Dobrý den, drazí bratři a sestry,
Chtěl bych mluvit o svátosti pomazání nemocných, která nám umožňuje dotýkat se rukama Božího soucitu s člověkem. V minulosti se nazývala poslední pomazání, protože byla pojímána jako duchovní útěcha tváří v tvář hrozící smrti. Mluvíme-li však o svátosti pomazání nemocných, můžeme tento pohled rozšířit na zkušenost nemoci a utrpení vzhledem k horizontu Božího milosrdenství.
1. Celou hloubku tajemství pomazání nemocných vyjadřuje biblické podobenství o „milosrdném Samaritánovi“ v Lukášově evangeliu (10,30-35). Pokaždé, když se vysluhuje tato svátost, přibližuje se Pán Ježíš v osobě kněze k tomu, kdo trpí, je těžce nemocný nebo pokročilého věku. Podobenství říká, že milosrdný Samaritán pečoval o trpícího člověka a do jeho ran nalil olej a víno. Tento olej připomíná olej pomazání nemocných, který každoročně biskup světí při ranní mši svaté na Zelený čtvrtek právě ve vztahu k této svátosti. Víno je zase znamením Kristovy lásky a milosti, která proudí z Jeho života darovaného za nás a která se vyjadřuje v celém svém bohatství svátostným životem církve. Strádajícího člověka pak Samaritán svěřil hostinskému, aby se o něho dále staral a nehleděl přitom na výdaje. Kdo je však oním hostinským z evangelního podobenství? Je to církev, křesťanská obec, jsme to my, kterým denně Pán svěřuje ty, kteří jsou sužováni na těle i na duchu, abychom je mohli dále a hojně zahrnovat Jeho milosrdenstvím a Jeho spásou.
2. Tento pokyn je zdůrazněn výslovně a přesně v listu sv. Jakuba, který jsme slyšeli na začátku audience a ve kterém se praví: „Je někdo z vás nemocný? Ať si zavolá představené církevní obce a ti ať se nad ním modlí a mažou ho olejem ve jménu Páně; modlitba spojená s vírou zachrání nemocného, Pán ho pozdvihne, a jestliže se dopustil hříchů, bude mu odpuštěno“ (Jak 5,14-15). Jde tedy o praxi aktuální už v době apoštolů. Ježíš totiž naučil své učedníky, aby měli k nemocným a trpícím tutéž lásku jako On sám; uschopnil je a pověřil, aby jim v Jeho jménu a podle Jeho srdce dále poskytovali úlevu a pokoj prostřednictvím specifické milosti této svátosti. Neměli bychom však kvůli tomu upadat do úporného čekání na zázrak nebo do domnělého nároku na uzdravení vždy a stůj co stůj. Jde totiž o Ježíšovo přiblížení k nemocnému či starému člověku. Každý člověk starší šedesáti pěti let může tuto svátost přijmout. Ježíš se přibližuje. Když přijde na mysl, že je třeba k nemocnému zavolat kněze, může někoho vzápětí napadnout: „Ne, raději ne, to nepřinese štěstí. Nevolejme jej.“ Anebo se poleká nemocný, protože někdy se má za to, že hned po knězi musí přijít pohřební služba. To však není pravda! Kněz přichází k nemocnému či starému člověku, aby mu poskytl pomoc. Je proto velmi důležité, aby nemocné mohl navštěvovat kněz. Je třeba jej zavolat, aby udělil pomazání a požehnání, protože sám Ježíš přináší útěchu, dává sílu, naději a poskytuje pomoc. A také odpouští hříchy. To je krásné!
Nepovažujte to za nějaké tabu, protože je vždycky krásné vědět, že ve chvíli bolesti a nemoci nejsme sami: kněz a ti, kteří jsou přítomni u vysluhování svátosti pomazání nemocných představují křesťanskou obec, která se jako jediné tělo spolu s Ježíšem semkne kolem trpícího a příbuzných, vlévá jim víru a naději a podpírá je modlitbou a bratrskou vřelostí. Největší útěcha však vyplývá ze skutečnosti, že se v této svátosti zpřítomňuje samotný Pán Ježíš, který nás bere za ruku, hladí, a připomíná nám, že mu nyní patříme a nic – ani zlo a smrt - nás nebude moci od Něho oddělit. Navykněme si volat kněze, aby přicházeli k nemocným – neříkám kvůli chřipce, ale kvůli vážné nemoci – a také k našim seniorům a udělovali jim tuto svátost, tuto útěchu a tuto Ježíšovu sílu. Tak budou moci pokračovat dál. Jednejme tak.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Generální audience