Nový portál Vatikánského rozhlasu

Vatikán. Začátkem srpna byl publikován další svazek oficiálního bulletinu Acta Apostolicae Sedis, ve kterém vycházejí všechny oficiální dokumenty Svatého stolce. Je mimochodem přístupný na internetu počínaje ročníkem 1909. Letošní dvojčíslo (AAS 105, č. 4-5, str.352-357) je první, které vychází za pontifikátu papeže Františka a přináší jednu novotu. Obsahuje totiž plný text meditace, kterou bylo v Sixtinské kapli zahájeno letošní konkláve.

Tato meditace je pronášena za zavřenými dveřmi a nikdy v minulosti nebyla zveřejňována. Publikoval ji zároveň vatikánský deník L´Osservatore Romano (8.srpna 2013). Meditaci zahajující konkláve pronáší vždy jeden z kardinálů, který nemusí být nutně volitelem. V roce 2005 byl tento úkol svěřen jezuitskému kardinálovi Tomáši Špidlíkovi a letos v Sixtinské kapli oslovil volitele opět řeholník, tentokrát z řádu augustiniánů, 87letý maltský kardinál Prosper Grech, profesor patristiky.

Přinášíme deset bodů, ve kterých kardinál Prosper Grech 13. března 2013 načrtnul to, co – na základě Písma a podle jeho mínění – „chce Kristus od své církve“:

1. Evangelium bez slev
Po svém vzkříšení poslal Ježíš apoštoly do celého světa, aby získávali učedníky ze všech národů a křtili je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého (Mt 29,19). Církev tak činí a prezentuje evangelium bez slev a ředění. Přistupuje-li se na kompromisy, ztrácí evangelium svoji dynamis. Je to jako by z výbušniny byl odstraněn tritol. Nesmí se podlehnout ani svůdné myšlence, že Druhý vatikánský koncil jakoby zpřístupnil spásu těm, kdo jsou mimo církev, a relativizoval tak nezbytnost křtu. Váže se k tomu dnes nešvar mnoha indiferentních katolíků, kteří opomíjejí nebo odmítají křtít svoje děti.

2. Pohoršení kříže
Evangelní zvěst o Božím království se konkretizuje ve zvěsti o „Ježíši Kristu, a to ukřižovaném“ (1 Kor 2,2). Právě toto pohoršení kříže pokořuje hybris (domýšlivost) lidské mysli a pozvedá ji k přijetí moudrosti sestupující shůry. Také v tomto případě, je-li osoba Krista relativizována a kladena na roveň jiným „spasitelům“, je křesťanství zbavováno své podstaty. Právě hlásání absurdity kříže minimalizovalo během necelých třech století náboženská vyznání římského císařství a otevřelo mysl lidí nové vizi naděje a vzkříšení. Po této naději žízní i dnešní svět, trpící existenciální depresí.

3. Církev mučedníků
Ukřižovaný Kristus je niterně spojen s církví, která je křižována. Je to církev mučedníků, počínaje těmi z prvních staletí až po četné věřící, kteří se dnes v některých zemích vystavují smrti jenom proto, že jdou na nedělní mši... Ježíš předpovídá: „Když pronásledovali mne, budou pronásledovat i vás“ (Jan 15,20). Pronásledování je proto quid constitutivum církve. ... Je křížem, který má církev obejmout. Pronásledování však není jenom fyzické. Existuje také perzekuce, která se vyjadřuje lhaním: „Blahoslavení jste, když vás budou kvůli mně tupit, pronásledovat a vylhaně vám připisovat každou špatnost“ (Mt 5,11). Zakusili jste to nedávno prostřednictvím některých médií, která církev nemilují. Jsou-li obvinění falešná, není třeba jim věnovat pozornost, ačkoli vyvolávají velkou bolest.

4. Když jsou obvinění pravdivá
Jinou věcí je, je-li nám vyčítáno něco právem, jako se to stalo v mnoha případech sexuálního zneužívání. Pak je třeba se pokořit před Bohem i lidmi a snažit se vykořenit zlo za každou cenu, jak to s velikou lítostí učinil Benedikt XVI. Jedině tak se obnovuje věrohodnost před světem a podává se příklad upřímnosti. Mnozí lidé dnes nedocházejí víry v Krista, protože Jeho tvář je zatemňována nebo skrývána institucí, které chybí transparentnost. Nedávno jsme se rmoutili nad různými politováníhodnými činy, kterých se dopustili kněží i laici dokonce v papežském domě, ale musíme si také uvědomit, že tato zla, jakkoli jsou závažná, nejsou - ve srovnání s minulými špatnostmi z dějin církve - ničím jiným než jakýmsi nachlazením. A stejně jako bylo s pomocí Boží překonáno, bude překonána i nynější krize. I nachlazení je však třeba léčit správně, aby nepropuknul zápal plic.

5. Dým satanův v církvi
Zlý duch tohoto světa, mysterium iniquitatis (2 Sol 2,7), se neustále snaží infiltrovat církev. Nezapomínejme na varování proroků starozákonního Izraele, nehledejme spojenectví ani s Babylonem, ani s Egyptem, ale sledujme ryzí politiku ex fide, důvěřujme jedině Bohu (srov. Iz 30,1; 31,1-3; Oz 12,2) a Jeho smlouvě. Odvahu! Kristus nás povzbuzuje zvoláním: „Buďte dobré mysli. Já jsem přemohl svět“ (Jan 16,33).

