Nový portál Vatikánského rozhlasu

Jsem rád, že se s vámi setkávám a že se setkáváme všichni na tomto náměstí, abychom se modlili, byli jednotní a očekávali dar Ducha. Já jsem vaše otázky znal předem a přemýšlel o nich. Nebyly mi neznámé (smích, potlesk). Pravda má přednost. Mám je tady napsané. Ta první se ptá, „jak jsem dosáhnul ve svém životě jistoty víry, a jakou cestu bych ukázal pro překonání křehkosti víry“ a je to tedy otázka, která se týká mojí historie, historie mého života.

Byla mi dána milost vyrůstat v rodině, kde byla víra prožívána jednoduše a konkrétně, ale byla to především moje babička, maminka mého otce, která poznamenala cestu mojí víry. Vysvětlovala, vyprávěla nám o Ježíši a učila katechismus.. Stále si pamatuji, jak nás na Velký pátek brala večer s sebou na procesí, na jehož konci byla nesena socha ležícího Krista, a babička – nás děti – nechala pokleknout a řekla: „Vidíš, je mrtev, ale zítra vstane z mrtvých.“ Křesťanskou zvěst jsem poprvé dostal od této ženy, své babičky. To je krásné.“ První zvěstování se děje doma, v rodině. To mi připomíná lásku mnoha maminek a babiček, které předávají víru. To ony předávají víru. Již od prvopočátků, protože svatý Pavel píše Timotejovi: „V paměti mi ožívá víra tvojí babičky a maminky“ (2 Tim 1,5). Všechny maminky, které jsou zde, a všechny babičky: pamatujte na předávání víry. Proto Bůh staví vedle nás lidi, aby nám pomáhali na cestě víry. Nenacházíme víru v jakémsi abstraktnu. Vždycky je to konkrétní člověk, který káže a říká nám, kdo je Ježíš, sdílí svoji víru a předává křesťanskou zvěst. Taková byla moje první zkušenost víry.

Pro mne byl první, velmi důležitý den, 21. září 1953. Bylo mi téměř 17 let. Byl právě tzv. „Den studentstva“. U nás jarní den – u vás podzimní. Ještě před odchodem na slavnost jsem se zastavil ve farnosti, kam jsem chodil. A našel jsem kněze, kterého jsem neznal, a pocítil jsem potřebu se vyzpovídat. A byla to pro mne zkušenost setkání, nalezl jsem někoho, kdo mne očekával. Nevím přesně, jak se to stalo, nepamatuji si a nevím, proč tam byl zrovna onen kněz, kterého jsem neznal, a proč jsem pocítil, že mám jít ke zpovědi. Pravdou však je, že na mne někdo čekal. Čekal na mne dlouho. A po zpovědi jsem zjistil, že se něco změnilo. Nebyl jsem stejný. Cítil jsem jakýsi hlas, povolání. Byl jsem přesvědčen, že se mám stát knězem. A tato skutečnost víry je důležitá. Říkáme, že máme hledat Boha, jít za Ním, žádat o odpuštění… ale když přijdeme, On na nás už dávno čeká, je před námi. Ve španělštině máme slovo, které to dobře vyjadřuje. Pán nás vždycky primerea – předchází. Je první, očekává tě! A to je opravdu velká milost: nalézt toho, kdo tě čeká. Přijdeš jako hříšník, ale On tě očekává, aby ti odpustil. Je to zkušenost, kterou izraelští proroci popisovali obrazem, že Pán je jako mandloňový květ, první jarní květ, který kvete dříve než všechny ostatní. On nás očekává. Pán nás očekává. A když Jej hledáme, objevíme tuto skutečnost, že nás očekává On, aby nás přijal a projevil nám lásku. Ve tvém srdci to vyvolá takový úžas, že nevěříš. A takto roste víra! Skrze setkání s člověkem, skrze setkání s Pánem. Někdo řekne: „Já raději studuji víru v knihách!“ Ano, je důležité studovat, ale nestačí to. Důležité je setkání s Ježíšem, setkání s Ním dává víru, protože právě On ti ji dává!

