Emimence, Blaženosti, excelence, bratři a sestry,
Se srdcem plným uznání a vděčnosti bych spolu s vámi rád poděkoval Pánu, že nás v uplynulých dnech doprovázel a vedl ve světle Ducha svatého!
Srdečně děkuji panu kardinálovi Lorenzo Baldisserimu, generálnímu sekretáři synody, mons. Fabiovi Fabenemu, podsekretáři a dále referentovi, kardinálu Peterovi Erdö, který těžce pracoval i ve dnech rodinného zármutku, a mons. Brunovi Fortemu, zvláštnímu sekretáři, skriptorům, konzultorům, tlumočníkům i těm anonymním, všem, kdo věrně pracovali v zákulisí s naprostou odevzdaností církvi a neustále: mnohokrát děkuji!
Děkuji rovněž vám všem, drazí synodální otcové, bratrští delegáti, uditoři, uditorky a asistenti za vaši aktivní a plodnou účast. Ponesu vás ve svých modlitbách a budu prosit Pána, aby vás hojně odměnil dary Svojí milosti!
Klidně bych mohl říci, že jsme v duchu kolegiality a synodality opravdu prožili synodu, solidární a společnou cestu.
A poněvadž šlo o „cestu“ – jsou při každé cestě úseky rychlého běhu v jakési snaze přemoci čas a dosáhnout co nejrychleji cíle; jiné momenty jsou únavné a skoro by se chtělo říci dost už a jiné jsou zase plné nadšení a zápalu. Byly to chvíle hluboké útěchy, když jsme naslouchali svědectvím opravdových pastýřů (srov. Jan 10 a Cann. 375, 386, 387), kteří s prozíravostí nosí v srdci radosti a slzy svých věřících; chvíle útěchy, milosti a potěchy, když jsme naslouchali svědectvím rodin, které se synody účastnily a dělily se s námi o krásu a radost svého manželského života. Cesta, na níž silnější cítí povinnost pomoci slabšímu a kde se zkušenější dává do služeb druhých, také v konfrontacích. A protože jde o cestu lidí, objevily se spolu s útěchami také momenty neútěchy, napětí a pokušení, která by bylo možno zmínit podrobněji:
Pokušení nepřátelské umíněnosti, tj. snahy uzavřít se do toho, co je psáno (litery), a nenechat se překvapovat Bohem, který je Bohem překvapení (duch); do zákona, do jistoty toho, co známe, a ne toho, co se máme ještě naučit a čeho máme dosáhnout. Od Ježíšových dob je to pokušení horlivců, skrupulantů, puntičkářů a nebo – dnes – takzvaných „tradicionalistů“ a také intelektuálů.
Pokušení destruktivního humanitářství, které ve jménu klamného milosrdenství obvazuje rány bez toho, že by nejprve hojilo a léčilo, zaobírá se příznaky a nikoli příčinami a kořeny. To je pokušení „humanitářství“, bázlivců a také takzvaných „progresistů a liberálů“.
Pokušení přetvořit kámen na chléb a zkrátit tak dlouhý, tíživý a úmorný půst (srov. Lk 4,1-4) a také přetvořit chléb na kámen a kamenovat hříšníky, slabochy a nemocné (srov. Jan 8,7), to znamená přetvořit jej na „neúnosná břemena“ (srov. Lk 11,46).
Pokušení sestoupit z kříže, uspokojit tak lid a neplnit dále Otcovu vůli; podrobit se světskému duchu a nesnažit se ho naopak očistit a podrobit Duchu svatému.
Pokušení opomíjet „depositum fidei“ a považovat se nikoli za strážce, ale za vlastníky a pány anebo na druhé straně pokušení opomíjet realitu a používat pedantský a uhlazený jazyk s cílem mluvit mnoho a neříci nic! Myslím, že se tyto věci nazývaly „byzantinismus“...
Drazí bratři a sestry, pokušeními se nemáme nechat děsit či rozrušovat, ba ani odrazovat, protože žádný učedník není větší než jeho Mistr. Jestliže byl tedy pokoušen Ježíš, který byl nazván dokonce Belzebubem (srov. Mt 12,24), nemohou Jeho učedníci očekávat lepší zacházení.
Osobně by mi působilo velkou starost a zármutek, kdyby tato pokušení nebyla a nevyskytly se vzrušené diskuse, duchovní hnutí (DC, 6), kdyby všichni souhlasili nebo se utekli k falešnému kvietistickému pokoji. Naopak, viděl jsem a slyšel – s radostí a uznáním – promluvy a vystoupení plné víry, pastoračního a věroučného zápalu, moudrosti, přímosti a odvahy: odhodlanosti (parresie). A cítil jsem, jak před očima vyvstává dobro církve, rodin a suprema lex, salus animarum (srov. CIC, kán. 1752). A to vždy, jak jsme tady v aule řekli, aniž by někdy byla zpochybněna základní pravda svátosti manželství: nerozlučnost, jednota, věrnost, rodičovství čili otevřenost životu (srov. CIC, kán. 1055, 1056 a Gaudium et spes, 48).
A to je církev, Pánova vinice, plodná a starostlivá Matka, která nemá strach vyhrnout si rukávy a lít olej a víno na rány lidí (srov. Lk 10,25-37); která nehledí na lidstvo z proskleného zámku, aby lidi soudila nebo třídila. Taková je jedna, svatá, všeobecná a apoštolská církev, pravá Kristova nevěsta, která se snaží být věrná svému Ženichovi a Jeho učení. To je církev, která nemá strach jíst a pít s prostitutkami a celníky (srov. Lk 15). Církev, která má rozevřené dveře, aby přijímala potřebné a kajícníky, nejenom spravedlivé nebo ty, kteří si myslí, že jsou dokonalí! Církev, která se nestydí za padlého bratra a nepředstírá, že jej nevidí, ba dokonce se cítí vtažena ba téměř povinována jej pozvednout a povzbudit, aby se vydal na cestu, a doprovází jej vstříc definitivnímu setkání se svým Ženichem v nebeském Jeruzalémě.
