Vatikán.
„Tato Kongregace existuje proto, aby se ujišťovala v tom, že jméno toho, kdo byl vybrán, bylo už dříve vysloveno naším Pánem,“ tak formuloval papež František úkol Kongregace pro biskupy, jejíž členy dnes přijal na zvláštní audienci. V obsáhlé promluvě k těm, kdo mají „náročný úkol identifikovat koho Duch svatý staví do vedení církve“, papež nejprve poděkoval členům této Kongregace za tuto jejich službu, načrtnul horizonty jejich poslání a soustředil se potom na samotný profil osobnosti biskupa v dnešní době.
Boží lid volá po biskupovi, který nad ním bude bdít shůry a zároveň v šíři Božího srdce, a říká:
„Nepotřebujeme manažera, nějakého dosazeného firemního správce, ani nikoho, kdo by stál na úrovni našich nedostatečnosti a malicherností. Je zapotřebí někdo, kdo na nás umí hledět pohledem Božím a vést nás k Bohu. Jedině v Božím pohledu je naše budoucnost. Potřebujeme někoho, kdo zná šíři Božího pole více než naši těsnou zahrádku a bude garantovat, že touhy našich srdcí nejsou jen prázdným příslibem,“
interpretuje papež František touhy Božího lidu a dodává: „Neexistuje standardní pastýř pro všechny místní církve. Naším úkolem je vstoupit do Kristovy perspektivy a hledat jedinečné pastýře pro jedinečné místní církve.“ Od členů Kongregace papež žádá kromě samozřejmé distance od osobních preferencí či sympatií především profesionalitu, službu a svatost života, protože – konstatuje – chybí-li tyto tři, nastupuje dekadence.
Papež připomněl nepřetržitou genezi biskupské služby, počínaje sborem apoštolů. Jedenáct apoštolů hledajících, kdo by mohl nahradit Jidáše, ukazuje, co je prvním kritériem výběru biskupa: má být – spolu s církví - svědkem Vzkříšeného, jeho život a služba má činit Vzkříšení důvěryhodným.
„Když se spojuje s Kristem v kříži, který je skutečným sebeodevzdáním, dává ve své církvi vytrysknout životu, který neumírá. Odvaha zemřít, velkorysost v nabídce vlastního života a ochota nechat se strávit pro své stádce jsou jakousi „DNA“ biskupské služby. Vzdát se sebe a obětovat se je součástí přirozenosti biskupské služby,“
– charakterizoval papež František základní vlastnosti nástupce apoštolů a dodal, že „k určení správného kandidáta neslouží výčet jeho lidských, intelektuálních, kulturních, ba ani pastoračních kvalit. Profil biskupa není algebraická suma jeho ctností, nýbrž vše se musí odvíjet od jeho lidské integrity, která zajišťuje schopnost zdravých a vyvážených vztahů a brání tomu, aby na druhé promítal vlastní nedostatky a stal se tak faktorem nestability. Jeho křesťanská solidnost je podstatná pro upevňování bratrství a společenství.“
„Jeho přímé jednání je potvrzením vysokého měřítka učedníků Páně; jeho kulturní přehled mu umožní vést dialog se všemi lidmi a jejich kulturami; jeho pravověrnost a věrnost celé Pravdě opatrované církví z něj činí sloup a opěrný bod; jeho vnitřní a vnější disciplina umožňuje jeho sebeovládání, otevírá prostor přívětivosti vůči druhým a vede je; jeho schopnost vlády s otcovskou pevností zaručuje bezpečí autority, která pomáhá růst; jeho transparentnost a jeho odstup při správě majetku obce mu dodávají spolehlivost a zajišťují úctu všech.“
Všechny tyto nezbytné dary, pokračoval Svatý otec, musejí být deklinací ústředního svědectví o Zmrtvýchvstalém a musejí být podřízeny této prioritě.
Dalším krokem při výběru kandidátů musí být atmosféra modlitby, spolehnutí na to, že je to Bůh, kdo vybírá. Cestou k tomuto postoji je otevření vlastního svědomí Bohu a kolegialita.
