Nový portál Vatikánského rozhlasu

Vatikán. Petrův nástupce se dnes setkal se skupinou biskupů, kteří byli jmenováni během uplynulého roku a kteří se v Římě účastní každoročního sympozia pro nové biskupy. V promluvě ke 115 biskupům latinského i různých východních ritů papež František hovořil o pastýřské poslání, přičemž odkázal na Druhý vatikánský koncil, který mluví o biskupovi jako o „viditelném principu a základu jednoty“ (Lumen gentium, 23), a citoval první list Petrův: „Paste Boží stádce vám svěřené a vykonávejte nad ním dohled, ne proto, že musíte, ale dobrovolně, jak to chce Bůh, ne pro špinavý zisk, ale ochotně; ne jako dědiční páni ve svém údělu, ale buďte svému stádci vzorem“ (1 Petr 5,2). „Tato slova sv. Petra, ať jsou vytesána v našem srdci,“ řekl Svatý otec. „Jsme pastýři nikoli sami od sebe, ale od Pána a nikoli proto, abychom sloužili sobě, ale stádci, které nám bylo svěřeno, a sloužili mu až k položení života jako Kristus, Dobrý Pastýř.“ Papež František pak podal syntetický nástin pastýřské služby ve třech pokynech: 1. velkodušně přijímat, 2. putovat spolu se stádcem a 3. zůstávat se stádcem:

„1. Velkodušně přijímat. Vaše srdce má být tak velké, aby dovedlo přijímat všechny muže a ženy, které během dne potkáte a které půjdete hledat, vydáte-li se na cestu do farností a dalších komunit svojí diecéze. Již nyní se ptejte: ti kdo zaklepou u dveří vašeho domu, jakým jej shledají? Zda jej najdou otevřený skrze vaši dobrotu a disponibilitu, zda zakusí Boží otcovství a pochopí, že církev je dobrou matkou, která vždy přijímá a miluje.

2. Putovat se stádcem. Přijímat velkodušně a putovat. Přijímat všechny a se všemi putovat. Biskup je na cestě se stádcem a v něm. To znamená, že se dáváte na cestu s věřícími a se všemi, kdo se na vás obrátí, budete s nimi sdílet radosti a naděje, těžkosti a utrpení jako bratři a přátelé, ale ještě více jako otcové, kteří jsou schopni naslouchat, chápat, pomáhat a nasměrovat. Společné putování vyžaduje lásku a naší službou je amoris officium - služba lásky, jak říkal svatý Augustin (In. Io. Ev. tract. 123,5).

a. Při tomto putování musíte chovat sympatie ke svým kněžím. Vaši kněží jsou prvními bližními, kněz je pro biskupa prvním bližním. Milujte tyto bližní. Jsou neodmyslitelnými spolupracovníky, u nichž třeba hledat radu i pomoc a o něž máte pečovat jako otcové, bratři a přátelé. Mezi prvními úkoly, které máte, patří duchovní péče o presbyterát, ale nezapomínejte na lidské potřeby každého kněze, zvláště v delikátních a důležitých chvílích jejich služby a jejich života. Nikdy není ztraceným časem ten, který strávíte s kněžími! Přijmout je, když o to žádají; nenechat bez odpovědi telefonát. Mnohokrát jsem od kněží, když jsem jim dával duchovní cvičení, slyšel - ale nevím, zda je to pravda: „Volal jsem biskupovi a sekretář mi několikrát odpověděl, že biskup nemá čas, že mne nemůže přijmout a tak po několik měsíců po sobě…“ Nevím, zda to byla pravda, ale jestli nějaký kněz volá biskupovi, pak tentýž den nebo alespoň následující musí následovat odpověď: „Prý jsi volal, co se děje? Nyní nemohu, ale uvidíme, co se dá dělat.“ A hledat společné datum. Ale prosím vás, ať je cítit, že odpovídá otec! Jinak si kněz pomyslí: „Vždyť jeho to ani nezajímá… Jedná jako vedoucí úřadu a ne jako otec.“ Na to prosím pamatujte! Bylo by proto dobré dát si předsevzetí, že na nepřijatý hovor kněze nejpozději příští den musím odpovědět a potom hledat čas na setkání.

