Nový portál Vatikánského rozhlasu

(pozn. překl.: Článek P. Jorge Mario Bergoglia SI Corrupción y peccado. Algunas reflexiones en torno al tema corrupción nepojednává o fenoménu podplácení, nýbrž o duchovním stavu srdce a kultury. Španělština užívá jeden výraz, který musel být v českém překladu nahrazen několika termíny, totiž duchovní korupce či zkorumpovanost, zkaženost, zvrácenost.)

Dnes se často mluví o zkaženosti zejména v souvislosti s politikou.[1] Bývá pranýřována korupce v různých sociálních prostředích. Biskupové hovořili o „morální krizi“, která prostupuje institucemi. Došlo např. k masové reakci na případ korupce v provincii Catamarca,[2] kde lid tváří v tvář nemohoucnosti institucí, uspořádal manifestace, jež byly jakýmsi echem Fuenteovejuna.[3]

Každá sociální korupce však není nic jiného než důsledek zkaženosti srdce... Nebylo by korupce, kdyby neexistovala zkažená srdce: „Co vychází z člověka, to ho poskvrňuje. Z nitra totiž, ze srdce lidí, vycházejí špatné myšlenky, smilství, krádeže, vraždy, cizoložství, lakota, zloba, lest, prostopášnost, závist, urážky, pýcha, nerozumnost. Všechno to zlé vychází z člověka, to ho poskvrňuje“ (Mk 7,20-23).

Problém tkví ve zkaženém srdci. Proč se srdce zkazí? Srdce není poslední instance člověka, uzavřená v sobě samé. V něm nekončí vztah (ani ten morální). Lidské srdce je srdcem do té míry, do jaké je schopno vztahovat se k jinému, je schopno se přimknout, je schopno milovat nebo lásku odpírat (nenávidět). Proto Ježíš, který poukazuje na srdce jako na pramen našich činů, obrací pozornost k cíli tohoto přimknutí neklidného srdce: „Vždyť kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce“ (Mt 6,21). Poznání lidského srdce a jeho stavu s sebou nezbytně přináší také poznání pokladu, ke kterému toto srdce lne, pokladu, který ho osvobozuje a naplňuje anebo ničí a zotročuje. V tom druhém případě jde tedy o poklad, který duchovně korumpuje, působí zkaženost, zvrácenost či rozklad. Takto se tedy od faktu (osobní či sociální) korupce přechází k srdci, které zkaženost způsobuje a konzervuje, a pak od srdce k pokladu, na kterém toto srdce ulpělo.

Metoda

Chtěl bych se zamyslet nad tímto faktem, abych jej mohl lépe pochopit a také napomoci tomu, aby se korupce nestala jakýmsi otřepaným klišé čili jedním z dalších slov v řadě těch, které používá nominalistický mechanismus gnostické kultury a transverzálních hodnot, oné kultury, která dusí moc Jediného Slova. Za prvé může být užitečné proniknout do vnitřní struktury zkaženosti „nazíráním ošklivosti a zloby, kterou... má v sobě“[4] a přitom vědět, že ačkoli je zkaženost stavem, který vnitřně s hříchem souvisí, v některých bodech se od něho liší. Za druhé je užitečné popsat způsob jednání člověka, který má zkažené srdce. Tento způsob se liší od toho, kterým jedná hříšník. Za třetí se zamyslíme nad některými formami zkaženosti, s nimiž se ve své době setkal Ježíš. Nakonec bude užitečné zeptat se na formu zkaženosti, která by mohla být nejvíce typická pro řeholníka. Je zřejmé, že tato zkaženost může být podobna té, která je vlastní ostatním smrtelníkům, avšak tady chci prozkoumat to, co bych označil jako menší zkaženost, totiž možnost, že řeholník má (dovolím si použít výraz) lehce zkažené srdce, to znamená, že jeho oddanost Ježíši Kristu je oslabena částečnou paralýzou. Je možné, aby měl nějaký řeholník účast na zkaženém prostředí? Je možné, aby nějaký řeholník byl – v nějaké míře – částečně nebo lehce zkažený? Všechny tyto věci – metodologicky – povedou k ohledání různých hledisek, která umožní zaměřit se na tematiku duchovní korupce. Kromě toho je třeba mít na paměti, že korupce je dnes „slovo zatížené“[5] specifickým významem, a že tedy existuje riziko účelového překroucení této reflexe.

