V prvním čtení (z listu Židům) jsme slyšeli, že máme velkého velekněze, který je schopen mít soucit s našimi slabostmi, neboť On sám byl vyzkoušen ve všem možném. Ve všem vyjma hříchu (srov.
Žid 4,15), protože On nebyl hříšník, avšak aby se nám připodobnil, oblékl se do našich hříchů a vzal je na sebe. Stal se hříchem! (srov.
2 Kor 5,21) Říká to svatý Pavel, který jej dobře znal. Ježíš stále kráčí před námi a pokud my procházíme nějakým křížem, On už jím prošel.
Jestliže jsme se dnes všichni tady shromáždili, čtrnáct měsíců poté, co tu prošel tajfun Jolanda, je to kvůli jistotě, že nebudeme zklamáni ve víře, protože Ježíš tu prošel ještě dřív. Při svém utrpení na sebe vzal veškeré naše utrpení. Dovolte mi, abych byl důvěrný: Když jsem v Římě sledoval tuto katastrofu, pocítil jsem, že sem musím přijet. V oněch dnech jsem se rozhodl k cestě na toto místo. Chtěl jsem přijet, abych byl s vámi. Možná řeknete, že už je trochu pozdě. To je pravda, ale teď tu jsem.
Jsem tu, abych vám řekl, že Ježíš je Pán, že Ježíš neklame. Někdo z vás může namítnout: „Otče, mne tedy zklamal, protože jsem přišel o dům, o všechno, co jsem měl, a jsem nemocný…“ To, co říkáš, je pravda. Vážím si tvých pocitů, ale já tamhle vidím Ježíše přibitého na kříž, a odtud nás neklame. Na onom trůnu byl zasvěcen Pán a prošel tam každou pohromou, která dopadá na nás. Ježíš je Pán! A je Pán kříže, tam vládne! Proto je schopen nám rozumět, jak jsme slyšeli v prvním čtení, je nám totiž ve všem podobný. Proto máme Pána, který je s námi schopen plakat, doprovázet nás v nejtěžších životních okamžicích.
Mnozí z vás přišli o všechno. Nevím, co vám říci. On však ano, on ví, co říci! Mnozí z vás ztratili někoho z rodiny. Jen setrvám v tichosti a v srdci vás tiše doprovázím…
Mnozí z vás se sami sebe ptali s pohledem, upřeným na Krista: „Proč, Pane?“ A každému z vás Pán ze svého srdce odpovídá. Nemám, co dalšího bych řekl. Pohleďme na Krista: On je Pán, On nám rozumí, protože prošel všemi zkouškami, které na nás dopadají.
A spolu s ním, Ukřižovaným, stála matka. Jsem jako to dítě, které je tamhle vzadu. Ve chvílích bolesti, soužení, ve chvílích, kdy nic nechápeme, kdy chceme vzdorovat, se nám chce natáhnout ruku, chytit se matčiny sukně a říci: „Maminko!“ Jako dítě, které má strach a volá: „Maminko!“ To je možná jediné slovo, které může vyjádřit to, co zakoušíme ve chvílích temnoty: „Matko! Maminko!“.
Buďme spolu chvíli tiše. Dívejme se na Pána. On nám může rozumět, protože tím vším prošel. A dívejme se na svou Matku a jako to dítě tam vzadu se pevně přichyťme její sukně a řekněme ze srdce: „Matko!“. Modleme se tiše, aby jí každý řekl, co cítí…
Nejsme sami, máme matku. Máme Ježíše, svého staršího bratra. Nejsme sami. A máme také mnohé jiné bratry, kteří nám při katastrofě přišli pomoci. Když si pomáháme, vnímáme také větší bratrství mezi sebou navzájem.
To je vše, co mi přichází na mysl. Odpusťte mi, že nemám jiná slova. Buďte si ale jistí, že Ježíš neklame. Buďte si jistí, že láska a něha naší Matky neklamou. Přitiskněme se k ní jako děti a jděme dál v síle, kterou nám dává Ježíš, náš starší bratr. Kráčejme jako bratři. Děkuji!
Přeložila Jana Gruberová
Další články z podrubriky Homilie
odeslat článek
vytisknout článek
