Řím.
Na zítřek připadne 950-té výročí velkého schizmatu, které rozdělilo Řím a Konstantinopol. 16. července roku 1054 položil papežský legát, Umberto da Silvacandida na oltář chrámu sv. Sofie v Konstantinopoli listinu s exkomunikací Konstantinopolského patriarchy, Michaela Cerularia. Ten obratem svolal synod, který naoplátku exkomunikoval latinskou církev. Dramatický rozkol poznamenal další historii církve a jeho hluboké následky zůstávají dodnes. O historicko-teologický komentář jsme požádali P. Ewarda Faruggiu, z Papežského východního institutu.
Jaké následky mělo v životě křesťanů schizma západu a východu:
"Následky byly různé. Především eklesiologické. Zvláštní je například to, že papež Urban II. se 30 let po vyhlášení vzájemných exkomunikací dotazuje, proč se za něho nemodlí při liturgii. V každém případě rozkol nebyl ještě tak docela utvrzen, došlo k ochlazení vztahů, to ano. Pak ale přišly další události. Křížová výprava, která měla osvobodit Svatou zemi. Vládci byli nerozhodní, měli strach. Nejhorší kapitola našich vtahů přichází se 4. křížovou výpravou roku 1204, která se obrací proti Konstantinopoli. Inocenc III. odsuzuje brutalitu. Je to ale málo platné ? od té chvíle se východní císař obává víc útoku ze západu než od muslimů ? a tím přichází možnosti smíru vniveč.
Neznamená to ovšem konec veškerá komunikace. Například ze 17. století se zachovala řada dokladů o tom, že pravoslavní zvali například jezuity a kapucíny, aby zpovídali během postu. Rozkol tedy nebyl vždy tak absolutní, jak by se mohlo zdát."
(job)
odeslat článek
vytisknout článek