Mluvili jste také o křehkosti víry a o tom, jak ji překonat. Větším nepřítelem než křehkost – a to je zajímavé – je strach. Avšak nemějte strach! Jsme křehcí, ale víme to. On je však mocnější! Jdeš-li s Ním, není problém! Nejvíce křehké je dítě. A vidím jich tu dnes mnoho… Ale když je s tatínkem, s maminkou je si jisté. S Pánem jsme si jistí. Víra roste spolu s Pánem, z ruky Pánovy. Dává nám růst a činí nás silnými. Myslíme-li si však, že se dokážeme zařídit sami-- pomysleme na to, co se stalo Petrovi: „Pane, nikdy tě nezapřu“.. A potom zakokrhal kohout, dokonce třikrát. Když máme příliš důvěry v sebe, jsme nejkřehčí. Vždycky tedy spolu s Pánem a to znamená s eucharistií, Biblí a modlitbou… A jako v rodině, také s Matkou, i s Ní, protože Ona nám přináší Pána. Je Matkou, která ví všechno. Modlit se tedy také k Matce Boží a prosit ji, aby nás posilovala. To si myslím já o křehkosti, tedy alespoň ze své zkušenosti. Pro mne je každý den největší posilou modlitba růžence. Cítím velkou sílu, protože jdu k Ní a cítím se silným.

Přejděme ke druhé otázce:

Ptáte se, »myslím, že my všichni, tu přítomní, silně pociťujeme výzvu evangelizace, která je středem našich zkušeností. Proto bych vás, Svatý otče, chtěl požádat, abyste pomohl mně i nám všem, jak tuto výzvu naší doby chápat. Co je podle vás nejdůležitější pro nás všechny, členy hnutí, sdružení a komunit? Na co máme dbát, abychom dostáli svému úkolu? Jak máme účinně komunikovat víru dnes?«

Řeknu jen tři slova. První: Ježíš. Kdo je nejdůležitější? Ježíš. Rozvíjíme-li organizaci a další, také krásné věci, ale bez Ježíše, tak nejdeme vpřed, nejde to. Ježíš je nejdůležitější. Ale teď bych vyslovit malou výtku na vaši adresu, ale bratrsky, že? Všichni jste na náměstí volali „Francesco, Francesco, papa Francesco“… A Ježíš? Kde zůstal? Chtěl bych, abyste volali: „Ježíš, Ježíš je Pán“. Vždyť On je mezi námi! (smích, potlesk, volání Ježíš) Takže on nynějška už žádné „Francesco“, ale „Ježíš“, ano?

Druhým slovem je modlitba. Hledět na Boží tvář, ale především - což souvisí s tím, co jsem řekl předtím – vnímat, že jsme viděni. Pán se na nás dívá, vidí nás už dříve. To je má zkušenost, kterou zakouším před svatostánkem, když se jdu modlit večer před Pána. Někdy přitom trochu zdřímnu, že? To je pravda, protože únava někdy vede k spánku (smích, potlesk). On mne však chápe. A cítím tolik útěchy, když myslím na to, že se na mne dívá. My si myslíme, že se máme modlit, mluvit, mluvit a mluvit… Nikoli! Nechat se uvidět Pánem. Když na nás hledí, dává nám sílu a pomáhá svědčit o Něm.

Otázka se týkala svědectví víry, že? Modlitba… nejprve Ježíš, potom modlitba a vnímat, že mne Bůh bere za ruku. Je důležité nechat se od Něho vést. A to je důležitější než kalkulace. Opravdovými evangelizátory jsme, pokud se Jím necháme vést. Vzpomeňme na Petra… možná, že tehdy byl zrovna po obědě a měl siestu, a dostalo se mu vidění, oné vize ubrusu s různými živočichy a Ježíš mu něco říkal, ale on nechápal. A tehdy přišli nějací nežidé a prosili jej, aby přišel k nim domů, a spatřil působení Ducha svatého. Petr se nechal vést Ježíšem a tak začal evangelizovat nežidovské národy. To bylo něco nepředstavitelného v té době! A tak během celých dějin… Nechat se vést Ježíšem. Právě On je leader, naším leaderem je Ježíš. Za třetí tedy svědectví.