Imanence

Netřeba zaměňovat hřích a zkaženost. Hřích, zejména opakovaný, vede ke zkaženosti, nikoli však kvantitativně (jakoby množství hříchu působilo zkaženost), ale spíše kvalitativně, vznikem návyků, které zhoršují a omezují schopnost mít rád a přitom pokaždé tlačí cíl srdce blíže k horizontům jeho imanence, jeho egoismu. Svatý Pavel to vyjadřuje takto: „Neboť co se může o Bohu poznat, je pro ně jasné, protože jim to Bůh (sám) zjevil. Co je totiž u něho neviditelné – jeho věčná moc a jeho božské bytí – to je možné už od počátku světa poznat světlem rozumu z toho, co stvořil. Proto je nelze omluvit. Ačkoli Boha poznali, přece ho jako Boha nectili a neprojevovali mu vděčnost. Jejich uvažování nevedlo k ničemu a jejich nemoudrá mysl se zatemnila. Mysleli, že jsou mudrci, a zatím se stali blázny, když zaměnili vznešeného, nesmrtelného Boha za pouhé vyobrazení smrtelného člověka, ptáků, čtvernožců a plazů“ (Řím 1,19-23).

Mohli bychom říci, že hřích se odpouští, duchovní zkorumpovanost odpustit nelze. Jednoduše kvůli tomu, že kořenem této zkaženosti je omrzelost z transcendence. Před Bohem, který v odpouštění neochabuje, vystupuje zkažený člověk jako soběstačný, pokud jde o jeho spásu. Omrzelo jej prosit o odpuštění.

Imanence je první charakteristický rys jakékoli duchovní zkorumpovanosti. Ve zkaženém člověku se vytváří báze soběstačnosti, která vzniká nevědomky, aby posléze byla přijata jako nejpřirozenější věc. Lidská soběstačnost není nikdy abstraktní. Je to postoj srdce vztahujícího se k určitému pokladu, který svádí, uklidňuje a klame: „Pak si mohu říci: Máš velké zásoby na mnoho let. Klidně si žij, jez, pij, vesele hoduj“ (Lk 12,19).

A kuriózní je, že dochází k opaku: soběstačný je – v podstatě - vždycky otrokem onoho pokladu, a čím více je otrokem, tím nedostatečnější je konzistence oné soběstačnosti.

To vysvětluje, proč nemůže zkaženost zůstat skryta. Nelze zastavit vychylování rovnováhy mezi přesvědčením o vlastní soběstačnosti a skutečností, že jsme otroky onoho pokladu. Je to nerovnováha, která kypí, aby uvolnila tlak, jako vše, co je uzavřeno v sobě. A když unikne ven, šíří se zápach této uzavřenosti, puch. Ano, zkaženost páchne hnilobou. Když něco začíná zapáchat, pak proto, že je srdce vměstnáno mezi svou imanentní soběstačnost a reálnou neschopnost vystačit si samo. Je srdcem, které páchne, v důsledku extrémního přilnutí k pokladu, kterým bylo uchváceno. Kdo je zkažený, nevnímá svoji zkaženost. Podobně jako si někdo stěží všimne, že mu páchne z úst. Všimnou si toho druzí a dají mu to znát. Plyne z toho, že zkažený člověk z tohoto stavu stěží vyjde v důsledku výčitky svědomí, neboť se ocitl v situaci jakéhosi niterného umrtvení. Pán jej zpravidla zachrání zkouškami, s nimiž se setká v situacích, kterým se nemůže vyhnout (nemoc, bankrot, smrt drahých lidí atd.). Ty potom rozdrtí kostru duchovní zkaženosti a umožní přístup milosti. Teprve potom může být vyléčen.

