Nový portál Vatikánského rozhlasu

Drazí bratři v kněžské službě! Dnes na Zelený čtvrtek, kdy nás Kristus miloval až do krajnosti (srov. Jan 13,1), konáme památku blaženého dne ustanovení kněžství i svého kněžského svěcení. Pán nás pomazal v Kristu olejem radosti a toto pomazání nás vybízí, abychom přijali a nesli tento obrovský dar: kněžskou radost a veselí. Radost kněze je drahocenným darem nejenom pro něho, ale i pro celý věřící lid Boží, onen lid, z něhož byl kněz povolán, aby byl pomazán, a k němuž je poslán, aby pomazával.

Jsme pomazáni olejem radosti, abychom olejem radosti pomazávali. Kněžská radost pramení v Otcově Lásce, a Pán si přeje, aby radost této Lásky „byla v nás“ a naše radost „se naplnila“ (Jan 15,11). Rád přemýšlím o radostí při rozjímání o Matce Boží, Marii, „matce živého evangelia a pramene radosti pro maličké“ (Evangelii gaudium, 288), a věřím, že nepřeháníme, když říkáme, že kněz je velmi maličký. Nezměrná velikost daru, který nám byl dán k službě, nás řadí mezi ty nejnepatrnější z lidí. Kněz je nejchudší z lidí, pokud jej Ježíš neobohacuje Svojí chudobou; je nejneužitečnější služebník, pokud jej Ježíš nenazývá přítelem, nejhloupějším z lidí, pokud jej Ježíš trpělivě nepoučuje jako Petra; nejbezbrannější z křesťanů, pokud jej Dobrý Pastýř neposiluje uprostřed stádce. Nikdo není nepatrnější než kněz ponechaný svým vlastním silám. Proto je naší obrannou modlitbou proti všem úkladům Zlého modlitba naší Matky: jsem kněz, protože On shlédl dobrotivě na moji nepatrnost (srov. Lk 1,48). A z této nepatrnosti dostáváme svou radost. Radujeme se ve své nepatrnosti.

Spatřuji tři příznačné charakteristiky naší kněžské radosti: je radostí, která nás pomazává (avšak nečiní nás mazanými, rozmazlenými a namyšlenými), je radostí nezkazitelnou a je radostí misionářskou, která ozařuje všechny a přitahuje všechny, počínaje těmi nejvzdálenějšími.

Radost nás pomazává. Znamená to, že pronikla k jádru našeho srdce, svátostně jej přetvořila a posílila. Liturgické znaky obřadu svěcení mluví o mateřské touze, kterou církev předává a sdílí všechno, co jí dal Pán: vzkládání rukou, pomazání svatým křižmem, oblečení do posvátných rouch, přímá účast na prvním Svěcení... Milost nás naplňuje a dává se cele, hojně a plně v každém knězi. Jsme pomazáni až do morku kostí... a naše radost vychází zevnitř a je ozvěnou tohoto pomazání.

Radost se nekazí. Integrita Daru, kterému nikdo nemůže nic odejmout, ani přidat, je nepřetržitým zdrojem radosti, nezkazitelné radosti, kterou nám podle Pánova příslibu nikdo nebude moci odejmout (srov. Jan 16,22). Může být uspaná nebo přidušená hříchem anebo životními starostmi, ale v hloubi zůstává netknuta jako doutnající uhlík pod popelem a vždycky může být obnovena. Stále aktuální je Pavlovo doporučení Timotejovi: oživuj plamen Božího daru, který ti byl dán vzkládáním mých rukou (2 Tim 1,6).

Radost je misionářská. Tuto třetí charakteristiku chci obzvlášť sdílet a zdůraznit: radost kněze se důvěrně pojí ke svatému věřícímu Božímu lidu, protože se jedná o radost výrazně misionářskou. Pomazání je zřízeno k pomazání svatého věřícího Božího lidu: křtem, biřmováním, péčí a posvěcováním, žehnáním, utěšováním a evangelizováním.

A poněvadž je radostí, která proudí pouze, je-li pastýř uprostřed svého stádce (i v tichu modlitby je pastýř, který se klaní Otci, uprostřed svých ovcí), proto je „radostí střeženou“ samotným stádcem. I ve chvílích smutku, kdy se všechno halí temnotou a svádí nás závrať osamocení, oněch chvil apatie a nudy, které na nás v kněžském životě dotírají (a kterými jsem také prošel), dokonce i v těchto chvílích je Boží lid schopen střežit radost, je schopen tě chránit, obejmout, pomáhá ti otevřít srdce a nalézt znovu obnovenou radost.

„Radost je střežená“ stádcem a také třemi sestrami, které ji obklopují, ochraňují a obhajují: sestra chudoba, sestra věrnost a sestra poslušnost.

Sestrou kněžské radosti je chudoba. Kněz je chudý na pouhou lidskou radost: zřekl se mnohého! A poněvadž je chudý a dává mnohé druhým, musí svoji radost žádat od Pána a od věřícího Božího lidu. Nemůže si ji opatřit sám. Víme, že náš lid, je ve vděčnosti kněžím nejštědřejší za ta nejmenší gesta požehnání a zvláště za svátosti. Mnozí, kteří mluví o krizi kněžské identity, neberou v úvahu, že identita předpokládá příslušnost. Není identity – a proto ani radost z života – bez aktivní a nadšené příslušnosti k věřícímu lidu Božímu (srov. Evangelii gaudium, 268). Kněz, který chce nalézt kněžskou identitu tím, že hledá ve své niternosti, patrně nenajde nic jiného než signály, které mu říkají: „vyjdi“, vyjdi ze sebe, vyjdi hledat Boha v adoraci, vyjdi a dávej svému lidu to, co ti bylo svěřeno, a tvůj lid se postará, abys pocítil, kdo jsi, jak se jmenuješ, jaká je tvoje identita a umožní ti radovat se stonásobně, jak to Pán slíbil svým služebníkům. Pokud nevyjdeš ze sebe sama, olej žlukne a pomazání nemůže být plodné. Vyjití ze sebe, si žádá vysvlečení ze sebe, žádá si chudobu.

