Katechismus poznamenává, že „ze všech Božích vlastností se ve vyznání víry uvádí jen Boží všemohoucnost” (
KKC, 268). Vyznáváme tedy : “Věřím v Boha, Otce všemohoucícho”. Jeden ze žalmů říká: “Učinil všechno, co chtěl” (
Žl 115,3). V knize Moudrosti pak čteme: “Ty však máš slitování se vším, protože můžeš všechno” (
Mdr 11,23).
To však neznamená, že Boží všemohoucnost spočívá v možnosti učinit všechno. Katechismus upřesňuje: “Boží všemohoucnost není vůbec svévole” (KKC, 271). Je-li Bůh láska, jak praví sv. Jan, musí být jeho atribut všemohoucnosti chápán jako atribut lásky. Bůh je láska, je všemohoucí nikoliv v tom, že může cokoliv udělat, nýbrž v lásce.
Z tohoto pohledu můžeme porozumět protismyslnému tvrzení Katechismu: “Bůh Otec zjevil svrchovaně tajemným způsobem svou všemohoucnost dobrovolným ponížením svého Syna a jeho zmrtvýchvstáním” (KKC 272). Sv. Pavel říká, že ukřižovaný Kristus je pro Židy urážkou a pro pohany hloupostí, avšak pro ty, kdo jsou povoláni, je Kristus Boží moc a Boží moudrost (viz 1 Kor 1,22-25). Má tím na mysli moc a moudrost Boží lásky.
Při pohledu na ukřižovaného Ježíše spatřujeme prostotu, závislost a ponížení. Vidíme tudíž Boha, neboť láska je prostá, závislá a pokorná. Každá ze tří osob Nejsvětější Trojice je zcela chudá, neboť bez druhých dvou osob nevlastní nic soukromého. Každá božská osoba závisí na druhých a pro ně se pokořuje.
V této mocné Pánově slabosti se ocitáme my se svými vlastními slabostmi. Katechismus nám říká, že díky víře se můžeme chlubit “vlastními slabostmi, abychom na sebe svolali Kristovu moc” (KKC 273). Tak jako sv. Pavel, který uslyšel tato Ježíšova slova: “Stačí ti moje milost, protože síla se tím zřejměji projeví ve slabosti” (2 Kor 12,9).
Přeložila Jana Gruberová
Další články z podrubriky Víra je ze slyšení
odeslat článek
vytisknout článek