b. Dále: přítomnost v diecézi. V homilii při mši se svěcením olejů na letošní Zelený čtvrtek jsem řekl, že pastýři musí být „cítit ovcemi“. Buďte pastýři, kteří jsou cítit ovcemi a jsou mezi svým lidem jako Dobrý Pastýř Ježíš. Vaše přítomnost není druhořadá, je neodmyslitelná. Přítomnost! Sám lid ji požaduje a chce vidět svého biskupa, jak jde s ním a je mu nablízku. Potřebuje to k životu a dýchání. Neuzavírejte se! Sestupujte mezi věřící i do periferií svých diecézí a do všech existenciálních periferií, kde je trápení, samota i degradace lidství. Být pastoračně přítomným, znamená putovat spolu s Božím lidem, kráčet vpředu a ukazovat cestu, kráčet uprostřed a posilovat tak jednotu, a kráčet vzadu, aby nikdo nezaostával, ale především sledovat instinkt Božího lidu při hledání nových cest. Biskup, který žije mezi věřícími, má uši připravené naslouchat „tomu, co Duch praví církvím“ (Zj 2,7) a „hlasu ovcí“ také prostřednictvím oněch diecézních organismů, jejichž úkolem je radit biskupovi a vést oddaný a konstruktivní dialog. Není možné, aby nějaký biskup takovéto diecézní organismy neměl: kněžskou radu, konzultory, pastorační radu, ekonomickou radu.. Právě to znamená být mezi lidem! Tato pastorační přítomnost vám umožní důkladně poznat místní kulturu, způsoby a zvyklosti, bohatství přítomné svatosti. Ponořit se do vlastního stádce!

c. Tady bych rád připojil: stylem služby má být pokora a řekl bych i určitá střídmost a věcnost. Nebuďme prosím vás muži s „knížecí psychologií“! Ambiciózními muži, kteří jsou ženichem jedné církve, ale už se poohlížejí po druhé, bohatší. To by bylo skandální! Když přijde penitent a řekne ti: „Jsem ženatý, žiji s manželkou, ale stále se dívám po jiné ženě, která je hezčí, je to hřích?“ Evangelium říká, že je to hřích cizoložství. Existuje však duchovní cizoložství? Řekněte! (smích, potlesk) Neohlížet se proto po jiné hezčí, důležitější nebo bohatší [diecézi]. Dbejte na to, abyste nepodlehli duchu kariérismu! To je rakovina! Nejenom slovem, ale také a především konkrétním svědectvím života jsme učiteli a vychovateli svého lidu. Zvěst víry žádá, abychom přizpůsobili život tomu, co učí. Poslání a život jsou neoddělitelné (Pastores dabo vobis, 31). Denně je třeba si klást otázku: odpovídá můj život tomu, co učím?

Přijímat, putovat a za třetí zůstávat se stádcem. Mám na mysli stálé sídlo, což má dva přesné aspekty: „zůstávat“ v diecézi a zůstávat v „této“ diecézi, jak jsem už řekl, bez hledání změny nebo povýšení. Jako pastýři opravdu nemůžeme poznat svoje stádce, putovat před ním, uprostřed něho a za ním, pečovat o něho učením, udělováním svátostí a svědectvím života, pokud nezůstáváme v diecézi. A v tom je Trident velice aktuální: stálost sídla. Naše doba umožňuje cestovat a pohybovat se velmi snadno z jednoho místa na druhé. Je dobou rychlých vztahů, dobou internetu. Avšak starý zákon o stálém sídle nevyšel z módy! Pro dobré pastorační vedení je stálé sídlo nutné (Direktorium Apostolorum Successores, 61). Existuje jistě také péče o jiné církve a o všeobecnou církev, což může vymáhat i určitou absenci v diecézi, ale má to být na krátkou a nezbytnou dobu a nemá to být zvykem. Stálé sídlo není jenom požadavkem potřebným pro správnou organizaci, není jenom funkční záležitostí, ale má teologický důvod. Jste ženichové své komunity, s níž jste hluboce spojeni. Prosím vás tedy, abyste zůstávali u svého lidu. Zůstávat a nedávat pohoršení jako „letištní biskupové“! Buďte pohostinnými pastýři, kteří putují se svým lidem sympaticky, milosrdně, s jemnocitem a otcovskou pevností, s pokorou a diskrétností, a kteří jsou schopní vidět také svá omezení a mít dobrou dávku smyslu pro humor. A to je milost, o kterou musíme prosit. My všichni musíme prosit o tuto milost: „Dej mi, Pane, smysl pro humor“. Umět se nejprve smát sami sobě a potom trochu i tomu ostatnímu. Zůstávejte se svým stádcem.

Drazí spolubratři, až se vrátíte do svých diecézí, pozdravujte ode mne všechny, zvláště kněze, zasvěcené osoby, seminaristy, všechny věřící a ty, kteří mají nejvíce zapotřebí Pánovu blízkost. Přítomnost dvou syrských biskupů mezi námi nás opět nutí prosit společně Boha o dar míru: pro Sýrii, pro Blízký východ a pro celý svět. A prosím vás, nezapomeňte se modlit také za mne. Já se modlím za vás.“

(mig)