Benedikt XVI. žije v ústraní, ve stínu Svatopetrské kupole, životem modlitby za církev – tak jak to před rokem přislíbil. Na dnešek připadá první výročí abdikace Benedikta XVI., gesta, které zaskočilo celý svět a vepsalo se do dějin církve. Jak podotýká v rozhovoru pro Vatikánský rozhlas mluvčí Svatého stolce,
O. Federico Lombardi, gesto hodnocené mnohými jako překvapivé a nezvyklé, se jeví v jiném světle, sledujeme-li Benediktův pontifikát z větší blízkosti. Úvahy nad možností odstoupit najdeme už v rozhovorech Josepha Ratzingera s Petrem Seewaldem:
„Bylo to tedy téma, nad kterým se modlil, které zvažoval a duchovně rozlišoval. V den svého odstoupení pak všechno shrnul do stručných, leč velmi hutných slov, v nichž naprosto jasně vysvětlil, jakými kritérii se řídilo jeho rozhodnutí. Jak jsem již tehdy řekl, považuji toto gesto za významný projev vlády, totiž za svobodné rozhodnutí, které se výrazně zapisuje do dějin církve. Gesto učiněné ve velké duchovní hloubce, kterému předcházela hluboká reflexe a modlitba, gesto velké osobní odvahy, protože jeho neobvyklost mohla vyvolávat pochyby nad tím, co bude znamenat a jak bude přijato ze strany Božího lidu a veřejnosti.“
Mnozí si před rokem skutečně kladli otázku, jak asi bude vypadat tento nečekaný souběh dvou pontifikátů. Dnes je zřejmé, že obavy – spíše na straně expertů než lidu Božího – byly přehnané...
„Ano, z tohoto hlediska mi bylo naprosto jasné, že není vůbec žádný důvod k obavám. Proč? Protože v papežství jde o službu a nikoliv o moc! Pokud na problémy pohlížíme prizmatem moci, je zřejmé, že dva lidé mohou mít problém v soužití, protože vzdát se moci a zároveň žít vedle svého nástupce může být náročné. Pokud je ale vše výlučně věcí služby, a člověk, který naplnil svou službu před Bohem, zcela vědomě přenechává kormidlo této služby jinému člověku, jenž v postoji služebníka a s plnou svobodou svědomí vykonává tento úkol, podobný problém vůbec nenastává! Mezi Božími služebníky, kteří hledají dobro Božího lidu ve službě Pánu, je hluboká duchovní solidarita.“
Papež Benedikt se loučil s tím, že bude pokračovat ve službě církvi svou modlitbou...
„Ano... a přidal bych malou osobní vzpomínku. Pokaždé když jsem při některé z audiencí přicházel papeže pozdravit, dával mi – jak je zvykem – růženec... A když mi jej podával, říkal: „I kněží si mají připomínat, že se mají modlit“. Nikdy na to nezapomenu. Tímto prostým způsobem totiž vyjadřoval své přesvědčení a pozornost k místu modlitby v životě, také a zejména v životě těch, kdo mají zodpovědné úkoly ve službě Bohu. Benedikt XVI. byl tedy bezpochyby vždy mužem modlitby, po celý svůj život, a pravděpodobně si přál více času, v němž by se mohl úplněji a hlouběji oddat modlitbě. A to je čas, který nyní prožívá.“
Na druhou stranu v životě papeže Benedikta nechybějí momenty setkání, rovněž – jak víme – s papežem Františkem. Co tedy říci k této skryté, avšak nikoli izolované dimenzi života Josepha Ratzingera?
„Měli bychom si myslím povšimnout, že žije diskrétně, že jeho život nemá veřejnou dimenzi. To však neznamená, že by žil v izolaci, uzavřen v přísné klauzuře. Jeho život se podobá životu starého řeholníka: skládá se z modlitby, rozjímání, četby, korespondence, z rozhovorů a setkání s lidmi, kteří jsou mu blízcí, s nimiž se rád setkává a udržuje dialog, s těmi, kdo jej žádají o radu či o duchovní blízkost. Je to tedy život člověka duchovně bohatého, s velkou zkušeností, který udržuje diskrétní vztahy s druhými... Do těchto vztahů patří také kontakty s jeho nástupcem, papežem Františkem, k nimž patří také – jak víme – okamžiky osobního setkání, rozhovoru... první jde navštívit druhého a naopak.“
Otče Lombardi, vy jste sledoval Benedikta XVI. po celý jeho pontifikát. Co vám v duchovní rovině říká nyní, po loňském 11. únoru?
„Přítomnost papeže Benedikta XVI. cítím výrazně jako silnou duchovní sílu, která nás doprovází, dodává pokoje.... Myslím na velké osobnosti starců v dějinách církve a v posvátných dějinách. Všichni máme před sebou například Simeona, který přijímá Ježíše v chrámu a s radostí hledí na svůj věčný osud i na osud celé komunity, která kráčí po této zemi. Všichni si uvědomujeme, jak velkou hodnotou jsou staří lidé plní moudrosti, víry a pokoje. Jsou skutečně velkou oporou pro ty, kdo jsou mladší, aby kráčeli v důvěře a naději v budoucnost. Tím je pro mne – a myslím, že pro celou církev – Benedikt XVI.: Velký moudrý stařec – ba můžeme dodat světec, který žije v pokoji – protože, když jej vidíte, má také svoji krásu a budí dojem hlubokého duchovního pokoje. Zachoval si svůj obvyklý úsměv, který známe z krásným momentů setkání – a vybízí nás pokračovat v cestě s důvěrou a nadějí.“
Přeložila Johana Bronková