Nový portál Vatikánského rozhlasu

Ctění europoslanci,

Vážení zaměstnanci, kteří v různých profesích pracujete v tomto hemicyklu,

Drazí přátelé,

Děkuji vám za pozvání k promluvě na půdě této životně důležité instituce Evropské unie, a také za nabídnutou příležitost obrátit se vaším prostřednictvím k více než 250 milionům občanů osmadvaceti členských zemí. Zvláštní díky bych rád vyslovil Vám, pane předsedo parlamentu, za vaše srdečná slova, která jste na uvítanou pronesl jménem celého tohoto shromáždění.

Moje návštěva se uskutečňuje více než čtvrt století po té, kterou zde vykonal Jan Pavel II. Během těchto dnů se v Evropě i ve světě mnoho změnilo. Neexistují už protikladné bloky, které tehdy rozdělovaly tento kontinent na dva, a pomalu se naplňuje tužba, aby „Evropa, vybavená svrchovaně svobodnými institucemi, mohla jednoho dne dosáhnout dimenzí, které jí jsou dány zeměpisně a ještě více historicky“[1].

Kromě rozšířené Evropské unie existuje také složitější svět, který se mohutně rozvíjí. Svět, který se stále více vzájemně propojuje a proto je stále méně „eurocentrický“. Zdá se, že vedle širší a vlivnější Unie vyvstává obraz poněkud stárnoucí a stísněné Evropy, v níž roste pocit, že v důsledku odstupu, nedůvěry a někdy i podezření, s nimiž se na ni hledí, ztrácí svoje vůdčí postavení. Svojí dnešní promluvou k vám bych z titulu svého pastýřského poslání rád adresoval všem evropským občanům poselství naděje a povzbuzení.

Poselství naděje založené na důvěře, že obtíže se mohou stát mocnými pobídkami k jednotě, aby byly překonány všechny obavy, které Evropa zakouší spolu s celým světem. Naděje v Pána, který proměňuje zlo v dobro a smrt v život.

Povzbuzení vrátit se k pevnému přesvědčení otců zakladatelů Evropské unie, kteří toužili po budoucnosti založené na schopnosti pracovat společně na překonání rozdělení a usnadnit mír a společenství mezi všemi národy tohoto kontinentu. Jádrem tohoto ambiciózního politického projektu byla důvěra v člověka nejen jakožto občana, ne jenom jakožto ekonomického subjektu, nýbrž v člověka jakožto osoby obdařené transcendentní důstojností.

Záleží mi především na zdůraznění těsné spojitosti, která je mezi těmito dvěma slovy: „důstojnost“ a „transcendentní“.

„Důstojnost“ je klíčové slovo, které charakterizovalo obnovu nastupující po druhé světové válce. Naše nedávné dějiny se vyznačují nepochybně ústřední snahou prosadit lidskou důstojnost proti všemu rozmanitému násilí a diskriminacím, které během staletí nechyběly ani v Evropě. Vnímavost k důležitosti lidských práv se rodí jako výsledek dlouhé cesty vykonané za mnohých utrpení a obětí, které přispěly k vytvoření vědomí drahocennosti, jedinečnosti a neopakovatelnosti každého jednotlivého člověka. Toto kulturní vědomí nachází svůj základ nejenom v historických událostech, ale především v evropském myšlení, jež je bohatým setkáním četných pramenů pocházejících „z Řecka a Říma, z keltských, germánských a slovanských základů a z křesťanství, které je hluboce přetvořilo“[2], čímž dalo vlastní význam pojmu „osoba“.

Prosazování lidských práv má dnes ústřední roli ve snahách Evropské unie favorizujících osobní důstojnost jak ve vlastním rámci, tak ve vztazích s jinými zeměmi. Jde o důležité a obdivuhodné nasazení, poněvadž přetrvává příliš mnoho situací, v nichž se s lidskými bytostmi zachází jako s předměty, jejichž koncepci, konfiguraci a užitečnost lze naprogramovat a které lze potom zahodit, když už se nehodí, protože jsou slabé, nemocné či staré.

Vskutku, jaká existuje důstojnost, chybí-li možnost svobodně vyjádřit svoje myšlení nebo vyznávat bez donucování svoji náboženskou víru? Jaká důstojnost je možná bez jasného právního rámce, který omezí vládu síly, a nechá převážit právo nad tyranií moci? Jakou důstojnost může mít člověk, který nemá co jíst, chybí mu životní minimum nebo ještě hůře práce, která mu propůjčuje pomazání důstojnosti?

