Dobrý den, drazí bratři a sestry!
Nedávno skončená biskupská synoda o rodině byla první etapou cesty, která skončí v říjnu příštího roku dalším zasedáním na téma „Povolání a poslání rodiny v církvi a ve světe“. Tuto cestu má doprovázet modlitbou a reflexí celý Boží lid. Chtěl bych také, aby se pravidelné středeční audience staly součástí této společné cesty. Rozhodl jsem se proto uvažovat během tohoto roku spolu s vámi právě o rodině, o tomto velkém daru, který Pán daroval světu hned na počátku, když Adamovi a Evě svěřil poslání množit se a naplnit zemi (srov. Gen 1,28); onom daru, který Ježíš potvrdil a zpečetil svým evangeliem.
Blízkost Vánoc začíná osvěcovat toto tajemství velkým světlem. Vtělení Božího Syna otevírá nový počátek všeobecných dějin muže a ženy. A tento nový počátek nastává v lůně rodiny v Nazaretu. Ježíš se narodil v rodině. Mohl přijít okázale jako válečník či panovník. Ne, přišel do rodiny jako dítě. Je důležité nazírat v jesličkách tuto překrásnou scénu.
Bůh se rozhodl narodit se v lidské rodině, kterou utvořil On sám. Utvořil ji v odlehlé vesnici na periferii Římské říše. Nikoli v Římě, který byl hlavním městem této říše, nikoli v nějakém velkém městě, nýbrž na téměř neviditelné periferii, která měla dokonce poněkud nedobrou pověst. Evangelia to zmiňují téměř příslovečně: „Může z Nazareta vzejít něco dobrého?“ (Jan 1,46). V mnoha částech světa tak možná ještě mluvíme, když slyšíme zmínku o nějakém periferním místě velkého města. A přece právě tam, v této periferii velké říše se začalo dít to nejsvětější a nejlepší, totiž dějiny Ježíše mezi lidmi! A tam se nacházela tato rodina.
Ježíš zůstal na této periferii třicet let. Evangelista Lukáš shrnuje toto období takto: Ježíš „je poslouchal“ (tedy Marii a Josefa). Někdo by mohl říci: „Tento Bůh, který nás přišel zachránit, ztratil třicet let na této periferii s nevalnou pověstí?“ Ztratil třicet let. Tak to chtěl. Ježíšovou cestou byla ona rodina. „Jeho matka to všechno uchovávala ve svém srdci. Ježíš pak prospíval moudrostí, věkem a oblibou u Boha i u lidí“ (Lk 2,51-52). Není řeč o zázracích či uzdraveních, kázáních – žádné tehdy nepronesl, nemluví se o zástupech, které by za ním proudily. Zdá se, že v Nazaretu všechno probíhalo „normálně“ podle zvyklostí zbožné a činorodé izraelské rodiny. Pracovalo se, maminka vařila, pečovala o všechny domácí věci, žehlila košile… to co každá maminka. Tatínek, tesař pracoval a učil pracovat syna. Třicet let. Někdo možná řekne: „Ale to je plýtvání, otče!“ Boží cesty jsou tajemné. Důležitá tam ale byla rodina! A to nebylo plýtvání! Byli to velcí světci: Maria, nejsvětější žena, neposkvrněná, Josef, spravedlivý muž. Rodina.
Určitě by nás dojalo vyprávění o tom, jak se mladistvý Ježíš účastnil náboženských shromáždění a jak plnil povinnosti společenského života; kdybychom znali, jak jako mladý dělník pracoval spolu s Josefem a jakým způsobem naslouchal Písmu, modlil se Žalmy a jak se choval v mnoha jiných okolnostech všedního života. Evangelia ve svojí strohosti nepodávají o Ježíšově dospívání nic a ponechávají tento úkol našemu láskyplnému rozjímání. Cestou této představivosti se vydalo umění, literatura a hudba. Není jistě obtížné představit si, co mohou maminky chápat z Mariiných starostí o tohoto Syna! A co by si mohli tatínkové vzít z příkladu spravedlivého muže Josefa, který věnoval svůj život opatrování a ochraně dítěte a manželky – své rodiny – ve svízelných dobách! A nemluvě o tom, jak by mládež mohla být povzbuzena mladistvým Ježíšem v chápání nezbytnosti a krásy péče o svoje nejhlubší povolání a své velké sny! A Ježíš během těchto třiceti let rozvíjel povolání, kvůli kterému jej Otec poslal. Ježíš v té době nikdy neklesal na mysli, nýbrž rostl v odvaze, aby pokračoval ve svém poslání.
Každá křesťanská rodina – jako to dělali Maria a Josef – může v první řadě přijímat Ježíše, naslouchat Mu, mluvit s Ním, opatrovat Jej, chránit Jej a růst spolu s Ním; a tak vylepšovat svět. Učiňme ve svém srdci a ve svých dnech místo Pánu. Tak to dělali také Maria a Josef a nebylo to snadné: kolik jen těžkostí museli překonat! Nebyla to nějaká fingovaná rodina, nebyla ireálná. Nazaretská rodina nás zavazuje k objevu povolání a poslání rodiny, každé rodiny. A jako je tomu během těchto třiceti let v Nazaretu, tak to může být také u nás, totiž činit normálním lásku a nikoli nenávist, činit obvyklým vzájemnou pomoc, nikoli lhostejnost či nevraživost. Není tedy náhoda, že jméno „Nazaret“ znamená „Ta, která uchovává“, jako Maria, která – jak praví evangelium – „všechno uchovávala v srdci a rozvažovala o tom“ (Lk 2,19.52). Od té doby, pokaždé když nějaká rodina uchovává toto tajemství, byť na periferii světa, působí tajemství Božího Syna, tajemství Ježíše, který nás přichází spasit. A přichází zachránit svět. A to je velké poslání rodiny: dělat místo Ježíšovi, který přichází, přijímat Ježíše do rodiny v dětech, v manželovi, v manželce, v prarodičích… Ježíš je tam. Přijímat, aby se v rodině duchovně rostlo. Kéž nás Pán obdaří touto milostí v těchto posledních dnech, které předcházejí Vánocům.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Generální audience