Nový portál Vatikánského rozhlasu

V poslední katechezi jsem vysvětlil, že eucharistie nás uvádí do reálného společenství s Ježíšem a Jeho tajemstvím. Nyní si můžeme položit otázky týkající se vztahu mezi eucharistií, kterou slavíme a svým životem, jako církev i jednotliví křesťané. Položme si otázku, jak žijeme eucharistii? Když jdeme v neděli na mši, jak ji prožíváme? Je to jen slavnostní chvíle, ustálená tradice, příležitost k setkání nebo k pocitu uspokojení anebo je něčím víc?

Existují velmi konkrétní signály, jež umožňují chápat, jak to všechno prožíváme, jak prožíváme eucharistii; signály, které nám říkají, zda prožíváme eucharistii dobře nebo méně dobře. Prvním ukazatelem je způsob, jakým se díváme na druhé a jakým o nich uvažujeme. V eucharistii Kristus vždy nově uskutečňuje sebedarování, které dokonal na kříži. Celý Jeho život je činem naprostého sdílení se z lásky. Proto rád pobýval s učedníky a lidmi, které poznal. Pro Něho to znamenalo sdílet s nimi jejich tužby, problémy a vše, co hýbalo jejich duší a životem. Když se nyní účastníme mše svaté, setkáváme se s muži a ženami všeho druhu: mladými, starými, dětmi, chudými, dobře postavenými, místními nebo cizinci, celými rodinami nebo jednotlivci... Vede mne však eucharistie, kterou slavím, k tomu, abych všechny vnímal jako opravdové bratry a sestry? Posiluje ve mně schopnost radovat se s radujícími a plakat s plačícími? Pohání mne k tomu, abych se vydal za chudými, nemocnými a vytlačenými na okraj? Pomáhá mi rozpoznat v nich Ježíšovu tvář?

Všichni jdeme na mši, protože máme rádi Ježíše a chceme v eucharistii mít společenství v jeho umučení a vzkříšení. Máme však rádi bratry a sestry, jež jsou v nouzi, jak to žádá Ježíš? Například v Římě jsme byli v těchto dnech svědky mnoha trampot ve společnosti nebo v důsledku dešťů, které způsobily tolik škod v celých čtvrtích, v důsledku nezaměstnanosti, která vyplývá z ekonomické krize na celém světě. Ptám se, a každý z nás ať se ptá: Jak prožívám toto všechno, když jsem na mši? Dělám si starost, jak pomoci, jak se přiblížit a modlím se za ty, kteří mají tento problém? Anebo jsem trochu lhostejný? Anebo mne zajímají řeči: Viděl jsi, jak byla oblečená tamta anebo jak je oblečený tamten? Někdy se to po mši dělá a nemělo by se. Musíme mít starost o své bratry a sestry, kteří jsou v nouzi kvůli nemoci či nějakému problému. Prospěje nám, budeme-li myslet na bratry a sestry, kteří mají tyto problémy tady v Římě. Problémy způsobené pohromou dešťů a sociálními problémy a nezaměstnaností. Prosme Ježíše, kterého přijímáme v eucharistii, ať nám pomůže pomáhat jim.

Druhým velmi důležitým ukazatelem je milost zkušenosti odpuštění i ochoty odpouštět. Občas se někdo zeptá: „Proč by se mělo chodit do kostela, když ten, co bývá na mši pravidelně, je stejným hříšníkem jako druzí?“ Kolikrát jen jsme to slyšeli? A vskutku, kdo slaví eucharistii, nečiní tak proto, že se považuje za lepšího nebo se chce jevit lepším než druzí, nýbrž právě proto, že stále cítí nutnost být přijat a znovuzrozen milosrdenstvím Boha, učiněného tělem v Ježíši Kristu. Pokud kdokoli z nás necítí potřebu Božího milosrdenství, necítí se být hříšníkem, ať raději na mši nechodí. Chodíme na mši, protože jsme hříšníci, a chceme obdržet Boží odpuštění a mít účast na Ježíšově vykoupení a na Jeho odpuštění. Ono „Vyznávám se“, které pronášíme na začátku, není jen formalita, nýbrž pravý úkon lítosti! Já jsem hříšník a vyznávám – tak začíná mše. Nikdy nesmíme zapomenout, že Ježíšova Poslední večeře se konala v „tu noc, kdy byl zrazen“ (1 Kor 11,23). V onom chlebu a vínu, které obětujeme a kolem nichž se shromažďujeme, se pokaždé obnovuje Kristův dar těla a krve na odpuštění našich hříchů. Musíme jít na mši pokorně jako hříšníci a Pán nám uděluje smíření.

Poslední cenný ukazatel nám nabízí vztah mezi slavením eucharistie a životem našich křesťanských společenství. Vždycky je třeba mít na paměti, že eucharistie není něčím, co děláme my; není nějakým naším připomenutím toho, co Ježíš řekl a učinil. Nikoli. Je to vlastní čin Ježíšův! Kristus působí a je na oltáři. Je to dar Krista, který se zpřítomňuje a shromažďuje nás kolem Sebe, aby nás sytil svým Slovem a životem. To znamená, že samo poslání a totožnost církve pramení odtud, z eucharistie, tam dostávají podobu. Liturgie se může jevit bezchybnou a krásnou z vnějšího hlediska, ale pokud nás nevede na setkání s Ježíšem Kristem, je zde riziko, že nepřinese našemu srdci a našemu životu žádnou výživu. Kristus však skrze eucharistii chce vstoupit do naší existence a prostoupit ji Svojí milostí, aby v každém křesťanském společenství byla spojitost mezi liturgií a životem.

Srdce se naplňuje důvěrou a nadějí, pomyslíme-li na Ježíšova slova podaná v Janově evangeliu: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den (Jan 6,54). Žijme eucharistií v duchu víry, modlitby, odpuštění, pokání, sdílené radosti i starosti o potřebné bratry a sestry v jistotě, že Pán splní, co nám přislíbil: věčný život! Ať se tak stane.

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Generální audience