V mysli se dnes vybavují slova, jimiž Alžběta žehnala svaté Panně: „Požehnaná tys mezi ženami a požehnaný plod života tvého Ježíš! Jak jsem si zasloužila, že matka mého Pána přišla ke mně?“ (
Lk 1,42-43).
Toto požehnání je jakýmsi pokračováním kněžského požehnání, které Bůh vnukl Mojžíšovi, aby jej předal Áronovi a celému lidu: „Ať tobě Hospodin žehná a ochraňuje tě. Ať tobě Hospodin ukáže svou jasnou tvář a je ti milostivý. Ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a daruje ti pokoj!“ (Nm 6,24-26). Slavností Matky Boží Panny Marie nám církev připomíná, že Maria je první adresátkou tohoto požehnání. V ní se naplňuje, neboť žádné jiné stvoření neuzřelo tvář Boha tak jako Maria, která dala lidskou tvář Věčnému Slovu, takže Jej můžeme všichni kontemplovat.
Kromě kontemplace můžeme Boží tvář také chválit a oslavovat jako pastýři vracející se z Betléma se zpěvem díků, poté co spatřili dítě a jeho mladou maminku (srov. Lk 2,16). Byli oba spolu stejně jako na Kalvárii, protože Kristus a Jeho Matka jsou neoddělitelní. Mezi nimi existuje těsný vztah jako mezi každým synem a jeho matkou. Kristovo tělo, které je stěžejním bodem spásy (Tertullián), bylo utkáno v Mariině lůně (srov. Žl 139,13). Tato neoddělitelnost je poznamenána také skutečností, že Maria, jež byla předurčena stát se Matkou Vykupitele, sdílela celé jeho poslání tím, že zůstala na Kalvárii se Synem až do konce.
Maria je tolik spjata s Ježíšem, protože jej poznala srdcem a vírou, a své poznání čerpala mateřskou zkušeností a z niterného vztahu se svým Synem. Svatá Panna je ženou víry, která udělala místo ve svém srdci a ve svých plánech Bohu; je věřící schopnou zachytit v daru Syna příchod oné „plnosti časů“ (srov. Gal 4,4), kdy Bůh rozhodl vydat se cestou lidského života a osobně vstoupit do dějin spásy. Proto nelze chápat Ježíše bez Jeho Matky.
Stejně tak neoddělitelný je Kristus a církev, protože církev a Maria jdou vždy pospolu a právě v tom spočívá tajemství ženy v církevním společenství. Nelze chápat spásu uskutečněnou Ježíšem a přitom nebrat v úvahu mateřství církve. Oddělovat Ježíše od církve, znamená zavádět „absurdní dichotomii“, jak napsal bl. Pavel VI. (srov. Evangelii nuntiandi, 16). Není možné „milovat Krista, ale ne církev; naslouchat Kristu, ne však církvi; patřit Kristu, ale mimo církev“ (ibid.). Právě církev je totiž velkou Boží rodinou, která nám přináší Krista. Naše víra není abstraktní nauka či filosofie, nýbrž živoucí a plný vztah s osobou Ježíše Krista, s jednorozeným Synem Božím, který se stal člověkem, byl zabit a vzkříšen, aby nás spasil a žije mezi námi. Kde se s Ním můžeme setkat? Setkáváme se s Ním v církvi, v naší svaté matce církvi hierarchické. Církev nám dnes říká „Hle, Beránek Boží“, církev Jej zvěstuje, v církvi Ježíš nadále prokazuje skutky své milosti, jimiž jsou svátosti.
Působení a poslání církve je výrazem jejího mateřství. Církev je totiž jako matka, která Ježíše s něhou opatruje a velkodušně a radostně Jím obdarovává všechny. Žádné zjevení Krista, ani to nejvíce mystické nemůže být nikdy odtrženo od těla a krve církve, od dějinné konkrétnosti Kristova těla. Bez církve by se Ježíš Kristus stal pouhou ideou, morálkou, cítěním. Bez církve by náš vztah s Kristem byl vydán napospas naší představivosti, našim interpretacím, našim náladám.
Drazí bratři a sestry! Ježíš Kristus je požehnáním pro každého člověka a celé lidstvo. Církev, která nás obdarovává Ježíšem, nám nabízí plnost Pánova požehnání. Právě toto je posláním Božího lidu: vyzařovat na všechny národy Boží požehnání vtělené v Ježíši Kristu. A Maria, první a dokonalá Ježíšova učednice, první a dokonalá věřící, vzor putující církve, je Tou, kterou se začíná mateřství církve a která neustále církev podporuje v tomto mateřském poslání obráceného ke všem národům. Její diskrétní a mateřské poslání jde s církví hned od počátku. Matka Boží je také Matkou církve a prostřednictvím církve je Matkou všech lidí a všech národů.
Kéž nám tato něžná a starostlivá Matka vymůže Pánovo požehnání pro celou lidskou rodinu. Zejména dnes, na Světový den míru, ji prosíme, aby Pán na její přímluvu daroval pokoj našim dnům, pokoj srdcím, pokoj rodinám a pokoj mezi národy. Poselství tohoto Dne míru nám letos říká: „Již ne otroci, ale bratři”. Všichni jsme povoláni, abychom byli svobodní a byli dětmi, a každý, aby podle své zodpovědnosti bojoval proti moderním formám otroctví. Sjednoťme svoje síly z každého národa, kultury a náboženství. Kéž nás vede a podporuje Ten, který z nás všechny učinil bratry a stal se naším služebníkem.
Hledíme na Marii a rozjímáme svatou Matku Boží. A chtěl bych vám navrhnout, abychom ji společně pozdravili, jako to učinil onen odvážný lid v Efesu, když před svými pastýři, kteří vstupovali do kostela, volal: “Svatá Matka Boží!”. Jak krásný pozdrav pro naši Matku! Jedna historka a nevím, zda je pravdivá, říká, že někteří z těchto lidí přitom drželi v rukou hole, snad aby dali na srozuměnou biskupům, co by se jim mohlo stát, kdyby se neodvážili prohlásit Marii za Matku Boží. Všechny vás tedy zvu, abyste - bez holí - povstali a ve stoje ji třikrát pozdravili tímto pozdravem prvotní církve: “Svatá Matko Boží!”.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Homilie