Děkuji biskupovi Petrovi U-il Kang za jeho bratrská slova na uvítanou. Je pro mne požehnáním být zde a osobně poznávat dynamický život církve v Koreji. Vy jako pastýři máte poslání opatrovat Pánovo stádce. Jste strážci divů, které ve svém lidu působí On. Jeden ze specifických úkolů biskupa je střežit, mít péči o Boží lid. Chtěl bych se nyní spolu s vámi jako bratr v biskupské službě zamyslet nad dvěma ústředními aspekty této péče o Boží lid v této zemi: být strážci paměti a naděje.
Být strážci paměti. Beatifikace Pavla Yun Ji-chunga a jeho druhů je příležitostí poděkovat Pánu za to, že dal ze setby zaseté mučedníky vzejít hojné úrodě milosti v této zemi. Jste potomky mučedníků, dědici jejich hrdinského svědectví, které začalo a rozrostlo se věrností, vytrvalostí a prací pokolení laiků. Ti neměli pokušení ke klerikalizaci. Byli laiky a rozvinuli se sami. Je příznačné, že dějiny církve v Koreji začaly přímým setkáním s Božím Slovem. Vnitřní krása a integrita křesťanského poselství, evangelium a jeho výzva k obrácení, vnitřní obnova a život dobročinné lásky zaujaly Yi Byeoka a ušlechtilé starce první generace. Na ryzost tohoto poselství hledí církev v Koreji jako do zrcadla, aby autenticky našla sebe samu.
Plodnost evangelia v korejské zemi a velký odkaz předaný vašimi předky ve víře lze spatřit v dnešním rozkvětu aktivních farností a církevních hnutí, v solidních katechetických osnovách, v pastorační péči o mládež v katolických školách, seminářích a univerzitách. Církev v Koreji je respektována pro své postavení v duchovním a kulturním životě národa a pro svůj silný misionářský rozlet. Z misijní země se Korea dnes stala zemí misionářů a všeobecná církev má stálý užitek z mnoha kněží a řeholníků, které jste poslali do světa.
Být strážci paměti je něco více než připomínat si minulé milosti a vážit si jich. Znamená také učinit z nich duchovní zdroje a čelit s prozíravostí a rozhodností nadějím, příslibů a výzvám budoucnosti. Jak jste sami zaznamenali, život a poslání církve v Koreji se v posledku neměří vnějškovými, kvantitativními a institucionálními kategoriemi, ale spíše se má posuzovat v jasném světle evangelia a povolání obrátit se k osobě Ježíše Krista. Být strážci paměti znamená vzít na vědomí, že růst pochází od Boha (srov. 1 Kor 3,6) a současně je plodem trpělivé a stálé práce, v minulosti i v přítomnosti. Památka našich mučedníků a minulých křesťanských pokolení musí být realistická, nikoli idealistická či „triumfalistická“. Hledět do minulosti a neslyšet Boží povolání k nynějšímu obrácení nám neumožní pokračovat v cestě, nýbrž zbrzdí či dokonce zastaví náš duchovní růst.
Drazí bratři, kromě toho, že strážíte paměť, jste také povoláni být strážci naděje: oné naděje nabízené evangeliem milosti a Božího milosrdenství v Ježíši Kristu, oné naděje, která inspirovala mučedníky. Tuto naději jsme posláni hlásat světu, který, byť materiálně prosperuje, hledá něco víc, něco většího a něco autentičtějšího, co naplňuje. Vy a vaši bratři kněží nabízíte tuto naději službou posvěcování, která nejenom vede věřící k pramenům milosti v liturgii a svátostech, ale neustále je pobádá k jednání, aby adekvátně k Božímu povolání směřovali k cíli (srov. Flp 3,14). Střežíte tuto naději uchováváním plamenu svatosti, bratrské lásky a misionářské horlivosti v církevním společenství. Z tohoto důvodu vás žádám, abyste zůstávali nablízku svým kněžím, povzbuzovali je v jejich každodenní práci, v úsilí o svatost a při hlásání evangelia spásy. Prosím vás, abyste jim tlumočili moje vroucí pozdravy a díky za velkodušnou službu Božímu lidu. Radím vám, buďte nablízku kněžím. Buďte jim nablízku tak, aby měli možnost se setkat s biskupem. Potřebují tuto bratrskou, ale také otcovskou blízkost biskupa v mnoha momentech svého pastoračního života. Biskup nesmí být vzdálený svým kněžím. S bolestí řeknu, že jsem ve své vlasti častokrát slyšel kněze říci: „Žádal jsem biskupa o slyšení, ale po třech měsících žádná odpověď.“ Poslyš, pokud ti kněz zavolá dnes, zavolej okamžitě nebo druhý den. Nemůžeš-li jej přijmout, řekni mu to: Nemohu, protože mám to či ono, ale rád bych tě vyslechl. Kněžím ať se dostává odpovědi ihned. Nevzdalujte se od svých kněží.
Přijmeme-li výzvu k tomu, abychom byli misionářskou církví, tedy církví, která neustále vychází do světa a zvláště na periferie soudobé společnosti, budeme mít potřebu rozvíjet „duchovní radost“, která nás uschopňuje přijímat každého člena Kristova těla a ztotožňovat se s ním (Evangelii gaudium, 268). Zvláštní starost v tomto smyslu se projevuje v našich společenstvích ve vztahu k dětem a k nejstarším lidem. Jak můžeme být strážci naděje a přehlížet paměť, moudrost a zkušenost starých a očekávání mladých? V této souvislosti vás chci požádat, abyste pečovali zvláště o výchovu mládeže podporou jejich neodmyslitelného poslání nejenom na univerzitách, které jsou důležité, ale také v katolických školách všech stupňů, počínaje tou základní, kde se mysl a srdce mladých lidí utváří v lásce k Bohu a církvi, k dobru, pravdě a kráse, aby byli dobrými křesťany a poctivými občany.