Sestrou kněžské radosti je věrnost. Ani ne tak v tom smyslu, že bychom byli všichni „neposkvrnění“ (kéž bychom s milostí Boží byli!), protože jsme hříšníky, ale spíše ve smyslu stále nové věrnosti jediné Nevěstě, Církvi. Tady je klíč k plodnosti. Duchovní děti, které dává Pán každému knězi v tom, koho pokřtí, v rodinách, které doprovází a cestou jim pomáhá, v nemocných, které podpírá, v mladých, s nimiž sdílí katechezi a formaci, v chudých, které podporuje... to je ta „Nevěsta“, kterou ochotně pokládá za jedinou milovanou a které je stále znovu věrný. Je to živá církev, která má jméno a příjmení a o kterou se kněz stará ve své farnosti nebo v poslání, které mu bylo svěřeno. Ona mu dává radost, je-li jí věrný a koná-li vše, co má konat, zanechává všeho, co má zanechat, jen když zůstává uprostřed ovcí, které mu Pán svěřil: „Pas mé ovce“ (Jan 21,16.17).

Sestrou kněžské radosti je poslušnost. Poslušnost církvi v hierarchii, která nám dává nejenom externí prostor poslušnosti: farnost, k níž jsem poslán, služebná oprávnění, zvláštní pověření... nýbrž také sjednocení s Bohem Otcem, od něhož pochází každé otcovství. A také poslušnost církvi ve službě: disponibilitu a pohotovost ke službě druhým vždy a co nejlépe podle vzoru „Naší Paní spěchající“ (srov. Lk 1,39: meta spoudes), která pospíchá sloužit své příbuzné a je pozorná k příbuzné v Káni, kde se nedostává vína. Kněžská disponibilita činí z církve dům otevřených dveří, útočiště hříšníků, domov pro ty, kteří žijí na ulici, pečovatelský dům pro nemocné, útulek pro mladé, katechetickou aulu pro maličké připravující se na první svaté přijímání... Kde má Boží lid touhu nebo něco potřebuje, tam je kněz, který umí poslouchat (ob-audire) a vnímat láskyplný pokyn Krista, který jej posílá, aby s kreativní láskou milosrdně splnil ony touhy či potřeby.

Ten, který je poslán, ať si je vědom, že v tomto světě existuje ryzí a plná radost. Radost být vzat z lidu, který má rád, a být k němu poslán jako rozdavatel darů a útěch Ježíše, jediného Dobrého Pastýře, který - pln hlubokého soucitu ke všem maličkým a vyloučeným z této země, sužovaným a utiskovaným ovcím bez pastýře - chtěl připojit k jeho službě mnohé, aby nadále působil On sám, v osobě svých kněží pro dobro svého lidu.

Tento kněžský čtvrtek prosím Pána Ježíše, aby mnohým mladíkům umožnil objevit hořící srdce, které vzplane radostí, jakmile se osmělí ochotně odpovědět na Jeho volání.
V tento kněžský čtvrtek prosím Pána Ježíše, aby uchoval radostnou zář v očích nových svěcenců, kteří se vydávají do světa, aby se nechali „sníst“, strávit uprostřed věřícího lidu Božího, s radostí se připravovali na primici, první kázání, první křest, první zpověď… Je to radost sdílet v úžasu - a poprvé jako pomazaní - poklad evangelia a cítit, že věřící lid ti vrací pomazání jiným způsobem: svými prosbami; skloněním hlavy, abys jim požehnal; stiskem ruky; tím, že přivedou svoje děti a zavolají ke svým nemocným... Uchovej Pane ve svých mladých lidech původní radost konat každou věc jako novou, radostně strávit vlastní život pro Tebe.
V tento kněžský čtvrtek prosím Pána, aby utvrdil kněžskou radost těch, kteří za sebou mají spoustu let služby. Onu radost, která nemizí z očí, ale leží na bedrech těch, kteří snášejí tíži služby, oněch kněží, v nichž tepe pracovní puls, sbírají svoje síly a znovu odhodlávají: „mění vzduch“, jak říkají sportovci. Uchovej Pane hloubku a moudrou dospělost radosti zralých kněží. Ať se dovedou modlit jako Nehemiáš: radost Páně je mojí silou (srov. Neh 8,10).
Nakonec prosím, aby v tento kněžský čtvrtek zazářila radost starých kněží, zdravých či nemocných. Je to radost kříže, která proudí z vědomí, že mají nezkazitelný poklad v hliněných nádobách, které se drolí. Ať dovedou stát na jakémkoli místě a v pomíjivosti času vnímají chuť věčnosti (Guardini). Pane, ať cítí radost, že předávají pochodeň, radost, že vidí růst děti dětí, a s úsměvem a mírností vítají přísliby oné naděje, která neklame.

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Homilie