Prosazovat důstojnost člověka znamená uznávat, že má nezcizitelná práva, kterých nemůže být zbaven z něčí libovůle a tím méně kvůli ekonomickým zájmům.

Je proto třeba dávat si pozor, abychom neupadli do nedorozumění, které může vzniknout z nepochopení koncepce lidských práv a jejich paradoxním zneužíváním. Dnes existuje tendence, která se dožaduje stále širších individuálních – a jsem v pokušení říci individualistických - práv a která zahaluje koncepci lidské osoby odtržené od jakéhokoli sociálního a antropologického kontextu jako nějakou „monádu“, která je stále více necitlivá vůči jiným „monádám“ kolem sebe. K pojmu práva se patrně už nepojí stejně podstatný a komplementární pojem povinnosti, což vede k tomu, že jsou stvrzována práva jednotlivce, aniž by byl brán zřetel na to, že každá lidská bytost se váže k určitému sociálnímu kontextu, ve kterém se její práva a povinnosti spojují s právy a povinnostmi těch ostatních pro dobro samotné společnosti.

Mám tedy za to, že je dnes více než kdy jindy životně důležité prohloubit kulturu lidských práv, aby mohla moudře propojit individuální či lépe osobní dimenzi s dimenzí společného dobra, „»nás všech« skládajících se z jednotlivců, rodin a zprostředkujících skupin, které dohromady tvoří společenskou komunitu.“[3] Jestliže totiž právo každého není harmonicky uspořádáno k širšímu dobru, považuje se nakonec za neomezené a stává se proto zdrojem konfliktů a násilí.

Mluvit o transcendentní důstojnosti člověka, tedy znamená dovolávat se jeho přirozenosti, jeho vrozené schopnosti odlišovat dobro od zla, dovolávat se onoho „kompasu“, který je vepsán do našich srdcí a je Bohem vtištěn do stvořeného veškerenstva;[4] znamená především vidět v člověku nikoli absolutno, nýbrž vztahovou bytost. Jedna z chorob, kterou dnes v Evropě vidím jako nejvíce rozšířenou, je samota. Ta je vlastní tomu, kdo je zbaven svazků. Je zřejmá obzvláště u starých lidí ponechaných jejich údělu, ale i u mladých, kteří postrádají opěrné body a příležitosti pro budoucnost; je zřejmá u mnoha chudých, kteří obývají naše města, je vidět v udivených očích migrantů, kteří sem přicházejí hledat lepší budoucnost.

Tato samota byla dále vyostřena ekonomickou krizí, jejíž následky dosud trvají, a ze sociálního hlediska mají dramatický dopad. Lze také konstatovat, že v posledních letech spolu s procesem rozšiřování Evropské unie vzrostla nedůvěra občanů v instituce, jež jsou považovány za odlehlé a zabývají se ustavováním regulí vnímaných jako odtažité, ba přímo škodlivé pro sensibilitu jednotlivých národů. Z mnoha stran je patrný všeobecný dojem únavy a stárnutí babičky Evropy, která už nemá plodnost a vitalitu. Zdá se, že přitažlivost velkých ideálů, které Evropu inspirovaly, ustoupila před byrokratickým technicismem jejích institucí.

K tomu se druží některé poněkud egoistické životní styly charakterizované již neudržitelným blahobytem, často lhostejným vůči okolnímu světu, zejména k těm nejchudším lidem. S politováním lze konstatovat, že ve středu politické debaty převažují technické a ekonomické otázky na úkor autentické antropologické orientace.[5] Lidská bytost riskuje, že bude redukována na pouhé soukolí nějakého mechanismu, který s ní zachází jako s nějakým užitečným spotřebním statkem, takže – jak bohužel často vidíme - jakmile její život v tomto mechanismu už neplní funkci, je bez přílišných zábran skartován jako v případě nemocných v terminálním stádiu, opuštěných a nezaopatřených starých lidí nebo dětí zabitých před narozením.