Simulace

Z toho plyne, že zkaženost může být spíše uzdravena než odpuštěna.[6] Je jako jedna z oněch nemocí, za které se člověk stydí a snaží se je skrývat. Daří se mu to do doby, kdy už její příznaky skrývat nelze... Potom nastává možnost uzdravení. Netřeba směšovat zkaženost s neřestmi (byť důvěrnost s nimi vede k tomu, že se stávají pokladem). Zkažený člověk jedná vždycky tak, aby zachoval zdání. Ježíš nazývá obílenými hroby ty, kteří patří k jednomu z nejzkaženějších sektorů té doby (srov. Mt 23,25-28). Zkažený člověk tříbí dobré způsoby až k dokonalosti... aby tak mohl skrývat své špatné návyky.[7]

V jednání zkaženého člověka se nezdravý postoj projevuje jako určitý styl a bude mít nanejvýš zdání slabosti či slabůstky relativně společností přijatelné a ospravedlnitelné. Například: zkažený člověk, který touží po moci, prezentuje nanejvýš jakýsi rozmar či ledabylost, které mu umožňují měnit názor a zaujímat postoj podle situace. Řekne se o něm, že je slaboch nebo oportunista či zainteresovaný... Avšak rána jeho zkaženosti (touha po moci) zůstává ve skrytu. Jiný případ: člověk zkažený chlípností nebo chamtivostí oděje svoji duchovní zkorumpovanost do společensky přijatelných forem a prezentuje se jako rozpustilý. A rozpustilost je mnohem závažnější než hřích chlípnosti či chamtivosti, protože horizont transcendence jednoduše vykrystalizoval více směrem sem, téměř nevratně. Ten, kdo se považuje za hříšníka, nějakým způsobem připouští falešnost pokladu, ke kterému přilnul či lne... Zkažený člověk podrobil svoji neřest rychlokurzu dobrých způsobů a svůj pravý poklad ukrývá ne tak, aby jej druzí neviděli, ale spíše jej zpracovává tak, aby se jevil jako společensky přijatelný.[8] A soběstačnost roste... začíná se rozmarem, rozpustilostí a končí se v naprosto pevném přesvědčení, že jsme lepší než ti druzí:

„Některým lidem, kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví, a ostatními pohrdali, řekl toto podobenství: »Dva lidé šli do chrámu, aby se modlili; jeden byl farizeus a druhý celník. Farizeus se postavil a modlil se v duchu takto 'Bože děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé: lupiči, podvodníci, cizoložníci nebo i jako tamhleten celník. Postím se dvakrát za týden, odvádím desátky ze všech svých příjmů'. Celník však zůstal stát vzadu a neodvažoval se ani pozdvihnout oči k nebi, ale bil se v prsa a říkal 'Bože buď milostiv mně hříšnému!' Říkám vám: Celník se vrátil domů ospravedlněn, ne však farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen«“ (Lk 18,9-14).

Porovnávání

„...nebo i jako tamhleten“: zkažený člověk vždycky cítí potřebu porovnávat se s druhými, jejichž život se jeví koherentně (byť by šlo o koherenci celníka při vyznání hříšnosti), aby tak zakryl vlastní nekoherentnost a ospravedlnil vlastní postoj. Např. ten, kdo jasně zná své mravní meze a neslevuje, je pro žádostivého člověka fundamentalistou, staromilcem, uzavřeným člověkem, který není na úrovni doby. Tady se ukazuje další typický rys zkaženého člověka: způsob, jakým se ospravedlňuje.

Zkažený má totiž zapotřebí se ospravedlňovat, i když si to neuvědomuje. Způsob sebeospravedlňování zkaženého člověka (porovnáváním s druhými) má dva rysy. Za prvé se vztahuje ke krajním, přemrštěným situacím nebo k takovým, které jsou samy o sobě negativní: loupež, nespravedlnost, cizoložství, nedodržování půstu, neplacení desátků... (jako ve výše uvedeném podobenství). Je to poukaz na něco přemrštěného nebo na nepopiratelný hřích, a zkažený člověk zavádí porovnání dobrých zvyků svých nedostatků a ošklivosti hříchu, na který poukazuje. Je to zfalšovaná konfrontace, protože termíny nejsou téhož rodu: porovnává se zdání s realitou. Zároveň se však bližnímu přisuzuje realita, která není až taková. Tady se ukazuje druhý rys: při tomto porovnávání je termín, na který se poukazuje, (většinou) karikován. Buď je karikován jako takový (a to je citovaný případ poukazu na celníka), anebo je karikován ve vztazích k vnějším či souvisejícím situacím. Používají se přitom interpretace faktů na základě jiných, podobných, zdánlivě reálných či neadekvátně uplatněných faktů. (Takový je případ rouhání farizeů proti Ježíšovi: „My jsme se nenarodili ze smilstva“[9] anebo snahy redukovat Ježíšovy skutky na pouhou carapintadu[10]té doby: „Když ho propustíš, nejsi přítel císařův. Každý, kdo se dělá králem, staví se proti císaři!“.[11] Tady se do podobenství promítá politická danost.) Setkáme-li se s ospravedlňováním tohoto typu, můžeme většinou předpokládat, že jde o případ duchovní zkorumpovanosti.

