Nový portál Vatikánského rozhlasu

Vatikán. Římský biskup se dnes dopoledne v lateránské bazilice, tedy papežské katedrále, setkal s kněžími svojí diecéze. Papež - bez předem připraveného textu – nejprve promluvil o kněžské práci a odpověděl na pět otázek. Během dvouhodinové slovní výměny vyzval k odvážné kreativitě, pastorální konverzi a k přívětivosti v pravdě. Pozornost věnoval „existenciálním periferiím“, mezi něž patří také „chabé a ochuzené myšlení“. Petrův nástupce zodpovídal otázky kněží bez okolků, se zřetelem na „závažné problémy církve“, ale bez škarohlídství:

„Odvažuji se říci, že církev si nikdy nestála tak dobře, jako nyní. Církev se nehroutí. Tím jsem si jist, opravdu jist.“

Nyní je pro církev krásný čas, opakoval papež. Stačí studovat její dějiny. Existují světci, kteří se těší uznání také mezi nekatolíky – např. bl. Matka Tereza - ale existuje také každodenní svatost mnoha mužů a žen. A to dává naději. Svatost vždycky převažuje nad skandály.“

Svoje živé vyprávění papež zpestřil svými zkušenosti z kněžského života v Buenos Aires, neopomněl také požádat o modlitbu za sebe a to v souvislosti se 60. výročím svého povolání ke kněžství, které připadá na 21. září. Právě v onen den, řekl papež František, jsem na sobě poprvé ucítil Ježíšův pohled. Kněžím, kteří zaplňovali prakticky každé místečko lateránské baziliky, zdůraznil nezbytnost ustavičného vracení se k této první lásce, prvnímu Ježíšovu pohledu. Tomuto tématu se věnoval v úvodní reflexi celého setkání, která byla odpovědí na dopis jednoho římského kněze, který se dělil se svým biskupem o „soužení svého srdce“. Existuje jednak únava, řekl papež František:

„Je-li kněz v kontaktu se svým lidem, je znaven. Když kněz není v kontaktu se svým lidem, je také znaven, ale špatně, a aby usnul, musí si vzít prášek na spaní. Lidé toho požadují hodně. Jsou to ale Boží požadavky. A ty potom unavují doopravdy, a nejsou zapotřebí prášky na spaní.“

Pak ovšem existuje soužení, o kterém psal onen kněz, pokračoval papež. Tento výraz se objevuje v jedné pasáži z encykliky Jana Pavla II. Redemptoris Mater (č.17, 25.3.1987), kde je řeč o „zvláštní trýzni srdce, jež se pojí s »temnou nocí víry«“. Tato trýzeň, poznamenal Svatý otec, je součástí kněžského poslání. Na takovou situaci existuje pouze odpověď, kterou dává Ježíš: být s chudými, hlásat radostnou zvěst a putovat dál, a samozřejmě pomáhá modlitba před svatostánkem, vztahy s ostatními kněžími a s biskupem.

„My biskupové máme být nablízku kněžím. Máme konat skutky lásky k bližním a nám jsou nejvíce bližními právě kněží. Biskupovi jsou kněží nejvíce bližními (aplaus). A platí to také opačně, že? (smích, aplaus). Nejbližším bližním má být pro kněze biskup. Pro biskupa kněží a pro kněze biskup. To je krásná výměna. Ale myslím, že nejdůležitější moment blízkosti mezi biskupem a kněžími je moment společného mlčení, protože na zmíněnou trýzeň srdce nestačí slova.“

Ve chvílích takovéto krize, kdy se kněz táže po smyslu svého života, ohlíží se zpět, myslí na odříkání, na děti, které neměl, a doléhají na něho pochybnosti, zda svůj život nepromarnil, velice pomáhá vzpomínání na vlastní začátky, na povolání, na vstup do semináře, na kněžské svěcení. „Paměť je jako krevní oběh života církve,“ řekl papež doslova.

Velký důraz položil Svatý otec na srdečnou přívětivost, kterou se kněz má vyznačovat, aby „se věřící cítili jako doma.“ Na přetřes přišel také problém pastorace párů, které spolu žijí ještě před sňatkem, a také manželství rozvedených a znovu sezdaných. Zdůraznil přitom potřebu „přívětivosti v pravdě“. Kněz má doprovázet, pokračoval papež František, pomysleme na učedníky z Emauz, kterým „zahořelo srdce během cesty“:

„Boží pravda a tedy pravda, řekněme dogmatická či morální, má být vždycky provázena láskou a trpělivostí Boha. Vždycky takto.“

Papež František zdůraznil v této souvislosti odvážnou kreativitu. Církev, řekl dále, ba i Kodex kanonického práva, nám k tomu dává spousty možností a mnoho svobody. V tom je pastorální konverze i přívětivost v pravdě.

K přátelské a důvěrné atmosféře dnešního setkání Svatého otce s kněžími římské diecéze přispělo jistě i to, že se nekonalo v přímém televizním přenosu. Byl to však především srdečný přístup papeže Františka, který vytvořil opravdu kolegiální ovzduší, ve kterém nechyběl prostor pro osobní pozdravy kněží. Ti také připravili svému biskupovi opravdu vřelé přijetí.

(RaVat)