Toto obrovské nedorozumění nastává, „když převáží absolutizace techniky“[6] a dochází k „záměně účelu za prostředky“.[7] Nevyhnutelným výsledkem je „skartační kultura“ a „vyhrocený konzumismus“. Potvrdit důstojnost člověka naopak znamená uznat drahocennost lidského života, který je nám darován bezplatně a nemůže být proto předmětem výměny nebo prodeje. Vy, ve svém poslání parlamentních poslanců, jste povoláni plnit jedno velké poslání, byť se může jevit jako neužitečné, totiž starat se o to, co je v národech a lidech křehké. Péče o tuto křehkost vyjadřuje moc i něhu, boj i plodnost uprostřed funkcionalistického a soukromnického modelu vedoucího neúprosně ke „skartační kultuře“. Pečovat o křehkost lidí a národů znamená opatrovat paměť a naději, znamená ujmout se přítomnosti v její nejvíce marginalizované a úzkostné situaci a umět ji pomazat důstojností.[8]

Jak tedy obnovit naději v budoucnost, aby mladé generace znovu nalezly důvěru ve velký ideál jednotné a mírumilovné, tvořivé a podnikavé Evropy, která respektuje práva a uvědomuje si vlastní povinnosti?

K odpovědi na tuto otázku mi dovolte použít jeden obraz. Jedna z nejslavnějších Raffaellových fresek, které se nacházejí ve Vatikánu, znázorňuje takzvanou Athénskou školu. V jejím středu jsou Platón a Aristoteles. První ukazuje prstem k nebi, ke světu idejí, a mohli bychom říci k nebi, druhý ukazuje rukou dopředu na toho, kdo se dívá, k zemi, ke konkrétní realitě. Zdá se mi, že tento obraz dobře popisuje Evropu a její dějiny, tvořené neustálým setkáváním nebe a země, kde nebe je otevřenost vůči transcendentnu - Bohu, čímž se evropský člověk vždycky vyznačoval, a země představuje jeho praktickou a konkrétní kapacitu čelit různým situacím a problémům.

Budoucnost Evropy závisí na znovu objevení vitálního a neoddělitelného spojení těchto dvou prvků. Evropa, která není schopna se otevřít transcendentní dimenzi života, je Evropou, které pomalu hrozí ztráta vlastní duše i „humanistického ducha“, který rovněž miluje a brání.

Právě počínaje nezbytností otevřít se transcendentnu chci stvrdit ústřední postavení člověka, který je jinak vydán na pospas chvilkovým módám a mocnostem. V tomto smyslu považuji za zásadní nejenom odkaz, kterým křesťanství v minulosti sociálně a kulturně formovalo tento kontinent, ale především přínos, který chce dávat jeho dnešku i v budoucnosti. Takovýto přínos není hrozbou pro laicitu států a pro nezávislost unijních institucí, nýbrž obohacením. Ukazují to ideály, které Unii od začátku formovaly, totiž mír, subsidiarita a vzájemná reciprocita, humanismus zaměřený na respektování důstojnosti člověka.

Rád bych proto znovu potvrdil ochotu Svatého stolce i katolické církve prostřednictvím Komise evropských biskupských konferencí (COMECE) udržovat prospěšný, otevřený a transparentní dialog s institucemi Evropské unie. Stejně tak jsem přesvědčen, že Evropa, která je s to docenit poklad svých vlastních náboženských kořenů a dovede se chopit tohoto bohatství a potenciálu, tak bude snáze imunní proti mnoha extremismům, které se šíří v dnešním světě také vinou myšlenkového vyprázdnění, jehož jsme svědky na takzvaném Západě. „Nikoli oslavování Boha, ale právě Jeho zapomnění plodí násilí“.[9]

Nemůžeme zde nevzpomenout na početné nespravedlnosti a pronásledování, jimiž jsou denně v různých částech světa postihovány náboženské menšiny, zejména křesťanské. Komunity i jednotlivé osoby jsou předmětem barbarského násilí, jsou vyháněny ze svých domovů a své vlasti, prodávány do otroctví, zabíjeny, jsou jim stínány hlavy, jsou křižovány a zaživa upalovány za hanebného mlčení a spoluviny mnohých.

Mottem Evropské unie je Jednota v různosti, avšak jednota není politická, ekonomická, kulturní či ideová uniformita. Každý autentický celek ve skutečnosti prožívá bohatost různosti, z níž se skládá: jako rodina, která je tím jednotnější, čím více každý z jejích členů může být beze strachu až do hloubi sebou samým. V tomto smyslu považuji Evropu za rodinu národů, které mohou vnímat unijní instituce jako blízké, pokud dovedou spojovat ideál kýžené jednoty s růzností, jež je každému vlastní, cenit si jednotlivých tradic, uvědomovat si svoji historii a svoje kořeny a osvobozovat se od mnohých manipulací a fobií. Klást člověka do středu znamená především nechat jej, aby svobodně ukázal svoji tvář a svoji kreativitu na úrovni jednotlivce i národa.

