Včerejší zachmuřené nebe se konečně rozjasnilo. Po Via della Conciliazione spěchali opozdilci, aby zastihli alespoň druhou část děkovné mše svaté, kterou na Náměstí svatého Petra posetém polskými vlajkami sloužil kardinál Comastri. U obelisku uprostřed náměstí se v té bíločervené mozaice třepotaly také dvě české vlajky – ostatně pasují do ní docela dobře. Zkraje shromáždění stojí Filipínci a sem tam je slyšet latinskoamerická španělština...
Do druhého dne se zdržely také některé cizokrajné, exotičtější delegace: od taxíků míří rychlým krokem na náměstí černošky v hávech ze žluté látky vyrobené přímo k této příležitosti, s portréty obou nových světců, elegantní Asiatky v tyrkysově modrých kostýmech sladěných s reflexem slunečních brýlí pózují s bazilikou v pozadí, jedno z aut, která prorazila přes kontroly, nese logo kamerunské delegace...
Ve výkladních skříních se nabízejí životopisy a portréty obou papežů. Jeden z nich nese výmluvný název: Jan Pavel II. – Vita e miracoli, tedy „život a zázraky“. Ten plurál vysvětluje mnohé. Nemyslím teď na to, že historie polského papeže změnila žánr a přešla do životopisů svatých – jejichž častou vadou – jak kdosi výstižně řekl – je to, že je nepíší světci. Polský papež, který na svých cestách třicetkrát obešel zeměkouli, zůstává svou pomocnou rukou nadále přítomný v osudech mnoha lidí. Oslavy těchto dní skutečně jako by byly především ozvěnou a završením onoho mnohohlasého provolání „Santo subito“, které znělo v den jeho pohřbu a o němž nikdo nepochyboval. Celý svět vnímal odchod tohoto papeže ze světa jako zvláštní exodus, přechod do zaslíbené země, kterého se s pohledem upřeným na pašijový týden tohoto muže přímo účastnil a bez vysvětlivek chápal jako svědectví o odchodu ze smrti do života. Síle této paschy, pronikající do morku kostí, se stěží může vyrovnat oficiální zápis do seznamu svatých – říkali si mnozí a já s nimi.
A přece jsme si mýlili. Při takovéhle slavnosti totiž nejde o porovnávání a konkurenci. Nerelevantní jsou čísla a statistiky. Vědí to však jen ti, kdo přišli. Skupina řeholnic všech věkových kategorií se skládacími sedátky v rukou mířící v doprovodu dvou kněží už v sobotu večer na náměstí, početné rodiny s dětmi v kočárku, skautské skupiny připravené probdít noc spolu s mnoha dalšími, kterým často nezbylo než se přikrýt pláštěnkou a přetrvat déšť i chlad nevlídné římské noci. Kvůli všem těmto tvářím není na místě mluvit o statistikách.
Ačkoli krajané Jana Pavla II. s velkou převahou dominovali, nebyli to jen oni. V neděli odpoledne prozradila naše vlajka na Svatopetrském náměstí také česky mluvící hlouček. Do Říma jsme dorazili ve čtyři ráno, od té doby jsme na nohou a za chvíli odjíždíme – říkají téměř omluvně, aby vysvětlili únavu vepsanou ve tvářích. Je mezi nimi i mladá žena jasného pohledu na invalidním vozíku. Byla tu prý před 19 lety a Jan Pavel II. jí požehnal... Teď neváhala trmácet se po dvě noci za sebou autobusem sem a tam. Ne, statistiky nejsou na místě.
Je to totiž slavnost, při níž se buduje chrám. Vždy nový, vzdorující zemské tíži a přitažlivosti, chrám, jehož základy jsou zapuštěny v nebesích a jeho živými kameny jsou ti, kdo zapomněli na sebe, na pohodlí a pohodlnost těla, a stali se jeho součástí.
Třikrát je papež při obřadu svatořečení žádán o začlenění kandidátů mezi světce. Odpovídá nejprve prosbou o modlitbu shromáždění a přímluvu všech svatých, pak vzýváním Ducha svatého a konečně dává souhlas, spolu s ujištěním, že tak činí po dlouhém zvažování, poté, co opakovaně prosil o Boží pomoc a vyslechl názory mnohých. Náměstí svatého Petra a celý milionový zástup těch, kdo přišli, v tomto obřadu překračuje dělící čáru mezi pozemskou a nebeskou církví, stavají se jedinou nedílnou církví Kristovou –
Snad víc než při samotné liturgii jsem to pocítila v noci, která předcházela. Pod našimi okny totiž nepřestávaly defilovat skupiny poutníků. Nerušil nás hovor ani pokřikování. Několikrát nás ale vytrhl ze snu zpěv. Čisté unisono bez hudebního doprovodu se neslo tichem noci, rezonovalo ulicí natolik, že jsem byla zprvu přesvědčená, že to zpívá ohromný zástup – a ne padesátka lidí z jednoho autobusu, jak se ukázalo při pohledu z okna.
Náš dům stojí v místech, kde se v antice rozkládaly tragicky proslulé zahrady, v nichž císař Nero podle Tacitova svědectví, krutě mučil a nechával umírat věrné Kristovy následovníky.
O několik staletí později se pak v této oblasti pálily cihly na stavbu Svatopetrského chrámu.
A nyní tu kráčí další věrní a věřící, živoucí kameny duchovního chrámu. Jejich zpěv zní jako z jiného světa, má větší sílu než součet hlasů. – Ano, dává to smysl. A právě v tomto smyslu je Řím jedinečným místem.
Další články z podrubriky Reportáže, reflexe, sloupky
odeslat článek
vytisknout článek