Od porovnávání k posuzování

Porovnáváním zaujímá zkažený člověk postavení soudce a stává se mírou mravního jednání.[12] „Nejsem jako tamhleten“ znamená „tamhleten není jako já a proto ti děkuji“.[13] Je to jakoby říkal: já jsem měřítko plnosti (plním a lžu), platím desátky atd. Toto poměřování však obsahuje něco ještě subtilnějšího: žádný člověk nemůže překrucovat realitu, aniž by riskoval, že se obrátí proti němu samému.

A od posuzování k nestoudnosti

Obracet se proti sobě. Bytí je transcendentně pravé (verum). Mohu jej překroutit a zahalit popřením jeho pravdy. Avšak toto bytí nadále zůstává verum, i když bude někým - v jeho situační imanenci - prezentováno jinak. Bytí bojuje o to, aby se projevilo takové, jakým je.[14] Samotné jádro soudu proneseného duchovně zkorumpovaný člověkem tedy obsahuje lež, lež proti životu, metafyzickou lež proti bytí, a časem se obrátí proti tomu, kdo se jí dopouští. Na rovině mravní se tomu zkažení lidé vyhýbají tím, že promítají svoji špatnost na druhé. Jde však o provizorní a dočasné řešení, jež naopak pouze posiluje pnutí, kterým chce bytí získat zpět svoji autenticitu (poněvadž pravda se nikdy neztratila). Také Ježíš nám říká, že špatný není ten druhý, ale „tvé oko je nemocné“.[15]

Zkaženost vede ke ztrátě ostychu, který opatruje pravdu a umožňuje autenticitu pravdy. Ostych opatruje kromě pravdy také dobrotu, krásu a jednotu bytí. Zkaženost se rozvíjí na jiné rovině než ostych, situuje se před transcendenci a ve svém nároku a ve své povolnosti se nevyhnutelně posouvá dál. Prochází cestou, která vede od ostychu k počestné nestoudnosti.[16]

Triumfalismus

Být mírou posuzování má ještě jeden rys. Každá zkaženost se šíří a současně vyjadřuje v atmosféře triumfalismu. Ten je ideální polévkou, z níž se vaří duchovně zkorumpované postoje, poněvadž zkušenost říká, že tyto postoje přinášejí dobré výsledky, zkorumpovaný člověk se cítí vítězem, triumfuje. Utvrzuje se a zároveň v tomto triumfálním prostředí dělá pokroky. Všechno jde dobře. A z tohoto dobrého vzduchu, s tímto větrem v plachtách, se reorganizují a reformují situace podle mylných kritérií.

Žádný triumf, nýbrž triumfalismus. Například žádostivost a rozpustilost jsou formy zkaženosti, které pohodlně hnízdí v neblahém ovzduší toho, co de Lubac nazývá „duchovním zesvětštěním“,[17] což není nic jiného než triumf důvěřující triumfalismu lidských schopností, tedy pohanský humanismus adaptovaný na křesťanský zdravý rozum.

Duchovně zkorumpovaný člověk tím, že do své osobnosti integroval stabilní situace existenciální degenerace, podněcuje optimismus až k opojení svou vlastní existencí v jakési eschatologické anticipaci, kterou je triumfalismus.

