Rádio Vaticana

Betlém/Jeruzalém. 1. Přílet papeže do Betléma. Mše na Náměstí jesliček. Setkání s dětmi v uprchlickém táboře Dheisheh.
2. Uvítací ceremonie v Tel Avivu. Setkání s patriarchou Bartolomějem v Jeruzalémě. Historicky první ekumenická bohoslužba v bazilice Božího hrobu.

Ad 1. Pouhých 75 kilometrů dělí Betlém, hlavní dějiště druhého dne papežské pouti, od Ammánu, který Petrův nástupce opustil v půl osmé ráno tamějšího času. Rozloučit se s ním přišel jordánský král Abdalláh II. Letka tří vrtulníků jordánského vojenského letectva pak přepravila papeže Františka a jeho nejbližší doprovod do Betléma, městečka s 25 tisíci obyvateli vzdáleného deset kilometrů na jih od Jeruzaléma. Bethlehem znamená Dům chleba jak hebrejsky, tak arabsky. Bible jej poprvé zmiňuje v knize Geneze v souvislosti se smrtí Ráchel (Gn 35,19). Narodil se a byl zde pomazán na krále David (1 Sam 16,4-13). Nejmenší mezi judskými předními městy, jak jej nazývá prorok Micheáš, (Mich 5,1) nabyl světového významu narozením Spasitele.

Od roku 1995 je Betlém součástí Palestinského státu. Jeho prezident Mahmúd Abbás přivítal papeže Františka ve svém sídle asi v půl deváté dopoledne. Po soukromém rozhovoru pak za přítomnosti tamějšího diplomatického sboru následovaly oficiální promluvy palestinského prezidenta i papeže.

PLNÉ ZNĚNÍ papežovy promluvy na uvítanou v Palestině je ZDE

Od prezidentského paláce se papež František vydal v odkrytém džípu betlémskými ulicemi k Náměstí jesliček, bouřlivě pozdravován zástupy. V místě, kde se dva a půl kilometrová trasa této cesty přiblížila k umělé betonové stěně, která kolem dokola obkličuje betlémskou enklávu Palestinského státu a odděluje ji od Izraele, poručil papež František zastavit vůz, vystoupil z něho a přistoupil ke zdi, aby obrácen čelem k ní setrval pár okamžiků mlčky v modlitbě.

Náměstí jesliček a prostranství přilehlé k bazilice Narození Páně, které mají kapacitu přibližně 9 tisíc osob, byly zcela zaplněny. Kromě místních byly přítomny delegace křesťanů z pásma Gazy, Galileje a několik stovek migrantů pocházejících z Asie. Liturgie ze slavnosti Narození Páně byla slavena latinsky a arabsky, přímluvy byly také v italštině, francouzštině a v jazyce tagalog. Ve své homilii papež František kázal o znamení, které pastýřům oznámili andělé, tedy o „děťátku položeném v jeslích.“

„Dítě Ježíš narozené v Betlémě je znamením daným Bohem těm, kteří očekávali spásu, a navždy zůstane znamením Boží něhy a přítomnosti Boha ve světě. „To bude pro vás znamením: Naleznete děťátko...“

Také dnes jsou děti znamením – pokračoval papež. Znamením naděje, života, ale také diagnostickým znamením stavu zdraví rodiny, společnosti a celého světa. Jsou-li děti přijímány, milovány, chráněny a opatrovány, je rodina zdravá, společnost lepší a svět lidštější.

„Bůh říká také nám, mužům a ženám 21. století: To bude pro vás znamením: hledejte dítě... Betlémské dítě je křehké jako všichni novorozenci. Neumí mluvit, a přece je Slovem, které se stalo tělem a přišlo změnit srdce a život lidí. To Dítě je jako každé jiné dítě slabé a potřebuje pomoc a ochranu. Také dnes mají děti zapotřebí přijetí a ochranu již od mateřského lůna.“

Bohužel - řekl dále Svatý otec -v tomto našem světě, který rozvinul ty nejsofistikovanější technologie, stále existují děti žijící v nelidských podmínkách, žijící na okraji společnosti, na periferiích velkých měst nebo v zemědělských oblastech. Mnoho dětí je dodnes vykořisťováno, zotročováno a jsou vystaveny násilí, špatnému zacházení a ilegálnímu obchodování. Příliš mnoho dětí je dnes uprchlíky, utečenci, často ztroskotanci na mořích, zvláště ve vodách Středozemního moře. Za to všechno se dnes stydíme před Bohem, před Bohem, který se stal Dítětem.

