Nový portál Vatikánského rozhlasu

Itálie. 1. Setkání s pracujícími na univerzitě v Campobasso
2. Homilie při slavení eucharistie na stadionu v Campobasso
3. Setkání s mládeží v Castelpetroso
4. Setkání s občany města Isernia

Potřetí v posledních třech desetiletích Petrův nástupce zavítal do nevelkého jihoitalského kraje Molise. Po dvou návštěvách Jana Pavla II. v letech 1983 a 1995 papež František vykonal intenzivní pastorační cestu do historicky velmi chudého zemědělského regionu, poznamenaného emigrací. Kraj s nejmenším znečištěním a také s nejnižší kriminalitou se také v současnosti postupně vylidňuje. Důvodem je zemědělský i průmyslový úpadek. Papežova dnešní cesta se tak proměnila v silný politický apel: „Důstojnost člověka má být prvotním zájmem institucí, podnikatelského a finančního sektoru. Všechny ostatní zájmy jsou podružné“, zdůraznil Svatý otec.

ad 1. První bod programu pastorační návštěvy hostila akademická půda Univerzity Molise v krajském městě Campobasso. Papeže zde očekávala jak univerzitní obec, tak místní podnikatelé, dělníci a zemědělci. František pronesl silně politicky orientovanou promluvu, mnohokrát přerušovanou potleskem, aniž by slovo politika vůbec zaznělo. Proti pohledu současných ekonomů a finančníků postavil pohled „našeho Otce“.

„Bůh boří schémata. A pokud my nebudeme mít dostatečnou odvahu prolomit schémata, nikdy nepokročíme, protože právě k tomu nás Bůh vede – abychom v souvislosti s budoucností byli kreativní.“

Poté poukázal na plodný a tvořivý dialog zemědělce, který obdělává svou půdu, a upozornil na kontrast s vykořisťováním země.

„Vidím, jak se v Americe, mé vlasti, kácejí pralesy a obnažuje se půda, kterou nelze obdělávat, která nemůže vydat život. To je náš hřích – těžit ze země a nedovolit, aby ona sama nám dala to, co v sobě nese, čemuž napomáháme tím, že ji obděláváme.“

Dalším etickým problémem, který zavinila dnešní pracovní vytíženost žen i mužů, je nedostatek času na děti.

„Ztrácíme tuto schopnost, tuto moudrost hrát si se svými dětmi. Hospodářská situace nás nutí k tomu, abychom o ni přicházeli. Prosím, ztrácejte čas se svými dětmi! (…) Toto je kritický bod, který nám umožní rozlišit a zhodnotit lidskou kvalitu ekonomického systému, ve kterém žijeme.“

„Do tohoto rámce náleží také otázka pracovní neděle, která se netýká jen věřících, ale jako etická volba zasahuje všechny“, pokračoval papež František a zdůraznil: „ Ztrácíme prostor pro nezištnost“.

„Otázka zní: čemu chceme dát přednost? Volná neděle – s výjimkou nezbytných služeb – potvrzuje, že prioritou není ekonomika, nýbrž člověk a nezištnost; nikoliv obchodní, nýbrž rodinné a přátelské vztahy, pro věřící pak vztah s Bohem a společenstvím. Možná nadešel okamžik, abychom se dotázali, zda pracovat v neděli je pravá svoboda. Překvapující Bůh a Bůh prolamující schémata překvapuje a boří schémata proto, abychom byli svobodnější. Je Bohem svobody.“

V závěru své promluvy papež vznesl konkrétní žádost ke státním a evropským institucím, aby prostřednictvím paktu zaměstnanosti navrátily pracovní místa do vylidňujícího se kraje.

„Musíme hájit důstojnost, kterou nám práce dodává, loučil se papež František s jihoitalskými pracovníky bankrotujících zemědělských a průmyslových podniků poté, co vzpomenul na houževnatost a obětavost místních lidí:

„Když jsem byl provinciálem jezuitů, bylo třeba vyslat někoho na Antarktidu, aby tam jako kaplan žil deset měsíců v roce. Přemýšlel jsem, kdo by tam mohl jít, a jeden spolubratr (O. Bonaventura de Filippis, pozn. red.)pak šel. Představte si, že byl rodákem z Campobasso!“

PLNÉ ZNĚNÍ papežovy promluvy je ZDE

ad 2. Na bývalém stadionu v Campobasso pak v půl jedenácté dopoledne slavil papež eucharistii, které se na stadionu a v jeho okolí účastnilo celkem 80 tisíc lidí. V homilii papež vyšel z prvního liturgického čtení, které přednesl nevidomý lektor za pomoci braillova písma: „Moudrost vysvobodila své věrné z jejich útrap“ (Mdr 10,9). František zdůraznil, že Bůh není neutrální, ale je na straně křehkých, diskriminovaných a utiskovaných lidí, kteří se v důvěře svěřují Bohu. Papež pak poukázal na dva podstatné aspekty církve:

„Církev je lidem, který slouží Bohu a který žije ve svobodě, kterou mu daroval On. Jsme především lidem, který slouží Bohu. Služba Bohu se uskutečňuje různými způsoby, zvláště modlitbou, adorací, zvěstováním evangelia a svědectvím dobročinné lásky. Ikonou církve je vždycky Panna Maria, „služebnice Páně“ (Lk 1,38, srov. 1,48). …Církev se v Matčině škole učí denně stávat „služebnicí Páně“, je připravena vycházet vstříc situacím největší potřeb a starostlivě pečovat o maličké a vyloučené. Všichni jsme povoláni žít službu lásky v běžné realitě, v rodině, ve farnosti, v práci, se sousedy... Je to každodenní všední láska.“

Svědectví lásky je mistrovskou cestou evangelizace, pokračoval papež. V tom byla církev vždycky „v první linii“, svojí mateřskou a bratrskou účastí sdílí těžkosti a křehkosti lidí. Křesťanské společenství se tak snaží dávat společnosti „duši“ a umožňuje jí hledět dál a doufat.

„To je to, oč se vy, drazí bratři a sestry této diecéze, velkodušně snažíte, podporováni pastorační horlivostí svého biskupa. … Tohoto nasazení je velice zapotřebí v situaci materiální a duchovní nouze, zvláště nezaměstnanosti – rány, která vyžaduje veškeré úsilí a odvahu všech. Práce je výzvou, která interpeluje zejména na odpovědnost institucí podnikatelského a finančního světa. Je nezbytné postavit důstojnost člověka do středu každé perspektivy a každého činu. Jiné zájmy, byť legitimní, jsou druhotné. Středem e důstojnost člověka. Proč? Protože člověk je obrazem Božím, byl stvořen k Božímu obrazu a my všichni jsme obrazem Božím.“

Druhý podstatný aspekt církve, tedy lidu, který slouží Pánu, pokračoval papež, spočívá v tom, že zakouší svoje osvobození a žije svobodu, kterou mu daroval Pán.

„Pravou svobodu dává vždycky Pán. Především svobodu od hříchu a sobectví ve všech jeho formách, svobodu dávat se a činit tak s radostí jako Nazaretská Panna, která je svobodná od sebe samé, nestahuje se do svého stavu – a měla by k tomu nemalý důvod! – nýbrž myslí na ty, kdo jsou více v nouzi. Je svobodná ve svobodě Boha, která se realizuje láskou.“

Tuto svobodu, řekl dále papež, zakoušíme v křesťanském společenství, když se dáváme do služeb druhých, beze svárů, bez stranictví a bez klepů.

„ Ani v našich společenstvích totiž nechybějí negativní postoje, které z lidí činí sebevztažné osoby starající se spíše o to, jak se bránit než dávat. Kristus nás však osvobozuje z této existenciální šedi. .. Proto Pánovi učedníci - my také - všichni, ač zůstáváme stále slabými a hříšnými, jsme povoláni žít s radostí a odvahou vlastní víru, společenství s Bohem a s bratřími, klanět se Bohu a statečně čelit námahám a životním zkouškám.“

V samotném závěru papež poukázal na roli Matky Boží uctívané ve zdejším kraji jako Matka Osvoboditelka:

„Kéž vám Maria pomáhá být mateřskou církví, přívětivou ke všem a pečující o všechny. Kéž nás Matka Osvoboditelka provází, pomáhá nám, potěšuje nás a dává nám pokoj a radost.“

PLNÉ ZNĚNÍ papežovy homilie je ZDE

Po skončení mše, těsně po poledni, papež navštívil místní katedrálu, kde se setkal s nemocnými lidmi. Na setkání nebyla plánována žádná promluva, ale osobní pozdravy s každým přítomným. Z katedrály v Campobasso se papež vydal vozem do nového sídla místní charity, jehož provoz tak slavnostně zahájil. Zde poobědval spolu s bezdomovci a klienty této instituce. Z charitního domu Casa degli Angeli se Svatý otec vydal vrtulníkem do Castelpetroso, kde přistál asi po čtvrthodinovém letu.

ad 3. V devítisetmetrové nadmořské výšce stojí bazilika Panny Marie Bolestné v Castelpetroso. Na toto poutní místo se při své druhé návštěvě Molise odebral také Jan Pavel II. Panna Maria se tu zjevila dvěma pastýřkám Serafině a Fabianě poprvé 22. března 1888, u jejích nohou leželo raněné Ježíšovo tělo. Po církevním schválení mariánského zjevení papež Pavel VI. prohlásil Matku Bolestnou z Castelpetroso patronkou jihoitalského kraje. Petrova nástupce na poutním místě očekávaly zástupy mladých lidí z celé diecéze spolu s biskupem diecéze Avezzano (kraj Abruzzo), zodpovědným za pastoraci mládeže. Devětadvacetiletá Sára z malé diecéze Trivento papeži předestřela veškeré problémy místní mládeže a vyzvala jej:

„Pomozte nám, abychom neztráceli naději, když mnozí lidé neví, že Molise je italský kraj. Pomozte nám, abychom byli hrdí na svůj prostý původ. Pomozte nám, abychom byli silní a spravedliví, když nám sociální nerovnosti zabraňují v růstu. Pomozte nám k jistotě, že také z Nazareta může vzejít něco dobrého.“

Papež odpověděl obsáhlou analýzou životních podmínek dnešního mladého člověka, které diktuje kultura provizoria, povrchnosti a nezodpovědnosti. „Sami se proti ní nemůžeme postavit“, varoval papež. Pouze odpovědí na Ježíšovo „Následuj mne“, odoláme tlaku událostí a módní přelétavosti. František mimo jiné řekl:

„Soudobá společnost a její převažující kulturní vzory – například tato kultura provizoria – nevytvářejí ovzduší, které by napomáhalo přijímání stabilních životních rozhodnutí a pevných svazků, postavených spíše na skále lásky a odpovědnosti než na písku chvilkových emocí. Touha po individuální autonomii je vyhrocena až do té míry, že všechno podrobuje diskusi a s relativní snadností narušuje důležitá a dlouze zvažovaná rozhodnutí, svobodně zvolené životní cesty započaté s nasazením a zanícením. To vede k povrchnosti při přebírání odpovědnosti, která je tak v hloubi duše vystavena tomu, že bude považována za něco, čeho je možné se nakonec zbavit. Dnes si vyberu to, zítra zase ono. Kam vítr, tam plášť. Když mi dojde nadšení, moje chuť, vydám se jinudy. A tak vzniká ono bloumání životem, které je vlastní labyrintu. Putovat, jít však neznamená procházet labyrint! Když se octnete v labyrintu: půjdu tudy, tamtudy nebo tam – zastavte se! Hledejte niť, abyste z labyrintu vyšli, hledejte niť. Není možné zahodit život bloumáním.“

PLNÉ ZNĚNÍ papežovy promluvy je ZDE

ad 4. Poslední etapou papežovy pastorační návštěvy v kraji Molise bylo 20 tisícové městečko Isernie, kam papež přicestoval vozem. Nejprve zde navštívil vězení. Setkání probíhalo opět bez pozornosti televizních kamer. Papež zde povzbudil odsouzené v jejich nesnadné cestě za resocializací. „Touto cestou se však musí ubírat jak společnost venku, tak v samotném vězení, ale především každý ve svém vlastním svědomí, srdci.“

„Důležité je nezůstat stát na místě, když voda dlouho stojí, zkazí se. Je třeba putovat den za dnem, krůček za krůčkem, s pomocí Boží. Bůh je milosrdenství a ustavičně nás miluje. Když Jej hledáme, On nás přijímá a odpouští nám, neochabuje v odpouštění.“

Řekl mimo jiné papež s odkazem motto své pastorační návštěvy v tomto italském kraji.
Poté pozdravil nemocné shromážděné v městské katedrále. Na náměstí před katedrálou pak večer oslovil všechny občany a vyhlásil jubilejní rok na připomínku osmi set let od narození papeže sv. Celestýna V. (1215-2015). Papež František ve své promluvě rozvinul myšlenku, že není protiklad mezi tím, co je posvátné a profánní, mezi občanem a bratrem; porovnal sv. Celestýna V. (Petra Morroneho) a sv. Františka z Assisi a mimo jiné řekl:

„Vždycky mne zasahuje, že tito světci díky svému mocnému soucitu s lidmi cítili potřebu dávat lidu to nejcennější, to největší bohatství: Otcovo milosrdenství, odpuštění. „Odpusť nám naše viny jako i my odpouštíme našim viníkům.“ V těchto slovech modlitby Otčenáš je celý životní plán založený na milosrdenství. Milosrdenství, prominutí, odpuštění vin není jen něčím zbožným, intimním, nějakým duchovním paliativem, nějaký druh oleje, který by nám pomohl být sladší, lepší. Nikoli! Je to proroctví nového světa, milosrdenství je proroctvím nového světa, ve kterém pozemské statky a práce budou rovnoměrně rozděleny a nikdo nebude zbaven potřebného, protože solidarita a sdílení jsou konkrétním důsledkem bratrství.“

PLNÉ ZNĚNÍ promluvy papeže k občanům je ZDE

Další články z podrubriky Cesty v Itálii

(RaVat)