Nový portál Vatikánského rozhlasu

Řím. V italském nakladatelství Emi vychází v tomto měsíci titul, který bychom mohli zařadit do oblasti investigativní žurnalistiky. Autor Nello Scavo ve svazku „Bergogliův seznam” (La lista di Bergoglio) pomocí dosud nepublikovaných dokumentů a svědectví vykresluje, jak nynější papež a tehdejší provinciál jezuitů v letech argentinského vojenského režimu (1976-1982) zachránil množství životů, určených k likvidaci. Podnětem k důkladnému zkoumání se italskému novináři stalo očerňování papeže Františka ihned po nástupu na Petrův stolec. Publicista deníku Avvenire vyvrací pomluvy o Bergogliově spolupráci s diktaturou a pečlivě rekonstruuje fakta:

„Bergoglio se nám tu ukazuje jako schopný člověk, který jednal opatrně a také chytře. Předsevzal si, že poskytne úkryt desítkám lidí, které pronásledovala vojenská junta. Riskoval přitom život a svou pověst.“

Na necelých dvou stech stranách knihy figurují jména, tváře a příběhy lidí, kterým hrozilo, že zmizí mezi nezvěstnými, desaparesidos. Lze odhadnout, kolika lidem v sedmdesátých letech minulého století budoucí papež pomohl?

„Je složité podat přesný počet, hlavně proto, že Otec Bergoglio o těchto věcech nechtěl nikdy mluvit. V knize jsme shromáždili dvacítku svědectví z různých období. Mluví tu lidé, kteří se mezi sebou navzájem neznají a poznali Bergoglia v odlišných časových úsecích. Každý z těchto lidí potvrzuje, že byl svědkem záchrany nejméně dvaceti dalších osob. S opatrností tedy lze tvrdit, že O. Jorge Mario Bergoglio tehdy zachránil více než sto osob. Další zachránil nepřímo – zabránil totiž zatčení a výslechu těchto lidí, kteří při krutém vyslýchání mohli uvést další jména.“

Z vaší rekonstrukce vyplývá, že O. Bergoglio rozvinul tajnou síť, jejíž základnou byla jezuitská kolej Colegio Maximo v Buenos Aires, kde v té době pracoval a sídlil. Poskytoval zde těmto lidem úkryt?

„Bergoglio vytvořil tajnou síť za účelem záchrany pronásledovaných, ačkoliv on sám to zřejmě nikdy nepřipustí. Využíval svého vlivu, přátelství a známostí, aby mu každý ze zapojených prokázal malou laskavost či pomoc – někdo se snažil obstarat cestovní doklady, jiný získával zprávy o zatýkání a únosech. O. Bergoglio v jezuitské koleji ve čtvrti San Miguel skrýval studenty – muže a ženy, a to bez vědomí svých vlastních spolubratří z Tovaryšstva. Říkal jim, že tito mladí lidé jsou ve fázi duchovního hledání nebo že jsou to seminaristé, kterým dává duchovní cvičení. Ve skutečnosti však Bergoglio během „pobytu“ těchto lidí v koleji promýšlel plán, který by jim dopomohl k útěku. Mnozí přímí účastníci tedy vyprávějí, že potom skutečně vycestovali například do Brazílie, kde jim obdobná síť – také vytvořená jezuity – umožňovala proniknout do Evropy.“

Z vyzrazení a donašečství mladého jezuitského provinciála Bergoglia obvinili jeho dva spolubratři – Otcové Orlando Yorio a Francisco Jalics. Na základě jejich výpovědí pomlouvačnou kampaň dlouhodobě mediálně zpracovával argentinský publicista Horacio Verbitsky. V letošním roce se dva posledně jmenovaní od svých prohlášení distancovali. Z knihy však vyplývá, že O. Bergoglio se osobně zasazoval o osvobození dvou zatčených kněží, kteří byli nakonec propuštěni po pětiměsíčním věznění.

„Z našeho šetření, které se opírá o přímá svědectví a soudní spisy, naprosto zřejmě vyplývá, že Bergoglio se o případ osobně zajímal, přičemž riskoval svůj život. V knize jsme zrekonstruovali velmi tvrdý rozhovor O. Bergoglia s admirálem Masserou, velitelem námořnictva, obávaným mužem a jedním z vůdců junty. Bergoglio se s ním setkal, aby dosáhl osvobození zmíněných jezuitů. Jeden z uvězněných, O. Jalics, pak v devadesátých letech sám začal zkoumat, zda bylo obvinění Bergoglia věrohodné. Dospěl k závěru, že provinciál nejenom nebyl do případu zapleten, nýbrž že riskoval život za propuštění svých spolubratří. Faktem zůstává, že Tovaryšstvo Ježíšovo byl jediný řád, který v době argentinské diktatury neutrpěl oběti na životech.“

Kniha popisuje osudy trojice seminaristů, které Bergogliovi svěřil biskup diecéze La Roja, Enrique Angelelli, jenž zanedlouho poté zemřel ve fingované silniční nehodě. Jiný jezuita – Juan Manuel Scannone, zastánce teologie osvobození, obviněný z „komunistického rozvracení státní moci“, zde tvrdí: Bergoglio mi kryl záda, a to za nejrůznějších okolností. Jaký z těchto příběhů vás osobně nejvíce zaujal?

„Všechny se člověka dotknou. Samozřejmě zasáhne také skutečnost, že v Bergogliově záchranném kruhu skončili věřící i nevěřící každého věku. Je tu levicový aktivista Gonzalo Mosca, dnes známý uruguayský odborář. Bergoglio mu pomohl k útěku do Brazílie, avšak ještě předtím mu daroval Borgesova díla a radiovysílačku. Poté je tu příběh Any a Sergia Gobelinových. Tito dva mladí křesťané se angažovali v pastoraci a sociální mobilitaci v jedné z chudinských čtvrtí Buenos Aires. Bergoglio za nimi docházel a také je oddal. Sergia ovšem brzy poté zatklo vojenské komando. Bergogliovi se za pomoci italského konzula Enrica Calamai podařilo dosáhnout jeho osvobození. Přesvědčil pak mladé manžele k vycestování do Itálie. Řekl jim, že budou lépe pokračovat ve své misi, zůstanou-li naživu. Tento příběh je pozoruhodný svým svědectvím o novém větru druhého vatikánského koncilu, který podněcoval tyto mladé lidi z dobrých rodin k životu mezi chudými. Na druhé straně znovu potvrzuje, že Bergoglio bez vědomí svých spolubratří docházel sloužit svátosti a dával duchovní cvičení v plechových barácích s podlahou z udusané hlíny.“

Kniha italského publicisty dosvědčuje ještě jednu podstatnou skutečnost – Jorge Mario Bergoglio nejenom o svých aktivitách pomlčel, nýbrž o zachování mlčenlivosti žádal také každého ze zachráněných. Tutéž zdrženlivost po čtyři desetiletí zachovali také papežovi nejbližší přátelé.

(jag)