Přisvědčit Ježíši, modlit se a nechat se od Něho vést a potom svědčit. Chtěl bych k tomu však ještě něco dodat. Ježíšovo vedení přináší překvapení. Je možné o evangelizaci přemýšlet u stolu, plánovat strategie.. ale to je pouhý nástroj, nepatrný nástroj. Důležitý je Ježíš a Jeho vedení a potom dělejme strategie. Ty jsou druhotné. Komunikovat víru lze jedině svědectvím a láskou. Nikoli našimi idejemi. Evangeliem, které je žito v našem životě a je oživováno zevnitř Duchem svatým. Svědectví je jakási součinnost nás a Ducha svatého. Církev táhnou světci, kteří vydávají toto svědectví. Zdůrazňovali to Jan Pavel II. i Benedikt XVI. Dnešní svět potřebuje svědky. Ani ne tak učitele, jako svědky. Nemluvit příliš a mluvit celým životem. Důslednost života, důslednost vlastního života. Důsledný život znamená žít křesťanství jako setkání s Ježíšem, který mne přivádí ke druhým a nikoli jako sociální skutečnost. Avšak, sociálně jsme takoví. Jsme křesťané, uzavření v sobě... Ne, je třeba svědčit.

Třetí otázka:

Ptáte se mne, «chtěl bych vědět, Svatý otče, jak mohu já a my všichni žít chudou církev pro chudé. Jakým způsobem je trpící člověk otázkou pro naši víru? Jak můžeme my všichni jako laická hnutí a sdružení konkrétně a účinně prospívat církvi a společnosti a čelit tak těžké krizi týkající se veřejné etiky? Můžeme být modelem rozvoje, politiky a konec konců být muži a ženami novým způsobem?»

Navážu na svědectví. Hlavní přínos, který můžeme dát, je život podle evangelia. Církev není politické hnutí, ani dobře organizovaná struktura, nikoli. Nejsme nevládní organizací. Když se církev stane nevládní organizací, ztratí sůl, ztratí svou chuť a je jenom prázdnou organizací. Nedejme se oklamat ďáblem, protože zaměření na výkonnost je riskantní. Jedna věc je hlásat Ježíše, druhou je výkonnost, účinnost. To je jiná hodnota. Základní hodnotou církve je život podle evangelia a dosvědčování naší víry. To je sůl země, světlo světa. Je to povolání zpřítomňovat ve společnosti kvas Božího království především svědectvím, svědectvím bratrské lásky, solidarity a sdílení. Když někteří naznačují, že solidarita není hodnota a že je to první, čeho je třeba se zbavit, pak je to špatně a myslí se pouze na světskou (mondénní) účinnost.

Krize, kterou prožíváme, - mluvil jsi také o tom, že „jsme ve světě lží“ – je krizí právě proto. Mějme se na pozoru. Nejde pouze o ekonomickou krizi, nejde o krizi kulturní. Je to krize člověka: člověk je v krizi! Člověk může být zničen. A člověk je obrazem Božím! Proto se jedná o hlubokou krizi. A v této krizové době se nemůžeme starat jenom o sebe a uzavřít se do samoty, malomyslnosti, impotence tváří v tvář problémům. Neuzavírat se, prosím! To je nebezpečné… uzavírat se ve farnosti, s přáteli, ve hnutí s těmi, kteří smýšlí jako my… Co se však stane, když se církev uzavře? Roznemůže se. Onemocní. Je to jako místnost, kde se dlouho nevětralo a je cítit vlhkostí apod. Tak to nejde. Taková církev není zdravá. Církev musí vycházet se sebe. Kam? Na existenciální periferie, kamkoli, ale vyjít. Ježíš nám říká: »Jděte do celého světa. Jděte, hlásejte, dosvědčujte.« Ale když někdo vyjde ven ze sebe, může se stát to, co se přihodí leckomu, kdo vyjde z domu na ulici. Stane se mu nehoda. Já vám však dnes říkám, že je mi tisíckrát milejší církev, která utrpěla nehodu, než nemohoucí církev, která chřadne uzavíráním se do sebe samé. Je třeba vycházet ven.

