Kolegové mne požádali, abych jim popsal začátek - déle než 25 let trvající - známosti s oním mužem, jehož odstoupení z úřadu vyvolalo pohnutí u miliardy katolíků a spustilo povyk v celém světě. A chtějí, abych byl osobní. Činím tak rád, byť s trochou stesku. Nečekaným koncem pontifikátu Benedikta XVI. totiž končí i to málo, co ještě zbývá, z mojí nejintenzivnější profesní dráhy.
Nuže, někdy koncem roku 1978 došlo k tomu, že jsem opustil město a deník, které jsem měl rád (Turín a
La Stampa) a přijal nezapomenutelné pozvání dona Zilliho k založení náboženské přílohy týdeníku
Famiglia Cristiana pod výmluvným jménem
Jesus, latinským, aby bylo jasno, nikoli anglickým jménem, jak jsem jej ke své nelibosti potom mnohokrát slyšel vyslovovat... Tento můj odchod do Milána byl způsoben nečekaným a velkým úspěchem mojí první knihy
Hypotézy o Ježíšovi, úspěchem, který mi nikdy nebyl nemilý. Šlo tedy o klidné místo redaktora kulturní přílohy deníku podnikatelské rodiny Agnelli (majitele italské automobilky
Fiat).
Původní redakce nového měsíčníku byla redukována opravdu na minimum: ředitelem byl don Antonio Tarzia, já a jedná mladá a hodná sekretářka Maura Ferrari. Spolu s donem Totò, jak jsme ho my přátelé vždy oslovovali, jsme se rozhodli, že největším trhákem každého čísla bude dlouhý a důkladný rozhovor se známou osobností, ať už křesťanského či jiného vyznání, agnostika či ateisty, pod titulem „Dialogy o Ježíšovi“. Z toho se po létech práce zrodila kniha, která se dosud prodává: Inchiesta sul cristianesimo (Výzkum o křesťanství). Každý měsíc jsem přidával portrét nějaké významné osobnosti do své sbírky, ale od jisté doby jsem v sobě začal živit jedno přání. Poněvadž veškeré moje zkoumání se týkalo víry, možnosti věřit, proč se nezeptat toho, který byl v katolické církvi strážcem, hlídačem pravověrnosti? Pavel VI. provedl hlubokou reformu toho, co bylo kdysi Posvátným officiem, obestřeným úpornou černou legendou. Tato obávaná instituce byla nahrazena Kongregací pro nauku víry. Její vedení svěřil Jan Pavel II. mnichovskému arcibiskupovi, bavorskému univerzitnímu profesorovi teologie, jistému Josefovi Ratzingerovi. Četl jsem od něho Úvod do křesťanství, kterého jsem si velice cenil, stejně jako deklarací a dokumentů, které začal psát v rámci své nové římské služby.
Byl jsem tedy jat utkvělou představou, že onen bavorský kardinál je právě tím, kdo mi chybí k velkolepému zakončení mé série svědků víry. Těch několik málo kolegů, kterým jsem se o tom zmínil, se na mne dívalo s ironickým úsměvem, někdo mi trochu posměšně radil, abych si vzal dovolenou, protože je zřejmé, že začínám blouznit.
Ovšemže jsem si i já uvědomoval, že ona instituce byla i přes změnu jména stále dědičkou Posvátného officia inkvizitorů, jedinou vatikánskou Kongregací, jejíž archiv byl stále uzamčen, institucí, jejíž podstatou je rezervovanost a mlčenlivost. Ale přece.. Stalo se, že jsem se v předvečer svátku Nanebevzetí P. Marie roku 1984 ocitl před branou velkého semináře v Brixenu a procházel se při čekání na Jeho Eminenci, Josepha kardinála Ratzingera, který mi poskytnul schůzku trvající nejenom pár hodin, ale dokonce tři dny.
Cílem nebylo pořízení krátkého interview pro nějaký deník, nýbrž obsáhlý rozhovor, ze kterého se měla stát kniha. Nakladatelství San Paolo, jehož ředitel don Totò byl jedním z mála, jenž mne nepovažoval za potřeštěnce, se postaralo o dosažení cíle, který se i mně zdál utopickým. Procházel jsem se tedy na náměstíčku v Brixen-Bressanone a očekával nějakou limuzínu se značkou SCV (městského státu Vatikán). Přijel však Volkswagen s řezenskou značkou, řízený bodrým pánem, o kterém se pak dověděl, že je jeho bratrem, a vystoupil kněz v obyčejném kolárku, jaký nosívají faráři, s klukovskou tváří, se kterou kontrastovaly již docela bílé vlasy. To byl on. Tři dny poté jsem vyšel z onoho semináře s cestovní taškou, v níž jsem měl 20 hodinovou nahrávku, která měla rozvířit hladinu celé církve a která je dosud tištěna v mnoha jazycích pod titulem O víře dnes (Rapporto sulla fede).
To byl začátek setkání, samozřejmě, přerušovaného, které se protáhlo později i na pár dalších (až k jednomu poměrně nedávnému) a umožnilo mi seznámit se hlouběji s tímto člověkem, ve kterém jsem okamžitě rozpoznal přímý protiklad tmářství, kterým byl obestírán. Namísto obávaného Velkého inkvizitora jsem objevil člověka tak zdvořilého a mírného, ba dokonce plachého, že jsem podobného nikdy nepotkal. Namísto fanatického ideologa jsem našel člověka ochotného naslouchat, chápat a v tom nejlepším interpretovat myšlenky toho, s kým rozmlouval. Byl pevný v podstatném, ale pružný v podružnostech. Namísto zachmuřeného a sveřepého preláta jsem našel člověka obdařeného laskavým humorem, připraveného se smát a jemně replikovat lecjakou narážku. Namísto člověka zabedněného v minulosti, našel jsem člověka zvědavého a informovaného nejenom v oblasti teologických a filosofických studií, ale i všeho důležitého, co se ve světě dělo. Namísto kněze, který to dotáhl na kardinála, jsem našel kněze, který se podivoval nad tím, co se mu přihodilo, a který všechna svá jmenování přijímal z lásky k církvi. S trochou lítosti mluvil jen o přerušené studijní činnosti, knižních projektech, které byly odloženy sine die.
Nebylo snadné v tehdejším církevním klimatu podat tento pravý obraz údajného dědice inkvizitorů, navíc Němce, jehož minulost, jako všech jeho vrstevníků, byla poznamenána povinným členstvím v Hitlerjugend. Snad teprve po jeho zvolení za papeže církev a svět ponenáhlu objevily, kdo je opravdový Ratzinger. Mnozí lidé, velmi mnozí jej objevili a oblíbili si ho. A nyní respektují jeho rozhodnutí, ale litují, že už jej nebudou vídat a slýchat, jak vlídně, nikoli výhrůžně, opakovaně hlásá pravdy, které vyznává církev.
Článek zveřejněný 19. 2. 2013 v týdeníku Famiglia Christiana
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"
odeslat článek
vytisknout článek
