Dobrý den, drazí bratři a sestry!
Druhý vatikánský koncil při prezentaci církve lidem naší doby velice dbal na jednu základní pravdu, kterou neradno nikdy opomíjet, že totiž církev není realitou, jež je statická, nehybná a samoúčelná, nýbrž neustále putuje v dějinách vstříc poslednímu a podivuhodnému cíli, kterým je nebeské království, jehož je církev na zemi zárodkem a počátkem (srov. Lumen gentium, 5). Když se obrátíme k tomuto horizontu, všimneme si, že naše představivost vázne a sotva je schopna tušit zář tajemství přesahujícího naše smysly. Spontánně v nás vyvstávají některé otázky: kdy dojde k tomuto závěrečnému přejití? Jaká bude tato nová dimenze, do níž církev vejde? Co bude potom s lidstvem? A se stvořením, které jej obklopuje? Tyto otázky ovšem nejsou nové. Ve své době je kladli už Ježíšovi učedníci: „Kdy k tomu dojde? Kdy nastane triumf Ducha nad stvořením, tvorem a vším...?“ Jsou to lidské otázky, staré otázky. Klademe si je také.
1. Tváří v tvář těmto otázkám, které se neustále v srdci člověka ozývají, koncilní konstituce Gaudium et spes prohlašuje: „Neznáme čas, kdy dospěje k svému konci země a lidstvo, ani způsob přeměny vesmíru. Tento viditelný svět zohyzděný hříchem sice pomine, ale dostává se nám poučení, že Bůh připravuje nový příbytek, novou zemi, ve které přebývá spravedlnost a jejíž blaženost naplní a převýší všechny touhy lidského srdce po pokoji“ (GS, 39). To je cíl, ke kterému spěje církev. Je to, jak praví Bible, „nový Jeruzalém“, „Ráj“. Spíše než nějaké místo, jde o „stav“ duše, ve kterém budou naše nejhlubší očekávání vrchovatě naplněna a bytí nás tvorů a Božích dětí dojde plné zralosti. Budeme konečně oděni radostí, pokojem a Boží láskou úplně, bez jakéhokoli omezení a staneme tváří v tvář Jemu (srov. 1 Kor 13,12). Je krásné o tom přemýšlet, myslet na nebe. Všichni se nacházíme tady dole. A všichni nahoru. – To pomyšlení je krásné. Duši dodává sílu.
2. V této perspektivě je krásné vnímat hlubokou kontinuitu a společenství, které je mezi církví v nebi a církví putující na zemi. Ti, kteří už žijí před tváří Boha, nás totiž mohou podporovat a přimlouvat se za nás, prosit za nás. Na druhé straně jsme také my neustále vybízeni obětovat dobré skutky, modlitby a samu eucharistii za ulehčení duším, které dosud čekají na nekonečnou blaženost. Ano, protože v křesťanské perspektivě již není rozdílu mezi tím, kdo je mrtev, a kdo ještě ne, nýbrž mezi tím, kdo je v Kristu, a kdo ne! Toto je určující a opravdu rozhodující element naší spásy a naší blaženosti.
3. Písmo svaté nás zároveň učí, že naplnění tohoto podivuhodného plánu, se nemůže netýkat také všeho toho, co nás obklopuje a co vzešlo z mysli a srdce Boha. Apoštol Pavel to říká výslovně, když praví, že „samo tvorstvo bude vysvobozeno z poroby porušení a dosáhne svobody ve slávě Božích dětí“ (Řím 8,21). Jiné texty užívají výrazu „nové nebe“ a „nová země“ (srov. 2 Petr 3,13; Zj 21,1) v tom smyslu, že celé veškerenstvo bude obnoveno a osvobozeno jednou provždy od jakékoli stopy zla i od samotné smrti. To co se rýsuje jako naplnění nějaké proměny, která ve skutečnosti již probíhá, počínaje smrtí a vzkříšením Krista, je tudíž nové stvoření. Nikoli tedy zničení kosmu a všeho toho, co nás obklopuje, nýbrž dovedení všeho do plnosti bytí, pravdy a krásy. Toto je plán, který Bůh – Otec, Syn a Duch svatý - chce uskutečňovat a uskutečňuje vždycky.
Drazí přátelé, když přemýšlíme o těchto krásných skutečnostech, které nás očekávají, uvědomujeme si, že patřit k církvi je opravdu podivuhodný dar, který v sobě má nejvznešenější povolání! Prosme tedy Pannu Marii, Matku církve, aby stále bděla nad naší poutí a pomáhala nám, abychom jako ona byli znamením důvěry a naděje mezi svými bratry.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Generální audience
odeslat článek
vytisknout článek