Zkažený člověk nemá naději. Hříšník očekává odpuštění… Zkažený člověk nikoli, protože svůj hřích nevnímá, triumfoval. Křesťanská naděje se stala imanentní ve virtuální budoucnosti dosažených triumfů, jejich imanentních anticipací.[18]

A právě tento triumfalismus rodící se z pocitu, že jsem mírou jakéhokoli posuzování, mi dovoluje snižovat druhé na vlastní triumfální míru. Jinými slovy: zkažené prostředí, zkažený člověk, neumožňuje svobodě, aby se rozvinula. Zkorumpovaný člověk nezná bratrství nebo přátelství, nýbrž pouze komplicitu. Pro něho neplatí příkaz lásky k nepřátelům nebo ona distinkce, jež je základem starozákonního přikázání: přítel nebo nepřítel. Když například zkorumpovaný člověk uplatňuje moc, vždycky do své zkaženosti vtahuje druhé, snižuje je na svoji míru a činí z nich komplice volby svého stylu.[19] Toto všechno nastává v prostředí, jež se samo sebou vnucuje svým triumfálním stylem. Je to triumfalistické prostředí typu panem et circenses (chléb a hry), kde zdánlivě funguje zdravý rozum při posuzování věcí a smysl pro průchodnost, nabízejí-li se různé možnosti. Protože zkaženost implikuje tuto existenci míry, je proselytní. Hřích a pokušení jsou nakažlivé, zkaženost je proselytní.[20]

Proselytní dimenze zkaženosti se projevuje aktivismem a sklonem přemlouvat. Mohla by být součásti válečného plánu Lucifera jakožto vůdce, kterého svatý Ignác prezentuje v Duchovních cvičeních.[21] Nejedná se o povolání za účelem páchání hříchů, nýbrž o verbování do stavu hříchu, do stavu zkaženosti: „...sítěmi a řetězy... nejdříve svádět touhou po bohatství, aby snadněji došli k marnivé světské cti (rozuměj triumfalismus) a potom k vyzrálé pýše...“ Jde o plán vytvoření dostatečně silného stavu, aby mohl odolat nynějšímu (první dvojice)[22] a každému (druhá dvojice)[23] pozvání milosti.[24]

Pohled do Ježíšovy doby

V Novém zákoně se objevují zkažení lidé, u nichž je přilnutí ke stavu hříchu zřejmé na první pohled. Je to případ Heroda Velikého[25] a Herodiady[26]. U jiných je zkaženost maskována sociálně přijatelným chováním, jako v případě Heroda (syna), který „si rád poslechnul Jana“[27] a jako fasádu, chránící jeho zkaženost, volí pochybování; nebo Pilát, který dělá, jakoby se jej problém netýkal, a proto si myje ruce,[28] přestože je odhodlán bránit zónu svého zkorumpovaného přilnutí k moci za jakoukoli cenu.

V Ježíšově době existují také skupiny duchovně zkorumpovaných lidí. Farizeové, saduceové, eséni a zelóti.[29] Pohled na ony skupiny nám pomůže nahlédnout stav zkaženosti ve vztahu k Ježíšovu poselství spásy a Jeho osobě. Existují dva aspekty společné všem čtyřem skupinám. Za prvé všichni vypracovali nauku, která ospravedlňuje nebo zakrývá jejich zkaženost. Za druhé tyto skupiny zachovávaly maximální odstup od hříšníků a lidu, pokud nebyly přímo jejich nepřáteli. Nejenom, že se považovaly za čisté, ale tuto svoji čistotu proklamovaly.

Farizeové dovedli nauku o naplnění zákona až do podoby jakéhosi zahořklého nominalismu, který je vedl k pohrdání hříšníky nebo těmi, kteří považovali Zákon za nesnesitelný.[30] Saduceové vidí v hříšnících a v lidu zbabělce, kteří nedovedou v různých životních situacích jednat s mocenskými kruhy a právě do nauky o vyjednávání vkládají svoji vnitřní zkaženost, která neponechává prostor transcendentní naději. Zelóti se snaží o politické řešení tady a teď. Taková je jejich nauka, za níž se skrývá notná dávka sociální zášti a nedostatek teologického smyslu pro čas. Teologie exilu jejich lidu podle nich neplatí. A hříšníci, lid jim slouží jako užiteční hlupáci, které přemlouvají, aby je ideologicky zpracovali pro ozbrojený boj. Na první pohled je opravdu nesnadné rozpoznat, jaká zkaženost se vyskytuje u esénů. Jsou to lidé dobré vůle, kteří touží po usebranosti a o spásu vyvolené skupiny v mnišské komunitě. Právě v tom vězí jejich zkaženost. Byli pokoušeni pod zdáním dobra a dovolili tomuto pokušení, aby se zkonsolidovalo na věroučný prvek jejich životů. Podle nich jsou hříšníci a lid vzdáleni takovémuto plánu, nejsou vhodní pro rozšíření řad této skupiny. Ježíšova odpověď Janu Křtiteli je určena zejména jim: „Jděte a oznamte Janovi, co jste viděli a slyšeli: slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se hlásá radostná zvěst“ (Lk 7,22).

