Dobrý den, drazí bratři a sestry,
Evangelium této páté neděle postní nám podává Lazarovo vzkříšení. Je to vrchol podivuhodných znamení, která vykonal Ježíš. Je to gesto příliš velké, příliš zřetelně božské, než aby bylo tolerováno velekněžími, kteří poté, co se dověděli o této skutečnosti, pojali rozhodnutí Ježíše zabít (srov. Jan 11,53).
Lazar byl již tři dny mrtev, když Ježíš přišel a řekl jeho sestrám, Martě a Marii, slova, která jsou navždy vepsána do paměti křesťanské obce: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i když umřel, bude žít a žádný, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky“ (Jan 11,25). Na základě těchto Ježíšových slov věříme, že život toho, kdo věří v Ježíše a následuje jeho přikázání, bude po smrti proměněn na život nový, plný a nesmrtelný. Jako Ježíš se svým vlastním tělem vstal z mrtvých, ale nevrátil se do pozemského života, tak my budeme vzkříšeni se svými těly, která budou proměněna na těla oslavená. On nás čeká u Otce a moc Ducha svatého, který jej vzkřísil, vzkřísí také každého, kdo je s Ním sjednocen.
Před hrobem svého přítele Lazara, Ježíš „mocným hlasem zavolal: »Lazare, pojď ven!«. A mrtvý vyšel, ovázán na rukou i nohou pruhy plátna a s tváří omotanou šátkem“ (v. 43-44). Toto rezolutní zvolání patří každému člověku, neboť všichni jsme poznamenáni smrtí, my všichni. Je to hlas Toho, kdo je pánem života a chce, aby „ho měli v hojnosti“ (Jan 10,10) všichni. Kristus se nevzdává před hroby, které jsme si vybudovali svými volbami zla a smrti, svými pochybeními a svými hříchy. On nerezignuje! Vyzývá nás, takřka nám přikazuje, abychom vyšli z hrobů, do nichž jsme se uvrhli svými hříchy. Nepřetržitě nás volá, abychom vyšli ze tmy vězení, do něhož jsme se zavřeli, spokojeni s falešným, sobeckým a průměrným životem. „Pojď ven!“ říká nám. „Pojď ven!“. Je to krásná pobídka k pravé svobodě a k tomu, abychom se nechali uchvátit těmito slovy, která dnes Ježíš říká každému z nás. Je to pozvání k tomu, abychom se nechali vysvobodit z plátěných pruhů pýchy, protože pýcha z nás činí otroky, otroky nás samých, otroky mnoha bůžků a spousty věcí. Naše vzkříšení začíná odtud, tedy rozhodnutím poslechnout tento Ježíšův příkaz a vyjít na slunce, k životu, a tím, že necháme z tváře spadnout své masky. Často jsme maskováni hříchem, masky musí dolů a my najdeme odvahu své původní tváře, stvořené k obrazu a podobě Boží.
Ježíšovo gesto, které vzkřísilo Lazara, ukazuje, kam až může sahat síla Boží milosti, a tedy, kam až může sahat naše konverze, naše změna. Poslyšte dobře: Boží milosrdenství nabízené všem nemá mezí! Dobře si tuto větu zapamatujte. A můžeme ji říci všichni společně: Boží milosrdenství nabízené všem nemá mezí! Říkejme spolu: Boží milosrdenství nabízené všem nemá mezí! Pán je vždy připraven odvalit náhrobní kámen našich hříchů, které nás dělí od Něho, který je světlem živých.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Angelus
odeslat článek
vytisknout článek