Toto je církev, naše matka! A když se církev v různosti svých charismat společně vyjádří, nemůže se mýlit. V tom je krása a síla sensus fidei, onoho nadpřirozeného smyslu pro víru, který dává Duch svatý, abychom společně všichni mohli přistoupit k jádru evangelia a naučit se následovat Ježíše ve svém životě. To nesmí být viděno jako důvod ke zmatku a znechucení.
Mnoho komentátorů nebo lidí, kteří si povídají, si představovalo, že vidí hádající se církev, kde stojí jedni proti druhým, a dokonce zapochybovali o Duchu svatém, pravém promotorovi a garantovi jednoty a harmonie v církvi. Duch svatý v průběhu dějin vždycky řídil tuto loďku prostřednictvím svých služebníků, i když bylo moře nepříznivé a neklidné a služebníci byli nevěrní a hříšní.
A jak jsem se osmělil, říci vám na začátku synody, bylo nezbytné toto všechno prožívat s klidem a vnitřním pokojem také proto, že synod probíhá cum Petro et sub Petro a přítomnost papeže je zárukou pro všechny.
Mluvme nyní trochu o papeži ve vztahu k biskupům (smích v plénu). Nuže, úkolem papeže je zaručovat jednotu církve, připomínat pastýřům, že jejich první povinností je živit ovce, pást ovce, které jim Pán svěřil a být – otcovsky, milosrdně a bez falešného strachu – přívětiví ke ztraceným ovcím. Tady jsem se spletl. Mluvil jsem o přívětivosti: Jděte je hledat.
Jeho úkolem je připomínat všem, že v církvi je autoritou služba (srov. Mk 9,33-35) jak zřetelně vysvětlil papež Benedikt XVI. slovy, které ocituji doslova: „Církev je povolána a zapojena do vykonávání takového typu autority, která je službou, a plní ji nikoli jménem svým, nýbrž jménem Ježíše Krista... Prostřednictvím pastýřů církve totiž Kristus pase svoje stádce: On je vede, chrání a napravuje, protože je hluboce miluje. Pán Ježíš, Nejvyšší pastýř našich duší však chtěl, aby se sbor apoštolů, dnes biskupů, ve společenství s Petrovým nástupcem, a kněžími, jejich nejcennějšími spolupracovníky, podíleli na tomto poslání pečovat o Boží lid, být vychovateli ve víře, orientovat, oživovat a podporovat křesťanské společenství nebo - jak praví koncil - »starat se buď přímo nebo prostřednictvím jiných o vedení jednotlivých věřících v Duchu svatém k rozvíjení vlastního povolání podle evangelia, k upřímné a činorodé lásce a ke svobodě, k níž nás osvobodil Kristus« (Presbyterorum ordinis, 6)... a prostřednictvím naší služby – pokračuje papež Benedikt - skrze nás Pán dosahuje k duším, učí je, střeží a vede. Svatý Augustin ve svém Komentáři k evangeliu svatého Jana říká: »Pást Pánovo stádce je tedy závazek lásky« (123,5); toto je nejvyšší norma jednání Božích služebníků, bezpodmínečná láska jako ta, kterou miluje Dobrý Pastýř: plná radosti, otevřená všem, pozorná k bližním starostlivá vůči vzdáleným (srov. sv. Augustin, Sermo 340,1; Sermo 46,15), jemnocitná vůči slabým, maličkým, jednoduchým, hříšníkům, aby manifestovala nekonečné Boží milosrdenství slovy ubezpečujícími o naději (srov. Id., List 95,1)“ (Benedikt XVI., generální audience, 26. května 2010). Konec citace.
Církev je tedy Kristova, je Jeho Nevěsta, a všichni biskupové ve společenství s Petrovým nástupcem mají úkol a povinnost střežit ji a sloužit jí, nikoli jako páni, ale jako služebníci. Papež v tomto kontextu není nejvyšším pánem, ale spíše nejvyšším služebníkem – servus servorum Dei, garantem poslušnosti a připodobnění církve Boží vůli, Kristovu evangeliu a tradici církve, přičemž odsouvá stranou každou svoji libovůli, třebaže je vůlí samotného Krista „nejvyšším pastýřem a učitelem všech křesťanů“ (CIC, kán. 749) a „má nejvyšší, plnou, bezprostřední a obecnou řádnou moc v církvi“ (CIC, kán. 331-332).
Drazí bratři a sestry, máme nyní ještě rok na to, aby v duchovním rozlišování uzrály navržené myšlenky, nalezli jsme konkrétní řešení mnoha těžkostí a nesčetných výzev, jimž musí čelit rodiny, a dali odpovědi na sklíčenost, která rodiny obestírá a dusí.
Rok na to, abychom pracovali nad Relatio synodi, která je věrným a zřetelným shrnutím všeho, co bylo řečeno a diskutováno v této aule a v menších kruzích. A bude prezentováno biskupským konferencím jako Lineamenta.
Pán ať nás provází a vede touto cestou ke slávě Svého jména za neustálé přímluvy Blahoslavené Panny Marie a svatého Josefa! A prosím nezapomeňte se za mne modlit. Děkuji.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Promluvy
odeslat článek
vytisknout článek