Ježíš vystupuje před těmito čtyřmi skupinami, těmito zkaženými věroučnými proudy s přísliby vykoupení danými Izraelskému lidu.[31] Dovolává se odkazu svého lidu stejně jako ve chvíli svého pokušení na poušti.

Znovu vykládá Písma, protože obsahují svědectví jeho stylu,[32] narozdíl od alternativních stylů, které jsou předkládány těmito čtyřmi elitami.

Shrnutí

Zkaženost není skutkem, nýbrž stavem, osobním i sociálním stavem, ve kterém si dotyčný zvykl žít. Hodnoty (či antihodnoty) zkaženosti se spojují v jakési pravé kultuře doktrinální zběhlostí, vlastním slovníkem a osobitými způsoby jednání. Je to kultura zakrslosti, neboť vyhledává proselyty, aby je snížila na úroveň přijaté komplicity. Tato kultura má svůj vlastní dynamismus zdání i reality, imanence i transcendence. Zdání není realita rodící se autenticky, nýbrž zpracováním reality. A toto zpracovávání má za cíl zjednávat co nejširší možnou společenskou akceptaci. Je to kultura odcizování; realita je odcizována ve prospěch zdání. Transcendence se blíží stále více sem, takže se dělá téměř imanencí... anebo nanejvýš transcendencí rozmaru . Bytí už není opatrováno, ale spíše týráno jakousi počestnou nestoudností. Kultura duchovní korupce obsahuje mnoho nestoudnosti, i když to, co zkažené prostředí zdánlivě přijímá, je fixováno v přísných normách viktoriánského ražení. Jak jsem řekl, jde o kult dobrých způsobů, které zakrývají špatné návyky. A tato kultura se prosazuje liknavostí každodenního triumfalismu.

Ne vždycky nastupuje zkaženost nárazově. Ba, naopak. Je to dlouhá cesta, po které se podkluzuje vpřed. Je to cesta, která se nevyznačuje nějakou sérií hříchů. Někdo může být velký hříšník a přesto do stavu zkaženosti neupadne. To je pravděpodobně případ Zachea, Matouše, samaritánky, Nikodéma a dobrého lotra, kteří si ve svém hříšném srdci uchovávali něco, co je chránilo před pádem do zkaženosti. Přilnutí k imanenci - tedy samo zvrácené přimknutí do sebe samých - v nich nevykrystalizovalo: byli otevřeni odpuštění. Jejich skutky se rodily v srdci hříšníka, mnohé byly špatné, ale srdce, které je produkovalo, zároveň cítilo svoji slabost. Odtud mohla vstoupit Boží síla. „Neboť »pošetilá« Boží věc je moudřejší než lidé a »slabá« Boží věc je silnější než lidé“ (1 Kor 1,25).

Formuluji rozlišení (které by mohlo být nebezpečné) mezi hříchem a zkažeností; je však přesto pravdivé. Nicméně je třeba říci, že také cesta do zkaženosti je hřích. Jak k němu dochází? Jde o subtilní formu pokroku či jinými slovy o kvalitativní skok z hříchu do zkaženosti. Autor listu Židům nám říká: „Dávejte pozor, aby se nikdo (svou liknavostí) nepřipravil o Boží milost a nevybujel žádný jedovatý kořen a nerozšířil nákazu u mnoha (lidí)“ (Žid 12,15). Je zřejmé, že mluví o něčem víc než je hřích, poukazuje na stav zkaženosti. Ananiáš a Safira zhřešili a nebyl to hřích zrozený ze slabosti srdce, nýbrž ze zkaženosti. Dopustí se podvodu, oklamou Boha[33] a jsou potrestáni právě za zkaženost, kterou v nich představuje postoj podlosti. Musíme si klást otázku rozlišování hříchu od zkaženosti? Myslím, že by nám to mohlo hodně pomoci.

