Drazí bratři,
Je to velký dar, že Pán umožnil shromáždit se zde ve Večeřadle ke slavení eucharistie. A zatímco vás s bratrskou radostí zdravím, rád bych se s láskou obrátil na východní katolické patriarchy, kteří se v těchto dnech účastnili mé poutě. Chtěl bych jim poděkovat za jejich významnou přítomnost, která je pro mne velmi cenná. Ujišťuji je, že mají zvláštní místo v mém srdci a modlitbě.
Tady, kde Ježíš konal spolu s apoštoly Poslední večeři; kde se jim Vzkříšený ukázal a kde Duch svatý svou mocí sestoupil na Marii a učedníky. Tady se zrodila církev a zrodila se při vyjití. Odtud vyšla s lámaným Chlebem v rukou, Ježíšovými ranami na očích a Duchem lásky v srdci.
Zmrtvýchvstalý Ježíš poslaný Otcem ve Večeřadle udělil apoštolům Svého Ducha a s touto mocí je poslal obnovit tvář země (srov. Žl 104,30).
Vyjít, odejít, neznamená zapomenout. Církev při vycházení opatruje památku toho, co se zde stalo; Duch Přímluvce jí připomíná každé slovo a každé gesto a zjevuje jejich smysl.
Večeřadlo nám připomíná službu, mytí nohou vykonané Ježíšem jako příklad pro učedníky. Mýt si vzájemně nohy, znamená přijímat se, akceptovat se, mít se rádi a sloužit si navzájem. Znamená sloužit chudému, nemocnému, vyloučenému, člověku, který je mi nesympatický a obtěžuje mne.
Večeřadlo nám eucharistií připomíná oběť. V každém slavení eucharistie se Ježíš obětuje Otci za nás, abychom se mohli také sjednotit s Ním, obětovat Bohu svůj život, svoji práci, svoje radosti a své bolesti... všechno přinášet jako duchovní oběť.
Večeřadlo nám také připomíná přátelství. „Už vás nenazývám služebníky - říká Ježíš Dvanácti - ... nazval jsem vás přáteli“ (Jan 15,15). Pán nás činí Svými přáteli, svěřuje nám Otcovu vůli a dává Sebe samého. A to je ta nejkrásnější zkušenost křesťana, zvláště kněze: stát se přítelem Pána Ježíše a ve svém srdci odhalit Ježíšovo přátelství.
Večeřadlo nám připomíná rozloučení s Mistrem a příslib opětovného setkání s přáteli: „A když odejdu... zase přijdu a vezmu si vás k sobě, abyste i vy byli tam, kde jsem já“ (Jan 14,3). Ježíš nás nenechává samotné, nikdy nás neopouští, předchází nás do Otcova domu, kam nás chce vzít s Sebou.
Večeřadlo nám však připomíná také ubohost, zvědavost – „kdo je ten, který zradí?“ – a zradu. Každý z nás - ne pouze a vždycky ten druhý - můžeme zaujmout tento postoj, když povýšeně hledíme na bratra, soudíme jej, když svými hříchy zrazujeme Ježíše.
Večeřadlo nám připomíná sdílení, bratrství, harmonii, pokoj mezi námi. Kolik lásky, kolik dobra vytrysklo z Večeřadla! Kolik lásky odtud vyšlo, jako řeka z pramene, která je zpočátku potůčkem a potom se rozlévá do šíře a mohutní... Všichni svatí odtud čerpali; velká řeka svatosti církve má vždycky původ tady, vždy znovu z Kristova Srdce, z eucharistie, z Jeho Svatého Ducha.
Večeřadlo nám nakonec připomíná zrod nové rodiny, církve, naší svaté Matky církve hierarchické, ustanovené vzkříšeným Ježíšem. Rodina, která má svoji Matku, Pannu Marii. Křesťanské rodiny patří do této velké rodiny a nacházejí v ní světlo a sílu k cestě a obnově skrze životní námahy a zkoušky. Do této velké rodiny jsou zvány a povolány všechny Boží děti z každého národa a jazyka, všichni bratři a děti jediného Otce v nebesích.
Toto je horizont Večeřadla: horizont Vzkříšeného i církve.
Odtud vychází církev oživená živoucím dechem Ducha. Usebraná v modlitbě spolu s Ježíšovou matkou stále znovu prožívá očekávání opětovného seslání Ducha svatého: Sešli svého Ducha, Pane, a obnovíš tvář země (srov. Žl 104,30)!
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Homilie
odeslat článek
vytisknout článek
