Dobrý den, drazí bratři a sestry,
Dnešní evangelium nám podává setkání Ježíše se samařskou ženou, ke kterému došlo ve městě Sychar u starobylé studny, kam žena denně chodila pro vodu. Onoho dne tam potkala Ježíše, který tam seděl „unavený chůzí“ (Jan 4,6) a ihned ji oslovil: „Dej mi napít“ (v.7). Překonal tak bariéru nevraživosti, která existovala mezi Židy a Samaritány, a prolomil schémata předsudků vůči ženám. Jednoduchá prosba je začátkem otevřeného dialogu, s jehož pomocí Ježíš delikátně vstupuje do vnitřního světa osoby, se kterou by podle sociálních schémat neměl ani promluvit. Ale Ježíš to činí. Nemá strach. Jakmile Ježíš spatří člověka, obrací se k němu, protože jej má rád. Nás všechny má rád. Nikdy se kvůli předsudku nezastaví před žádnou osobou. Ježíš jí ukáže její situaci, aniž by ji soudil, dá ji najevo ohleduplnost a uznání a tak v ní vzbudí touhu překročit každodenní rutinu.
Ježíš nežíznil ani tak po vodě, ale spíše po setkání s vyprahlou duší. Potřeboval potkat Samaritánku, aby jí otevřel srdce. Žádá ji o napití, aby poukázal na žízeň, kterou měla ona sama. Ženu toto setkání osloví. Začne klást Ježíšovi hluboké otázky, které v hloubi nosíme všichni, ale často je ignorujeme. Také my v sobě nosíme takové otázky, ale nenacházíme odvahu položit je Ježíšovi! Postní doba, drazí bratři a sestry, je příhodným časem, abychom pohlédli do svého nitra, umožnili svým nejopravdovějším duchovním potřebám vyjít najevo a v modlitbě prosit Pána o pomoc. Příklad Samaritánky nás vybízí, abychom řekli: „Ježíši, dej mi tu vodu, po níž nebudu žíznit navěky.“
Evangelium říká, že učedníci se divili, že jejich Mistr mluvil s tou ženou. Pán je však větší než předsudky a proto se nebál dát do řeči se Samaritánkou. Milosrdenství je větší než předsudek a Ježíš je nesmírně milosrdný. Výsledkem tohoto setkání u studny byla proměna ženy, která tam „nechala svůj džbán“ (v. 28), se kterým přišla pro vodu, a běžela do města vyprávět o tom, co mimořádného prožila. „Pojďte se podívat na člověka, který mi řekl všechno, co jsem udělala. Snad je to Mesiáš?“ (v.29). Byla nadšená. Šla ke studni pro vodu a našla jinou vodu, živou vodu milosrdenství, která tryská do života věčného. Nalezla vodu, kterou vždycky hledala! Běží do města, onoho města, které ji posuzovalo, odsuzovalo a odmítalo, a hlásá, že potkala Mesiáše, někoho kdo jí změnil život. Každé setkání s Ježíšem nám totiž vždycky mění život. Je to krok vpřed, krok blíže k Bohu. Každé setkání s Ježíšem nám tak mění život. Vždycky, vždycky je to tak.
My rovněž nacházíme v tomto evangeliu podnět k tomu, abychom „nechali stranou svůj džbán, symbol všeho toho, co je zdánlivě důležité, ale vzhledem k Boží lásce ztrácí význam. Všichni máme nějaký takový nebo více. Ptám se vás i sebe: „Co je tvým vnitřním džbánem, který tě tíží a vzdaluje od Boha?“ Nechme jej trochu stranou a srdcem naslouchejme hlas Ježíše, který nám nabízí jinou vodu, tu která nás přibližuje Pánu. Jsme povoláni znovu objevit důležitost a smysl svého křesťanského života, který začíná křtem, a jako Samaritánka svým bratřím dosvědčovat. Co? Radost! Svědčit o radosti ze setkání s Ježíšem, protože – jak jsem řekl – každé setkání s Ježíšem nám změní život a každé setkání s Ježíšem nás také naplní radostí, onou radostí, která přichází zevnitř. Takový je Pán. A vyprávět pak o divech, jež umí učinit Pán v našem srdci, když máme odvahu nechat stranou svůj džbán.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Angelus
odeslat článek
vytisknout článek