Být strážci naděje znamená také ručit za to, aby se prorocké svědectví církve v Koreji nadále vyjadřovalo péčí o chudé a solidaritou, zejména k uprchlíkům a migrantům a k těm, kdo žijí na okraji společnosti. Tato péče by se měla projevovat nejenom konkrétními iniciativami dobročinné lásky, které jsou velmi potřebné, ale také stálou snahou o sociální povznesení, zaměstnanost a výchovu. Může nám hrozit, že zredukujeme svoje nasazení vůči potřebným na pouhou asistenční dimenzi a přitom zapomeneme, že každý nezbytně potřebuje osobní růst i možnost důstojně vyjádřit vlastní osobnost, kreativitu a kulturu. Solidaritu s chudými, která je jádrem evangelia, je třeba chápat jako podstatný prvek křesťanského života. Kázání a katecheze založené na bohatém odkazu sociálního učení církve musí proniknout srdce i mysl věřících a odrážet se v každém aspektu církevního života. Apoštolský ideál církve chudých a pro chudé nalezl výmluvné vyjádření v prvních křesťanských komunitách vašeho národa. Doufám, že bude nadále formovat putování církve v Koreji na její cestě vstříc budoucnosti. Jsem přesvědčen, že bude-li tvář církve v první řadě tváří lásky, budou mladí vždycky přitahováni k Ježíšovu srdci ustavičně planoucímu božskou láskou ve společenství Jeho mystického těla. Řekl jsem, že chudí jsou středem evangelia, a jsou i na začátku i na konci. Ježíš to na začátku svojí apoštolské aktivity v nazaretské synagoze říká jasně. Když mluví o posledním dni, seznamuje nás s protokolem, podle něhož budeme souzeni – Matouš 25. kapitola – tam jsou také chudí. Existuje riziko, existuje pokušení, které se vynořuje v období prosperity. Je to nebezpečí, že se křesťanské společenství socializuje, tedy ztratí mystickou dimenzi, ztratí schopnost slavit mystérium a transformuje se na duchovní organizaci s křesťanskými hodnotami, ale bez prorockého kvasu. Tak se ztratí funkce, kterou mají chudí v církvi. A to je pokušení, kterým byly místní církve, křesťanské komunity v dějinách hodně sužovány. A to až do té míry, že se transformovaly na komunity středních tříd, ve kterých chudí pociťují stud, stydí se tam vstoupit. Je to pokušení duchovního a pastoračního blahobytu. Pak už to není chudá církev pro chudé, ale bohatá církev pro bohaté anebo církev střední třídy pro dobře postavené. A není to něco nového. Bylo to od počátku. Vždyť Pavel musí v prvním listě Korinťanům (11,17) - a apoštol Jakub ještě explicitněji (Jak 2,1-7) – kárat tuto komunitu blahobytných, tyto církve blahobytných pro blahobytné. Tak jsou odháněni chudí a žije se tak, že se tam neodváží vstoupit, protože se tam necítí doma. Toto je pokušení prosperity. Nevytýkám vám to, protože vím, že pracujete dobře. Ale jako bratr, který má utvrzovat své bratry ve víře, vám říkám: mějte se na pozoru, protože vaše církev prosperuje, je velkou misionářskou církví, obrovskou církví. Ať ďábel nezaseje tento koukol, toto pokušení vyjmout chudé z prorocké struktury církve a vytvořit blahobytnou církev pro blahobytné, církev blahobytu. Nemluvím o „teologii prosperity“, nýbrž o průměrnosti.
Drazí bratři, prorocké evangelní svědectví staví církev v Koreji před některé speciální výzvy. Žije totiž a působí uprostřed prosperující, ale stále více sekularizované a materialistické společnosti. Za těchto okolností jsou pastorační služebníci pokoušeni přijímat nejenom účinné modely řízení, plánování a organizace přejaté z podnikatelského prostředí, ale také styl života a mentalitu určovanou spíše světskými kritérii úspěchu a dokonce moci nežli kritérii, která hlásá Ježíš v evangeliu. Běda nám, bude-li Kříž zbaven své moci posuzovat moudrost tohoto světa (srov. 1 Kor 1,17). Vybízím vás a vaše bratry kněze, abyste odmítali toto pokušení ve všech jeho formách. Kéž nám Nebe umožní zachránit se před oním duchovním a pastorálním zesvětštěním, které dusí Ducha, nahrazuje konverzi vybraným chováním a nakonec rozředí jakýkoli misionářský zápal (srov. Evangelii gaudium, 93-97)!
Drazí bratři biskupové, děkuji za všechno, co děláte, děkuji. Těmito úvahami o vašem poslání jakožto strážcích paměti a naděje vás chci povzbudit ve vašem úsilí o růst jednoty, svatosti a horlivosti věřících v Koreji. Paměť a naděje nás inspirují a vedou do budoucnosti. Pamatuji na vás ve svých modlitbách a ustavičně vybízím k důvěře v sílu Boží milosti. Nezapomeňte: „Pán je věrný“. My nejsme věrní, ale On je věrný. „On vás bude sílit a chránit od zlého.“ (2 Sol 3,3). Kéž modlitby Marie, Matky církve, přivedou na této zemi k plnému rozkvětu setbu zasetou mučedníky, zavlaženou generacemi věřících katolíků a předanou vám jako příslib budoucnosti této země i celého světa. Vám a všem, kteří jsou svěřeni do vaší pastorační péče a bdělosti, ze srdce uděluji apoštolské požehnání a prosím vás, modlete se za mne. Děkuji.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Promluvy
odeslat článek
vytisknout článek