„A ptáme se: Kdo jsme my tváří v tvář Dítěti Ježíši? Kým jsme před dětmi dneška? Jsme jako Maria a Josef, kteří přijímají Ježíše a starají se o Něj s mateřskou a otcovskou pečlivostí? Anebo jsme jako Herodes, který jej chce zlikvidovat? Jsme jako pastýři, kteří pospíchají, aby se Mu poklonili a uctili Jej svými nepatrnými dary? Anebo jsme lhostejní? Možná jsme rétory či pobožnůstkáři; lidmi zneužívajícími obraz chudých dětí za účelem zisku? Jsme schopni být u nich a „ztrácet“ s nimi čas? Umíme jim naslouchat, pečovat o ně, modlit se za ně a s nimi? Anebo je přehlížíme, abychom se mohli zaobírat svými zájmy?“

„To bude pro vás znamením: Naleznete děťátko...“ – pokračoval papež opět citací z Matoušova evangelia. Možná že ono dítě pláče. Pláče z hladu nebo je mu zima anebo chce pochovat... I dnes děti pláčou, velmi pláčou a jejich pláč nás interpeluje.

„Ve světě, který denně zahazuje tuny potravin a léků, existují děti, které marně pláčí, protože mají hlad nebo je trápí snadno léčitelné nemoci. V době, která hlásá ochranu nezletilých, se obchoduje se zbraněmi, jež jsou dávány do rukou vojákům, kteří jsou ještě dětmi, a obchoduje se s produkty vyrobenými malými dětskými otroky. Jejich pláč je dušen: musí bojovat, pracovat a nemohou plakat. Ale pláčí pro ně matky, Ráchele dneška oplakávají svoje děti a nejsou k utišení (srov. Mt 2,18).“

„To vám bude znamením“ – přešel papež k závěru svojí homilie: Dítě Ježíš narozené v Betlémě, každé dítě, které se kdekoli na světě narodí a vyrůstá, je diagnostickým znamením umožňujícím prověřit stav zdraví naší rodiny, naší komunity, našeho národa. Z této otevřené a poctivé diagnózy může vytrysknout nový styl života, ve kterém již nebudou konfliktní vztahy, útisk a konzumismus, ale vztahy bratrství, odpuštění, smíření, sdílení a lásky.

PLNÉ ZNĚNÍ HOMILIE papeže Františka je ZDE

Po skončení eucharistie pozdravil papeže latinský jeruzalémský patriarcha Fouad Twal, po němž se o překvapení postaral papež František, který v rámci plánované nedělní promluvy před mariánskou modlitbou Regina caeli, oslovil nejvyšší politické představitele Palestiny a Izraele:

„Na tomto místě, kde se narodil Kníže pokoje, bych rád vyslovil svoje pozvání Vám, pane prezidente Mahmúde Abbási, a panu prezidentovi Šimonu Perésovi, abyste se spolu se mnou spojili v intenzivní modlitbě k Bohu za dar pokoje. A jako místo konání tohoto modlitebního setkání nabízím svůj dům ve Vatikánu. Všichni touží po míru, mnoho lidí jej denně vytváří malými gesty; mnozí trpí a trpělivě snášejí námahu četných pokusů o jeho vytvoření. A všichni, zvláště ti, jejichž úkolem je sloužit vlastnímu národu, máme povinnost stát se nástroji a tvůrci pokoje především v modlitbě. Budovat pokoj je obtížné, ale žít bez pokoje jsou muka. Všichni muži a ženy této země a celého světa nás žádají, abychom přednesli Bohu jejich vroucí touhu po pokoji.“