Je to tak: někdo může být hříšník-recidivista a přesto nebýt zkažený, avšak opakování hříchu může zároveň do zkaženosti vést. Svatý Ignác to chápe a proto se nezastavuje u poznání vlastního hříchu, ale jde dál, až k poznání a odmítnutí světských a marnivých věcí a nepořádku ve vlastním jednání.[34] Zná nebezpečí „jedovatého kořenu“, který působí „nákazu“. Exercitant (ten, kdo koná exercicie čili duchovní cvičení) má ve svém přilnutí k Pánu hledat stavy duše otevřené vůči transcendenci, aniž by si pro sebe ponechával jakýkoli imanentní prostor.

Zkaženost řeholníka

Corruptio optimi, pessima - nejhorší je, zkazí-li se nejlepší. Toto rčení lze aplikovat na zkaženost řeholníků. A existují takoví, jak by ne. Lze se o tom dozvědět studiem dějin. V různých řádech, které potřebovaly reformu nebo jí prošly, se ve větším či menším stupni zkaženost vyskytovala. Nechci se ovšem věnovat zřejmým případům zkaženosti, nýbrž spíše stavům všední zkaženosti, jež bych označil za lehké, které však vedou k tomu, že řeholní život uvízne na mělčině. Jak se to děje?

Blahoslavený Faber měl pro zjištění stavu nějaké duše, která žila klidně a v pokoji, jedno zlaté pravidlo: nabídnul jí něco víc (magis).[35] Pokud byla duše uzavřena velkorysosti, bylo to špatné znamení. Duše byla zvyklá na zápach zkaženosti. A jak už tomu bývá v uzavřeném prostředí, všimne si špatného ovzduší někdo, kdo přichází zvenku. A chce-li takové osobě pomoci, naráží na množství nahromaděného odporu. Izraelité byli otroky v Egyptě, ale zvykli si na ztrátu svobody, přizpůsobili duši těmto podmínkám a nepředstavovali si jiný způsob života. Jejich svědomí spalo a v tomto smyslu můžeme hovořit o určitém druhu zkaženosti. Když jim Mojžíš oznamuje Boží plán, Izraelité „ ho pro malomyslnost ducha a těžké otroctví neposlouchali“ (Ex 6,9). Když později na poušti nastávají těžkosti exodu, předhazují mu, že je do všeho zatáhnul: „Ať na vás Hospodin pohlédne a soudí: Zošklivili jste nás v očích faraónových i v očích jeho služebníků. Podali jste jim meč, aby nás pobili“ (Ex 5,21).

Pod hrozbou asyrské moci chtěli znavení a zastrašení starší Izraele vyjednávat s nepřítelem. Musela tedy vystoupit Judit a znovu vyložit jejich dějiny, aby nepřijímali jako ovce situace, které si Bůh nepřeje.[36]

Jonáš se chce vyhnout problémům, je poslán do Ninive, ale snaží se utéci do Španělska.[37] Bůh musí zasáhnout dlouhým očišťováním (celou noc v útrobách velryby, typos oné noci, která začíná devátou hodinou v pátek Přesnic a trvá do jitra prvního dne v týdnu).

Eliáš se domníval, že masakrem Bálových kněží zašel daleko, má strach z jedné ženy (přichází mi na mysl dvanácté pravidlo rozlišování duchů z prvního týdne Duchovních cvičení) a utíká pryč s přáním zemřít.[38] Není schopen snést samotu vítězství v Bohu.

Natanaelovi připadá snadnější ocitovat skeptické úsloví, že z Nazareta nemůže vzejít nic dobrého,[39] než aby uvěřil Filipovu nadšení.