Vzpomeňme také na slova z knihy Zjevení, která říká krásně, že Ježíš stojí přede dveřmi a klepe, oslovuje, aby vešel do našeho srdce. Takový je smysl slov v Apokalypse, ale položme si tuto otázku: Kolikrát jen Ježíš je uvnitř a klepe na dveře, aby vyšel ven, a my Jej nenecháme vyjít kvůli svým jistotám, protože jsme nezřídka uzavřeni do svých pomíjivých struktur, které z nás činí otroky a nikoli Boží děti? Je důležité vyjít ven, ale vyjít na setkání. Důležité je setkání s druhými. Proč? Protože víra je setkání s Ježíšem a my máme činit totéž, co Ježíš: setkat se s druhými. Žijeme však v kultuře střetu, kultuře rozpadu, v kultuře, kde se vyhazuje, co se nehodí: v kultuře odpadků. Přemýšlejme o tom. Je to součást krize. Vzpomeňme na staré lidi, děti. Je to kultura vyřazování. My však máme jít na setkání a máme svojí vírou vytvářet kulturu setkání, kulturu přátelství, kulturu, kde nacházíme bratry a kde můžeme mluvit také s těmi, kteří nesmýšlejí jako my, i s těmi, kdo věří jinak a kdo nemají stejnou víru jako my. Ti všichni s námi však mají něco společné: jsou obrazem Božím, jsou dětmi Božími. Setkávat se s každým, aniž bychom vyjednávali o své příslušnosti. I s chudými, což je důležité.

Když vyjdeme ze sebe, nalezneme chudobu. Dnes – a říci něco takového, bolí u srdce – nalézt mrtvého bezdomovce, který umrznul, nebudí rozruch. Dnes vyvolá rozruch možná nějaký skandál. Ano, skandál, to je zpráva! Pomyšlení na to, že množství dětí nemá co jíst, nezpůsobuje žádný rozruch. A to je vážné, toto je vážné! Nemůžeme zůstat klidní! Tak se ale věci mají. Nemůžeme se stát naškrobenými, převelice vzdělanými křesťany, kteří jen mluví o teologii a klidně popíjejí čaj. Nikoli. Musíme se stát odvážnými křesťany a jít hledat ty, kteří jsou Kristovým tělem. Tělem Krista. Když jdu zpovídat – ale tady nemohu, protože odtud nejde odejít, že (potlesk) - ale to je jiný problém. Když jsem v předchozí diecézi chodíval zpovídat, přicházeli někteří takoví křesťané, a vždycky jsem se jich ptal: „Dáváte almužnu?“ – „Ano, otče!“. „Dobře“. A pak: „A když dáváte almužnu, hledíte do očí toho, komu ji dáváte?“ – „Ach, to nevím, nepamatuji se.“ A potom další: „Když dáváte almužnu, dotknete se ruky toho, komu ji dáváte, anebo jen hodíte peníz?“ – „Cože?“ Toto je problém: Kristovo tělo, dotknout se Kristova těla, vzít na sebe něco z utrpení chudých.

Chudoba pro nás křesťany není jen sociologická, filosofická či kulturní kategorie, nýbrž teologická kategorie. A řekl bych, že možná prvotně, protože Bůh, Boží Syn se snížil, stal se chudým, aby putoval spolu s námi. A toto je naše chudoba, chudoba Kristova těla, chudoba, kterou nám přinesl Boží Syn svým vtělením. … Chudá církev pro chudé se rodí vycházením vstříc Kristovu tělu. Vyjdeme-li ke Kristovu tělu, začneme chápat něco z toho, co je chudoba, Pánova chudoba. A to není snadné. Je tu však také něco dalšího, co nedělá křesťanům dobře: duch tohoto světa, mondénní duch. Mondénní spiritualita, která nás vede k soběstačnosti, takže žijeme duchem tohoto světa a nikoli Ježíšovým duchem…

Ale.. vaše otázka zněla: jak čelit krizi, která se týká veřejné etiky, modelu rozvoje, politiky? Poněvadž je to krize člověka, ničí člověka; je to krize, která člověka obírá o etiku. A není-li ve veřejném životě, v politice etika - etika, která je vztažná a transcendentní - je možné všechno, všechno se může. A my vidíme v novinách, že nedostatek etiky ve veřejném životě velmi škodí celému lidstvu.