PLNÉ ZNĚNÍ papežovy polední promluvy před Regina caeli je ZDE

Po skončení bohoslužby papež poobědval v přilehlém františkánském konventu spolu s osmi palestinskými rodinami, jejichž život je bolestně poznamenán izraelsko-palestinským konfliktem. Po obědě se Petrův nástupce vydal navštívit betlémskou baziliku a jeskyni Narození, kde se zastavil k soukromé modlitbě. Tečkou za návštěvou Betléma bylo setkání s několika stovkami dětí v pět kilometrů vzdáleném Phoenix Center, sociálním středisku uprchlického tábora Dheisheh, kde je na rozloze necelých dvou kilometrů čtverečních nuceno žít přes 13 tisíc lidí. Papež zde strávil intenzivní půlhodinku s místními dětmi, jejichž zástupce se s ním za pomoci tlumočníka a částečně také v italštině rozdělil o každodenní trpké zkušenosti ze života v tomto táboře.

„Chápu, co mi chcete říci a jaké je poselství, které mi předáváte. Nenechte se nikdy svazovat minulostí. Hleďte stále vpřed. Pracujte a zápaste o to, čeho chcete dosáhnout. Vězte však, že násilí nikdy nelze přemoci násilím! Násilí se přemáhá pokojem! Pokojem, prací a důstojností umožněte své vlasti jít vpřed! Děkuji vám za přijetí. Bůh vám žehnej. A prosím vás, abyste se modlili za mne. Mockrát děkuji.“

Řekl mimo jiné František v krátké improvizované promluvě tlumočené do arabštiny.

Ad 2.. Papež se pak s Ježíšovým rodištěm rozloučil. O jeho přesun do 65 kilometrů vzdáleného Tel Avivu se opět postaraly jordánské vrtulníky vojenského letectva. Na letišti Ben Gourion přivítali Františka izraelský prezident, premiér a celá izraelská vláda. Během oficiálního ceremoniálu pronesl uvítací projev Šimon Perés a po něm promluvil František, který zde zopakoval svoje betlémské pozvání ke společné návštěvě Vatikánu a k modlitbě za mír adresované izraelskému a palestinskému prezidentovi.

PLNÉ ZNĚNÍ papežovy promluvy na uvítanou v Izraeli je ZDE

Ihned poté se papež spolu s doprovodem tentokrát na palubě izraelských vojenských vrtulníků vydal do 60 kilometrů vzdáleného Jeruzaléma. Zde jej přivítal jeruzalémský starosta Nir Barkat. Na jeruzalémském konzulátu apoštolské nunciatury se pak uskutečnilo první setkání římského biskupa s konstantinopolským patriarchou podobně jako před padesáti lety. František a Bartoloměj zde při této příležitosti dnes podepsali společnou deklaraci.

Vrcholem této společné pouti, ale také dalším historickým krokem ekumenického narovnání vztahů mezi oběma církvemi, však bezesporu bylo podvečerní setkání římského biskupa a konstantinopolského patriarchy v bazilice Božího hrobu, jež bylo na tomto místě také první. Vůbec poprvé se totiž konala ekumenická bohoslužba v tomto nejvíce uctívaném chrámu křesťanského kultu, ale také v chrámu, kde je rozdělení křesťanů nejvíce viditelné. Bazilika Božího hrobu je společně vlastněna latinskou, řeckou pravoslavnou a arménskou apoštolskou církví, přičemž bohoslužby zde smí sloužit ještě pravoslavné církve koptského, syrského a etiopského ritu. Místa a časy bohoslužeb v bazilice Božího hrobu jsou přesně určeny pravidly tzv. statu quo, které stanovil turecký sultán roku 1757. Klíče od baziliky vlastní dodnes dvě muslimské rodiny z Jeruzaléma. V této bazilice se tedy dnes, poprvé v dějinách konala ekumenická bohoslužba za účasti představitelů všech zmíněných církví a přítomni byli také biskupové anglikánské a luteránské církve.

