Kdo z nás nepociťuje nechuť už jenom při setkání se slovem „chudoba“? Její formy jsou mnohé: chudoba fyzická, ekonomická, duchovní, sociální a morální. Západní svět spojuje chudobu především s nedostatkem ekonomických možností a negativně tento status zdůrazňuje. Jeho vláda se totiž podstatně zakládá na enormní moci, kterou dnes mají peníze, moci, která zdánlivě převyšuje každou jinou moc. Absence ekonomické moci proto znamená bezvýznamnost na politické, sociální a dokonce i na lidské rovině. Kdo nemá peníze, je brán v úvahu pouze do té míry, do jaké může sloužit jiným účelům. Existuje mnoho druhů chudoby, avšak ta ekonomická je nahlížena s největším odporem.
Je v tom velká pravda. Peníze jsou nástrojem, který obdobně jako majetek určitým způsobem prodlužuje a posiluje schopnost lidské svobody, umožňuje jí ve světě jednat a přinášet plody. Je to nástroj sám o sobě dobrý jako téměř všechno, čím člověk disponuje. Je to prostředek, který rozšiřuje naše možnosti. Nicméně, tento prostředek se může obrátit proti člověku. Peníze a ekonomická moc totiž mohou být prostředkem, který člověka člověku vzdaluje a vtěsnává jej do egocentrického a egoistického horizontu.
Dává nám to pochopit samo aramejské slovo, které Ježíš použil v evangeliu: mamona - čili skrytý poklad (Mt 6, 24; Lk 16,13). Když je ekonomická moc nástrojem produkujícím poklady, které si nechává pro sebe a schovává před druhými, produkuje nerovnost a svoji původně pozitivní schopnost ztrácí. I řecký termín arpagmos užitý svatým Pavlem v listě Filipanům (srov. Flp 2,6) odkazuje k žárlivě střeženém majetku nebo dokonce k plodu toho, co bylo odcizeno druhým. Dochází k tomu, když je majetek používán lidmi, kteří znají solidaritu jenom v – těsném či širokém – okruhu svých známých anebo pokud z ní sami těží, ale nikoliv, jde-li o to ji prokazovat. Dochází k tomu tehdy, ztratí-li člověk naději v transcendentní horizont, a tím i zalíbení v nezištnosti, zálibu konat dobro prostě jen kvůli kráse tohoto konání (srov. Lk 6,33).
Když je však člověk vychován, aby uznával základní vzájemnost, která jej pojí se všemi ostatními lidmi, jak nám to připomíná sociální učení církve, pak dobře ví, že si nemůže majetek schovávat pro sebe. Když si člověk zvykne žít ve vzájemnosti, uvědomuje si, že to, co upře druhým a nechá si pro sebe, obrátí se dříve či později proti němu. Právě na to poukazuje Ježíš, když mluví molech a rzi, kteří ničí sobecky držené bohatství (Mt 6,19-20; Lk 12,33).
Je-li však majetek, kterým někdo disponuje, užíván nejenom pro vlastní potřeby, pak se rozmnožuje a přináší často nečekané plody. Existuje totiž původní spojitost mezi profitem a solidaritou, plodná cirkulace výdělku a daru, která je hříchem rozbíjena a zatemňována. Úkolem křesťanů je znovu objevit, žít a zvěstovat všem tuto cennou a původní spojitost profitu a solidarity. Jak velice potřebuje dnešní svět znovu objevit tuto krásnou pravdu! Čím více s tím bude počítat, tím menší bude také ekonomická chudoba, která nás tolik tíží.
Nesmíme však zapomenout, že existuje nejenom chudoba, která se váže k ekonomii. Připomíná nám to sám Ježíš, když nás upozorňuje, že náš život nezávisí pouze na našem majetku (srov. Lk 12,15). Člověk je původně chudý, potřebný a bezmocný. Když se rodíme, potřebujeme k životu péči svých rodičů. Nikdo se v každé době a etapě svého života nikdy nedokáže úplně osvobodit od potřeby a pomoci druhých, nikdy se nedokáže zbavit omezení nemohoucnosti vůči něčemu nebo někomu. I toto je podmíněnost, která charakterizuje naše „stvořené“ bytí. Neexistujeme sami od sebe a nemůžeme si sami dát všechno, co potřebujeme. Věrné uznávání této pravdy nás nabádá, abychom byli stále pokorní a odvážně praktikovali solidaritu jakožto ctnost, která je neodmyslitelnou součástí samotného života.
V každém případě na někom nebo na něčem závisíme. Můžeme to prožívat jako oslabení života nebo jako možnost či zdroj pro účtování se světem, ve kterém se nikdo nemůže obejít bez druhého a ve kterém jsme všichni pro všechny, každý svým způsobem, užiteční a drahocenní. Jinak nelze objevit to, co vede k zodpovědné a zavazující praxi vůči dobru, které je opravdu neoddělitelně osobní i společné. Je zřejmé, že tato praxe se může zrodit jedině z nové mentality, z konverze, z nového způsobu, kterým se budeme vzájemně dívat z očí do očí. Teprve bude-li člověk pojímat sám sebe nikoli jako izolovaný svět, nýbrž jako někoho, kdo je svou přirozeností spojen se všemi ostatními, kteří vnímají původnost svého bratrství, bude možná taková sociální praxe, ve které obecné dobro nezůstane jen abstraktním a prázdným slovem!
Když člověk bude sám sebe takto chápat a vychovávat k takovémuto životu, pak původní chudoba jeho stvořenosti už nebude vnímána jako handicap, nýbrž jako zdroj, ve kterém to, co obohacuje každého a je svobodně darováno, je dobrem a darem, který je užitečný všem. Toto je pozitivní světlo, ve kterém máme i podle evangelia nahlížet chudobu. Právě toto světlo nám tedy pomáhá chápat, proč Ježíš přetváří tuto podmíněnost na autentické „blahoslavenství“: „Blahoslavení chudí!“ (Lk 6,20).
Ačkoli tedy konáme všechno, co je v naší moci a odmítáme každou formu nezodpovědné náklonnosti k vlastním slabostem, nebojme se uznat, že jsme v nouzi a neschopní dát si všechno, co potřebujeme, protože sami a jenom svými silami nedokážeme přemoci všechna omezení. Nebojme se to uznat, vždyť sám Bůh se v Ježíši ponížil (srov. Flp 2,8) a snižuje se k nám a k naší chudobě, aby nám pomohl a daroval ona dobra, kterých bychom sami dosáhnout nemohli.
Proto Ježíš chválí „chudé v duchu“ (Mt 5,3), totiž ty, kteří takto hledí na svoje potřeby a jako potřební se svěřují Bohu a nebojí se záviset na Něm (srov. Mt 6,26). Od Boha totiž můžeme dostat ono Dobro, které nemůže omezit žádné omezení, protože On je mocnější než jakékoli omezení, což dokázal tím, že přemohl smrt! Bůh ačkoli bohatý stal se pro nás chudým (2 Kor 2,8), aby nás obohatil svými dary! On nás miluje, každé vlákno našeho bytí je Mu drahé, a v Jeho očích je každý z nás jedinečný a má nezměrnou hodnotu: „U vás jsou spočítány všechny vlasy na hlavě… máte větší cenu než všichni vrabci“ (Lk 12,7).
Předmluva ke knize kardinála Gerharda L. Müllera »Chudá pro chudé; poslání církve« publikovaná v deníku L´Osservatore Romano, 20. února 2014,
přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"
odeslat článek
vytisknout článek