A ani dva učedníci podobně jako Jonáš nechtěli mít problémy. Měli schůzku v Galileji a jdou do Emauz...[40]

Apoštolové také raději věřili tomu, co viděli jejich oči ono ráno ve večeřadle, a jak říká evangelium, „pro samou radost tomu pořád ještě nemohli věřit“ (Lk 24,41). Tady je jádro problému. Cesta bolesti vždycky demoralizuje. Prožije-li lidské srdce porážky, chtělo by si na ně zvyknout, aby se nemuselo divit nebo znovu trpět, kdyby přišly další. Anebo se člověk jednoduše spokojí se stávajícím stavem a nechce další problémy.

Ve všech těchto biblických citacích narážíme na zdráhání. Srdce nechce problémy. Existuje obava, že nás Bůh vyšle na cesty, které nebudeme mít pod kontrolou. Existuje bázeň před Božím navštívením, bázeň před útěchou. Takto dozrává postoj rezignace; horizonty se drolí na míru vlastní bezútěšnosti či kvietismu. Panuje obava z iluze a preferuje se realismus menšího před příslibem většího... a zapomíná se na to, že nejreálnější Boží realismus je vyjádřen příslibem: „Vyjdi ze své země, ze svého příbuzenstva a ze svého otcovského domu do země, kterou ti ukážu. Udělám z tebe velký národ a požehnám ti, oslavím tvé jméno a budeš pramenem požehnání“ (Gen 12,1). Preferování menšího, jež vypadá realističtěji, však už přináší jemnou duchovní korupci, nastává průměrnost a vlažnost (formy zkaženosti) a nastupuje vyjednávání s Bohem podle vzoru první či druhé dvojice lidí. Ve vyznání lítosti při svátosti smíření se prosí o odpuštění hříchů..., ale Pánu se tato sklíčenost duše neodevzdává. Je to pomalá, ale definitivní skleróza srdce.

Duše začíná být spokojena s produkty, které nabízí supermarket náboženského konzumismu. Více než kdy jindy je zasvěcený život jakousi imanentní realizací vlastní osobnosti. Pro mnohé tato realizace spočívá v profesním zadostiučinění, pro jiné ve výsledku díla, pro jiné v sebezalíbení vyvolané úctou, které se jim dostává. Jiní se zase snaží zdokonalováním moderních prostředků zaplnit prázdnotu, kterou zakouší jejich duše vzhledem k cíli, který kdysi hledali a kterým se nechali oslovovat. Jiní se věnují intenzivnímu společenskému životu: těší se z výletů, dovolených s „přáteli“, velkých hostin a slavností, snaží se, aby jim byla věnována pozornost při každé příležitosti, která zahrnuje jejich přítomnost. Mohl bych pokračovat v popisu dalších případů duchovní korupce, ale – jednoduše vzato – jde o něco mnohem hlubšího, co jsem už pojmenoval jako „duchovní zesvětštění“.[41] Zesvětštělá spiritualita jakožto pohanství v církevním hávu. Před tyto muže a ženy, jejichž zasvěcení je duchovně zkorumpované, klade církev velikost svých svatých... kteří dovedli transcendovat každé zdání a kontemplovat tvář Krista, což z nich učinilo „blázny pro Krista“.[42]

V této lehké zkaženosti tráví život mnozí muži a ženy, redukují tak své zasvěcení na politováníhodný stav, usazují se na břehu rybníka a pozorují – 38 let – jak se pohybuje voda a ostatní se uzdravují...[43] Takové srdce je zkažené.

Někdo možná sní s otevřenýma očima a chtěl by tuto mrtvou část srdce oživit, povšimne si Pánova pozvání... Ale ne, tolik práce, tolik námahy! Naše bída se musí trochu snažit, aby otevřela prostor transcendenci, ale choroba duchovní korupce tomu brání: „Ad laborem indigentia cogebat, et laborem infirmitas recusabat“ (Potřeba nutila do námahy, kterou slabost těžce snášela)...[44] A Pán nás volá neúnavně: „Nebojte se...“ Čeho se nebát? Nebát se naděje.... naděje neklame.[45]

Z italského Guarire dalla corruzione, EMI, Bologna 2013 (španělsky Corrupción y peccado. Algunas reflexiones en torno al tema corrupción, Editorial Claretiana, Buenos Aires, 2005)
přeložil Milan Glaser