Pokud jde o osobnosti biskupů, zdůrazňuje papež, že mají být především hlasateli Slova, kerygmatici:
„Muži, kteří jsou strážci nauky, nikoli proto, aby odměřovali, nakolik se svět vzdaluje od pravdy v ní obsažené, ale aby na svět učinili dojem,, fascinovali jej krásou lásky, svedli jej nabídkou svobody darované evangeliem. Církev nepotřebuje apologety vlastních záležitostí, ani křižáky svých vlastních výbojů, nýbrž pokorné rozsévače důvěřující pravdě, kteří vědí, že je jim vždycky znovu dávána a svěřují se její moci. Biskupy vědomé si toho, že když nastane noc a námaha dne je zastihne unavené, budou semínka na poli klíčit. Muže, kteří jsou trpěliví, protože vědí, že koukolu nebude nikdy tolik, že zaplnil toto pole. Čas koukolu je totiž neodvolatelně spočten.“
Chtěl bych zdůraznit také, aby byli muži trpělivými, řekl papež a zmínil slova kardinála Siriho, který říkával: „Biskup má pět ctností: první je trpělivost, druhá trpělivost, třetí trpělivost, čtvrtá trpělivost a pátou je trpělivost s těmi, kteří nás vybízejí k trpělivosti.“
Potom se papež František zastavil u bytostného poslání biskupa, kterým je podle knihy Zjevení (6,1-6) modlitba. Zdůraznil přitom odhodlanost (parresia), která musí být při modlitbě stejná jako při hlásání Božího Slova, když biskup jedná s Bohem, naším Pánem, o dobru Jeho lidu, o spáse Jeho lidu. Biskup musí být odvážný jako Abrahám a jako Mojžíš:
„Biskup, který nemá odvahu diskutovat s Bohem ku prospěchu lidu, nemůže být biskupem – to říkám ze srdce a jsem o tom přesvědčen – a stejně tak jím nemůže být ten, kdo není schopen vzít na sebe poslání vést Boží lid tam, kam mu ukazuje On, Pán.“
Poslání pastýřů bylo posledním tématem této více než půl hodinové promluvy papeže Františka ke členům Kongregace pro biskupy. Znovu zopakoval loni vyslovený požadavek (21. 6. 2013), aby biskupové neměli psychologii knížat, a zdůraznil dva rysy pastorační nasazení: stálost a každodennost:
„V naším době je stálost a každodennost často spojována s rutinou a nudou. Proto nezřídka dochází k tomu, že stále utíká „jinam“. Toto je pokušení všech pastýřů. Otcové spirituálové nám to musí dobře vysvětlovat, abychom to chápali a nepodléhali mu. Bohužel ani v církvi nejsme od tohoto pokušení osvobozeni. Proto je důležité podtrhnout, že poslání biskupa vyžaduje stálost a každodennost. Myslím, že v této době schůzí a sympozií je velmi aktuální dekret Tridentského koncilu o sídle biskupa. Je velmi aktuální a bylo by krásné, kdyby o něm Kongregace pro biskupy něco napsala. Stádce potřebuje, aby v srdci pastýře mělo místo. Pokud on sám není pevně zakotven v sobě, v Kristu a Jeho církvi, bude neustále zmítán vlnami hledání prchavých kompenzací a nebude skýtat stádci žádné útočiště.“
Kde můžeme najít takové biskupy, ptal se v samotném závěru Svatý otec a odvolal se k biblické epizodě z první knihy Samuelovy, kdy se prorok vydal hledat Saulova nástupce, kterým se nečekaně stal David, nejmladší Jesseův syn.
„Ani my se nemůžeme obejít bez toho, že bychom zkoumali pole církve a hledali, na koho ukáže Pán a řekne: To je on. A jsem si jist, že takoví existují, protože Pán Svoji církev neopouští. Možná jsme to my, kdo nedostatečně obcházíme pole a hledáme. Možná nám poslouží Samuelův pokyn Jessemu: »Nesedneme k jídlu, dokud nepřijde.« Přál bych si, abych tato Kongregace žila tímto svatým neklidem.“
Zakončil papež František dnešní setkání se členy vatikánské Kongregace pro biskupy.
(RaVat)