Osobité zvláštnosti každého jsou na druhé straně bohatstvím v té míře, do jaké slouží všem. Je třeba stále pamatovat na architekturu vlastní Evropské unii, založené na principech solidarity a subsidiarity tak, aby převažovala vzájemná pomoc a mohlo se postupovat vpřed ve vzájemné důvěře.

V této dynamice jednoty-částečnosti vyvstává před vámi, dámy a pánové europoslanci, také požadavek chopit se záchovy demokracie evropských národů. Není před námi skryto, že homologační koncepce globalizace postihuje životnost demokratického zřízení a oslabuje bohatství plodného a konstruktivního kontrastu politických organizací a stran mezi sebou. Hrozí nám riziko, že budeme žít v království ideje, pouhého slova, obrazu, sofismatu... a nakonec zaměníme skutečnou demokracii za nový politický nominalismus. Udržovat při životě demokracii v Evropě si žádá vyhýbat se spoustě „globalizačních manýrů“ ředících realitu: andělskému purismu, totalitarismům relativity, antidějinným fundamentalismům, moralismům zbaveným dobra, intelektualismům postrádajícím rozvahu.[10]

Výzvou nynějšího historického okamžiku je udržovat naživu realitu demokracií, předcházet tomu, aby jejich reálná síla, politický výraz národů byl odstraněn na nátlak nadnárodních, nikoli univerzálních zájmů, které demokracii oslabují a přeměňují na uniformní systémy sloužící neznámým impériím. Toto je výzva, před kterou vás dnes dějiny staví.

Dát Evropě naději neznamená jenom uznání ústředního postavení člověka, ale zahrnuje také příznivý postoj vůči jeho talentům. Jde tedy o investování do něho a do prostředí, ve kterém se jeho talenty formují a přinášejí plody. První oblastí je určitě výchova, počínaje rodinou, základní buňkou a drahocenným prvkem každé společnosti. Jednotná, plodná a nerozlučná rodina v sobě nese zásadní prvky, jež dávají budoucnosti naději. Bez této kompaktnosti se staví na písku, což má velmi závažné sociální konsekvence. Zdůraznění důležitosti rodiny na druhé straně nejenom pomáhá dávat vyhlídky a naději novým generacím, ale také mnoha starým lidem nuceným žít nezřídka v podmínkách samoty a opuštěnosti, protože teplo rodinného krbu už není s to je provázet a podporovat.

Kromě rodiny tu jsou výchovně-vzdělávací instituce: školy a univerzity. Výchova se nemůže omezovat na poskytování nějaké sumy technických poznatků, nýbrž musí favorizovat složitější proces růstu lidské osoby v její celistvosti. Mladí lidé dneška požadují, aby se jim dostalo adekvátní a úplné formace a mohli tak hledět do budoucna spíše s nadějí než rozčarovaně. Velký je také kreativní potenciál Evropy v různých oblastech vědeckého bádání, z nichž některé dosud nebyly prozkoumány. Stačí pomyslet například na alternativní energetické zdroje, jejichž rozvoj by byl velmi prospěšný ochraně životního prostředí.

Evropa byla vždycky v první linii chvályhodného nasazení pro ekologii. Tato naše země vskutku potřebuje ustavičnou péči a pozornost a každý má svoji osobní odpovědnost v péči o stvoření, drahocenný dar, který Bůh vložil lidem do rukou. Na jedné straně to znamená, že příroda je nám k dispozici, můžeme se z ní těšit a dobře ji užívat, na druhé straně to však znamená, že nejsme jejími pány. Jsem opatrovníci, ale nikoli páni. Máme ji proto mít rádi a respektovat ji, ale místo toho, „naopak nechráníme stvoření, nerespektujeme a nepovažujeme jej za nezištný dar, o který se máme starat“.[11] Respektovat životní prostředí však znamená neomezovat se jenom na zabraňování jeho znečišťování, ale také jej správně užívat. Mám na mysli zejména zemědělský sektor, který je určen k tomu, aby byl člověku oporou a skýtal mu obživu. Nelze tolerovat, že miliony lidí ve světě umírají hlady, zatímco tuny potravin jsou denně vyhazovány z našich stolů. Respektování přírody nám dále připomíná, že sám člověk je její zásadní součástí. Kromě ekologie životního prostředí je proto zapotřebí také ekologie člověka spočívající v respektu k němu, na což jsem chtěl dnes poukázat v této promluvě k vám.