Chtěl bych vám vyprávět jeden příběh. Už jsem ho vyprávěl dvakrát tento týden, ale řeknu jej potřetí vám. Je to takový biblický midraš od jistého rabína ze 13. století. Vypráví příběh o budování Babylonské věže, na jejíž stavbu bylo zapotřebí cihel. Co to znamenalo? Spoustu práce s výrobou a vypálením v peci.. a potom transport cihly vzhůru, aby se zabudovala do stavby. Cihla tedy byla pokladem. Když upadla a rozbila se, byla to národní tragédie, a dělník, kterému se to stalo, byl potrestán, protože se velice provinil. Když však seshora spadl dolů nějaký dělník, nic se nedělo. To bylo něco jiného. A toto se děje dnes. Pokud trochu poklesnou bankovní investice - aaach, jaká tragédie! Co jen budeme dělat! Ale když umírají lidé hladem, protože nemají co jíst, nebo jsou nemocní, tak to nevadí. Toto je naše dnešní krize! A svědectví chudé církve pro chudé jde proti této mentalitě.“

A čtvrtá otázka:

Jeden z vás říká: «v těchto situacích je moje vyznání, moje svědectví bázlivé a neohrabané. Chtěl bych něco více, ale jak? Jak pomoci těmto našim bratřím, jak jim ulevit v jejich utrpení, když nemohu udělat nic nebo jen málo pro změnu jejich politicko-sociálního kontextu?»

Ke hlásání evangelia jsou zapotřebí dvě ctnosti: odvaha a trpělivost. Trpící lidé jsou v trpící církvi. Dnes trpí, existuje více mučedníků než v prvních staletích církve, více našich bratří a sester, kteří snášejí utrpení. Nesou svoji víru až k mučednictví. Mučednictví však nikdy není porážka. Mučednictví je nejvyšší stupeň svědectví, které máme podat. Jsme na cestě k mučednictví. I nepatrných mučednictví, zřeknout se toho či onoho, učinit tamto… jsme na cestě. A tito ubožáci dávají život, ale dávají jej – jak jsme slyšeli z vyprávění o situaci v Pákistánu – dávají jej z lásky k Ježíši, svědčí o Ježíši. Křesťan musí mít vždycky tento postoj mírnosti a pokory. Postoj, který mají ti, kdo důvěřují a svěřují se Ježíši. Je třeba si ujasnit, že tyto konflikty častokrát nemají náboženskou příčinu. Příčiny jsou jiné, sociální a politické, a náboženská příslušnost je pouze využívána jako benzín přilévaný do ohně.

Křesťan musí umět odpovídat na zlo dobrem, třebaže to je často obtížné. Snažme se dát těmto bratřím a sestrám najevo, že jsme hluboce sjednoceni s jejich situací a víme, že jsou křesťany, kteří si osvojili trpělivost. Když jde Ježíš vstříc Umučení, je trpělivý. Oni jsou trpěliví. Je třeba jim to dát vědět, ale dát to vědět také Pánu. Ptám se: modlíte se za tyto bratry a sestry? Modlíte se za ně? V každodenní modlitbě? Nežádám, aby zvedl ruku každý, kdo se modlí, nikoli. Teď se neptám. Ale dobře o tom přemýšlejte v každodenní modlitbě. Řekněme Ježíšovi: „Pane, pohleď na tohoto bratra a tuto sestru, kteří tolik trpí!“ Oni zakoušejí mezní zkušenost, jsou na hranici života a smrti. A tato zkušenost by nás měla vést k prosazování náboženské svobody pro všechny. Pro všechny? Ano, každý muž a každá žena musí mít svobodu ve vyznávání náboženství, ať už jakéhokoliv. Proč? Protože onen muž a ona žena jsou dětmi Božími. Tím myslím, že jsem odpověděl na vaše otázky a omlouvám se, že jsem byl tak zdlouhavý. Děkuji. Děkuji vám a nezapomeňte: nikdy nebýt uzavřenou církví, ale církví, která vychází ven, na periferie života. Kéž nás Pán tady dole vede. Díky.“

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Promluvy