6. Číhající schizmata
Neméně obtížný bude pro budoucího papeže úkol uchovávat jednotu samotné katolické církve. Mezi ultratradicionalistickými a ultraprogresistickými extrémisty, mezi kněžími bouřícími se proti poslušnosti a těmi, kteří nevnímají znamení doby, bude vždycky existovat nebezpečí menších schizmat, která nejenom poškozují církev, ale také odporují vůli Boží. Jednota za každou cenu. Jednota však neznamená uniformitu. Je zřejmé, že nemá znamenat konec vnitrocírkevní diskuse, která se vine celými dějinami církve. Všichni mají svobodu vyslovit svůj názor na poslání církve, ale musí být vyjadřován v linii onoho depositum fidei, který má papež spolu se všemi biskupy opatrovat.

7. Sexuální svoboda a pokrok
Teologie dnes, bohužel, trpí slabým myšlením, které ovládlo filosofický prostor. Potřebujeme dobré filosofické základy, abychom mohli dogmata rozvíjet podloženou hermeneutikou, která mluví jazykem, jenž je srozumitelný nynějšímu světu. Často však dochází k tomu, že se návrhy mnoha věřících usilujících o pokrok církve týkají stupně svobody uplatňované v oblasti sexuality. Zákony a tradice, které jsou pouze církevní, mohou být zajisté změněny, ale ne každá změna znamená pokrok. Je třeba rozlišovat, zda tyto změny mohou způsobovat růst svatosti církve anebo ji zatemňovat.

8. Malý zbytek, který nepokleká před Baalem
Na Západě, alespoň v Evropě, je křesťanství v krizi... Vládne nevědomost a nedbalost týkající se nejenom katolického učení, ale samotné abecedy křesťanství. Naléhavě je cítit potřeba nové evangelizace, která začíná ryzím a jadrným kerygmatem, jež je hlásáno nevěřícím a následováno neustálou katechezí živenou modlitbou. Pán však nikdy není poražen lidskou nedbalostí a zdá se, že zatímco v Evropě jsou Mu zavírány dveře, otevírají se jinde, zvláště v Asii. Ani na Západě si však Bůh neopomene uchovat onen zbytek Izraele, který nepoklekne před Baalem, onen zbytek, který nacházíme hlavně v četných laických sdruženích obdařených různými charizmaty, jež mocně přispívají k nové evangelizaci... Je však třeba bdít nad tím, aby si jednotlivá hnutí nemyslela, že se církev vyjadřuje jenom skrze ně. Bůh zkrátka nemůže být poražen naší nedbalostí. Církev je Jeho, mocnosti pekelné mohou ranit její patu, ale nemohou ji přemoci.

9. Jednoduchá víra
Dalším faktorem naděje, který nesmíme přehlížet, je sensus fidelium (smysl věřících pro víru). Augustin jej nazývá „vnitřním učitelem“ každého věřícího... Ten vytváří v srdci kriterium rozlišování pravdy od falše a umožňuje nám spontánně rozlišovat to, co je „podle Boha“, od toho, co přichází ze světa a ze zlého (1 Jan 4,1-6). Uhlíky zbožné víry se uchovávají miliony obyčejných věřících, kteří jsou daleci toho, nazývat se teology, ale kteří z důvěrnosti svých modliteb, reflexí a své zbožné úcty mohou svým pastýřům podávat hluboké rady. Jsou to ti, kteří způsobují, že „k ničemu není moudrost moudrých a že vezme za své chytrost chytrých“ (1 Kor 1,19). To znamená, že když svět s celou svojí vědou a inteligencí opustí logos lidského rozumu, bude Boží Logos zářit v prostých srdcích, která vytvářejí mízu, z níž se živí páteř církve.

10. Pod rukou Krista Soudce
Přestože Duch svatý je duší církve, ne vždy jej bereme v potaz ve svých plánech s církví. On transcenduje každou sociologickou analýzu i dějinnou prognózu. Přesahuje skandály, interní politiku, kariérismus i sociální problémy, které svojí složitostí zastírají Kristovu tvář, jež vyzařuje i skrze hustá mračna. Poslyšme Augustina: „Apoštolové viděli Krista a věřili v církev, kterou neviděli; my vidíme církev a musíme věřit v Krista, kterého nevidíme. Zdravým přilnutím k tomu, co vidíme, dostane se nám vidění Toho, kterého nyní nevidíme“ (Sermo 328,3). Jan XXIII. přijal roku 1961 členy diplomatického sboru při Svatém stolci v této Sixtinské kapli. Ukázal na dominantní postavu Michelangelovy fresky Posledního soudu a řekl jim, že Kristus bude posuzovat také jednání jednotlivých národů v průběhu dějin. Vy se nacházíte v téže kapli před postavou Krista, jehož zvednutá ruka nechce potřít, ale osvítit vaši volbu, která bude secundum Spiritum a nikoli secundum carnem. Ten zvolený pak nebude pouze váš, ale především Jeho....

To je souhrn meditace, kterou pronesl kardinál Prosper Grech 13. března ke 115 kardinálům-volitelům při zahájení konkláve, z něhož vyšel papež František.

(mig)