„S bázní, dojetím a úctou se nacházíme na tomto místě,“ začínal svou homilii konstantinopolský patriarcha Bartoloměj, který hovořil o poselství hrobu, z něhož vyšel život, a mimo jiné řekl:

„Je to poselství, že dějiny nemohou být programovány a že poslední slovo v dějinách nepatří člověku, ale Bohu. Stráže světské moci marně střežily tento hrob. Marně k němu přivalili velký kámen, aby jej uzavřeli a nikdo jej nemohl odvalit. Marné jsou dlouhodobé strategie světských mocností a je zcela zřejmé, že před soudem a vůlí Boha je vše nejisté. Jakákoli snaha současného lidstva tvořit vlastní budoucnost autonomně a bez Boha je prázdnou domýšlivostí.“

Papež František na to ve své homilii navázal, když řekl, že „přijímáme milost této chvíle a zastavujeme se u prázdného hrobu, abychom znovu objevili velikost svého křesťanského povolání: jsme muži a ženy zmrtvýchvstání“:

„Jistě nemůžeme popřít rozdělení, která mezi námi, Ježíšovými učedníky, existují. Toto svaté místo nám umožňuje vnímat jejich drama s větší bolestí. A přece s vděčností a úžasem uznáváme, že před padesáti lety oni ctihodní otcové (Pavel VI. a Athenagoras) z vnuknutí Ducha svatého učinili opravdu důležité kroky směrem k jednotě. Jsme si vědomi, že zbývá ujít ještě kus cesty, abychom dosáhli oné plnosti společenství, které by se mohlo vyjádřit také společným eucharistickým stolem, což si vroucně přejeme. Rozdíly nás nemají děsit a ochromovat naši cestu. Máme věřit, že jako byl odvalen kámen z hrobu, tak budou moci být odstraněny všechny překážky, které dosud brání plnému společenství mezi námi. Bude to milost vzkříšení, kterou můžeme předjímat již dnes. Pokaždé když vzájemně prosíme o odpuštění za hříchy, kterých jsme se dopustili vůči ostatním křesťanům, a pokaždé, když máme odvahu toto odpuštění udělit a přijmout, činíme zkušenost vzkříšení! Pokaždé když po překonání starých předsudků nacházíme odvahu prosazovat nové bratrské vztahy, vyznáváme Krista, který vpravdě vstal z mrtvých! Pokaždé když myslíme na budoucnost církve v perspektivě jejího povolání k jednotě, září světlo Velikonočního rána! S ohledem na to chci znovu vyjádřit přání vyslovené již mými předchůdci, totiž pokračovat v dialogu se všemi bratry v Kristu, abychom našli způsob, jak plnit službu vlastní římskému biskupovi, která by ve shodě s jeho posláním a v otevřenosti k nové situaci mohla být v aktuálním kontextu službou lásky a společenství uznávanou všemi (Ut unum sint, 95-96).
…
Svatosti, milovaný bratře, všichni drazí bratři, odložme stranou váhání, která jsme zdědili z minulosti a otevřme svoje srdce působení Ducha svatého, Ducha Lásky (srov. Řím 5,5) a Pravdy (srov. Jan 16,13), abychom společně hbitě kráčeli k požehnanému dni našeho znovu nalezeného plného společenství. Na této cestě vnímáme podporu, které se nám dostává modlitbou, kterou sám Ježíš v tomto městě v předvečer svého umučení, smrti a vzkříšení pozvedl k Otci za svoje učedníky a kterou si neúnavně a pokorně bereme za svou: „Ať jsou jedno... aby svět uvěřil“ (Jan 17,21).“

Řekl papež František závěrem své promluvy v jeruzalémském chrámu Božího hrobu.

PLNÉ ZNĚNÍ papežovy promluvy v bazilice Božího hrobu je ZDE

Další články z podrubriky Cesty mimo Itálii

(mig)