Druhá oblast, ve které kvetou talenty člověka, je práce. Je čas věnovat se politice zaměstnanosti, ale především je třeba vrátit důstojnost práci a zaručit také vhodné podmínky k jejímu vykonávání. Zahrnuje to v sobě na jedné straně objev nových způsobů spojení flexibility trhu a potřeby stability a jistoty pracovních perspektiv nezbytných k lidskému rozvoji pracujících; na druhé straně to znamená upřednostnit vhodný společenský kontext, který by nebyl zacílen na vykořisťování lidí, nýbrž zaručoval by prostřednictvím práce možnost založit rodinu a vychovávat děti.

Stejně nezbytné je společně se vyrovnat s otázkou migrace. Nelze tolerovat, že se ze Středozemního moře stává velký hřbitov! Na bárkách, které denně přistávají u evropských břehů, jsou muži a ženy, kteří potřebují přijetí a pomoc. Absence vzájemné pomoci uvnitř Evropské unie hrozí, že budou iniciována jednostranná řešení tohoto problému a bude favorizována otrocká práce a ustavičné sociální napětí. Evropa bude s to čelit problematice spojené s imigrací, pokud bude umět nabízet jasnou kulturní identitu a přijímat vhodná zákonná opatření, která budou současně chránit práva evropských občanů a zaručovat přijetí imigrantů; pokud bude umět přijmout korektní, odvážnou a konkrétní politiku, která pomůže zemím jejich původu v sociálně-politickém rozvoji a k překonání interních konfliktů, jež jsou hlavní příčinou tohoto fenoménu, a nikoli politiku zájmů, jimiž jsou tyto konflikty zvětšovány a živeny. Je nezbytné vypořádat se s příčinami a nejenom s účinky.

Pane předsedo, Excelence, dámy a pánové poslanci,

Vědomí vlastní identity je nezbytné také při cíleně vedeném dialogu se státy, které žádají o vstup a v budoucnu se chtějí stát součástí Unie. Myslím zejména na státy z oblasti Balkánu, pro které by členství v Unii mohlo být odpovědí na ideál míru v regionu, který v minulosti zakoušel konflikty. Vědomí vlastní identity je dále nezbytné ve vztazích se sousedními zeměmi, zejména těmi Středomořskými, z nichž mnohé trpí vnitřními konflikty a tlakem náboženského fundamentalismu a mezinárodního terorismu.

Vám zákonodárcům náleží úkol opatrovat a umožňovat růst evropské identity, aby občané znovu nalezli důvěru k unijním institucím a v projekt pokoje a přátelství, jež jsou jeho základem. „Čím více však roste moc lidí, tím více se rozšiřuje odpovědnost jak jednotlivců, tak společenských celků“.[12] Proto vás povzbuzuji, abyste se přičinili o to, že Evropa znovu objeví svoji dobrou duši.

Jeden anonymní autor ze 2. století napsal: „Křesťané reprezentují ve světě to, čím je duše v těle“.[13] Úkolem duše je být oporou tělu, být jeho vědomím a dějinnou pamětí. A Evropu pojí s křesťanstvím dvoutisícileté dějiny. Dějiny, které nebyly bez konfliktů, omylů a také hříchů, ale vždycky byly živeny touhou budovat skrze dobro. Vidíme to na kráse našich měst a ještě více na kráse rozmanitých děl charity a běžných staveb, jež jsou rozesety na tomto kontinentu. Tyto dějiny je z velké části třeba ještě napsat. Jsou naší přítomností a také budoucností. Jsou naší identitou. A Evropa má velice zapotřebí objevit svoji tvář, aby rostla podle ducha svých otců zakladatelů v pokoji a svornosti, poněvadž sama dosud není bez konfliktů.

Drazí europoslanci, nadešla hodina pro společnou stavbu Evropy obíhající nikoli kolem ekonomie, nýbrž kolem posvátnosti člověka a nezcizitelných hodnot; Evropy, která odvážně objímá svoji minulost a hledí s důvěrou ke své budoucnosti, aby žila plně a s nadějí svoji přítomnost. Nadešla chvíle opustit ideu ustrašené, do sebe shrbené Evropy a probudit Evropu, která bude protagonistkou, nositelkou věd, umění, hudby, lidských hodnot a také víry. Evropu, která si hledí člověka, brání jej a chrání; Evropu, která kráčí po bezpečné a zdravé zemi a je cennou oporou pro celé lidstvo.
Děkuji.

Přeložil Milan Glaser