Nový portál Vatikánského rozhlasu

Svatý Lukáš ve svém podání Ježíšova dětství zdůrazňuje věrnost Marie a Josefa Pánovu zákonu. S hlubokou zbožností plní všechno, co bylo předepsáno pro prvorozeného chlapce. Jde o dva velice starobylé předpisy: jeden se týká matky a druhý novorozeného dítěte. Pro ženu bylo předepsáno, aby se na čtyřicet dní zdržela rituálních úkonů a potom přinesla v oběť beránka a hrdličku nebo holoubě a pokud byla chudá, mohla nabídnout dvě hrdličky nebo holoubata (srov. Lv 12,1-8). Svatý Lukáš upřesňuje, že Maria a Josef přinesli oběť chudých (srov. Lk 2,24) a zdůrazňuje tím, že Ježíš se narodil v rodině prostých, obyčejných, ale velmi věřících lidí; v rodině patřící k oněm chudým Izraele, kteří tvoří pravý Boží lid. Pro prvorozené dítě mužského rodu, které podle Mojžíšského zákona patří Bohu, bylo předepsáno výkupné, stanovené částkou pěti šekelů, které bylo třeba odevzdat některému knězi v libovolném místě. Byla to trvalá připomínka skutečnosti, že v době exodu Bůh ušetřil hebrejské prvorozence (Ex 13,11-16).

Je důležité všimnout si, že splnění těchto dvou předpisů – očistění matky a vykoupení prvorozeného – nevyžadovalo pouť do Chrámu. Maria a Josef však chtějí všechno vykonat v Jeruzalémě a svatý Lukáš ukazuje, že celá tato scéna v Chrámu je soustředěna na Ježíše, který tam vstupuje. A tak se právě skrze předpisy Zákona stává celá hlavní událost něčím jiným, totiž „uvedením“ Ježíše do Božího chrámu. Syn Nejvyššího je zasvěcen Otci, který jej poslal (srov. Lk 1,32.35).

Toto podání evangelisty je odrazem slov proroka Malachiáše, která jsme slyšeli v prvním dnešním čtení: „Hle pošlu svého anděla, aby mi připravil cestu. Hned potom přijde do svého chrámu Panovník, jehož hledáte, a anděl smlouvy, po němž toužíte… očistí syni Leviho.. a potom zase budou obětovat Hospodinu ve spravedlnosti“ (Mal 3,1.3). Evidentně tu není řeč o žádném dítěti, a přece tato slova nacházejí své naplnění v Ježíši, který je „hned potom“ díky víře svých rodičů přinesen do chrámu a úkonem „uvedení“ nebo osobního „zasvěcení“ Bohu Otci se jasně vyjevuje téma oběti a kněžství, vyskytující se v úryvku proroka. Ježíš, který je jako Dítě záhy uveden do chrámu, je tím, který později jako dospělý vyčistí chrám (srov. Jan 2,13-22; Mk 11,15.19 a par.), ale především jakožto velekněz nové Smlouvy přinese v oběť sebe samého.

Toto je také perspektiva listu Židům, jehož pasáž jsme slyšeli ve druhém čtení a kterým je posíleno téma nového kněžství. Ježíš zavádí existenciální kněžství: „A protože sám prožíval utrpení a zkoušky, dovede pomáhat těm, na které zkoušky přicházejí“ (Žid 2,18). A tím se dostáváme také k tématu utrpení, které je silně akcentováno v dnešním evangeliu, když Simeon pronáší své proroctví o Dítěti a jeho Matce: „On je ustanoven k pádu a k povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se bude odporovat – i tvou vlastní duší pronikne meč“ (Lk 2,34-35). „Spása“, kterou Ježíš přináší svému lidu a kterou ztělesňuje v sobě samém, vede skrze kříž, násilnou smrt, kterou přemůže a promění obětováním svého života z lásky. Celé toto obětování je již předpověděné gestem uvedení do Chrámu, gestem zajisté inspirovaným tradicemi starozákonní Smlouvy, ale vnitřně oživenými plností víry a lásky, která souvisí s plností časů v přítomnosti Boha a Jeho svatého Ducha v Ježíši. Nad celou scénou uvedení Páně do chrámu vskutku spočívá Duch, zejména v postavě Simona, ale také Anny; Duch „Přímluvce“, který přináší „potěšení“ Izraele, přivádí na cestu a hýbe srdcem těch, kteří jej očekávají; Duch, který vnuká prorocká slova Simeonovi i Anně, slova požehnání, chvály Boha, víry v Jeho Zasvěceného i díkůvzdání, aby naše oči mohly konečně uvidět a naše ruce obejmout „Jeho spásu“ (srov. Lk 2,30).

„Světlo k osvícení pohanům a k slávě tvého izraelského lidu“ (Lk 2,32) – tak definuje Simeon Pánova Mesiáše v závěru svého kantika. Téma světla, které se objevuje v prvním a druhém zpěvu o Hospodinově služebníku v deutero-Izaiášovi (srov. Iz 42,6; 49,6), je intenzivně přítomno také v této dnešní liturgii. Byla zahájena působivým procesím, kterého se účastnili zde přítomní vyšší představení a představené institutů zasvěceného života, kteří v rukou nesli rozžaté svíce. Toto znamení, příznačné pro liturgickou tradici tohoto svátku, je velice výmluvné. Vyjevuje krásu a hodnotu zasvěceného života jakožto odrazu Kristova světla; znamení, které připomíná Mariin příchod do chrámu: Panna Maria, Zasvěcená par excellence, nesla v náruči Světlo samo, Vtělené Slovo, které přišlo rozptýlit temnoty tohoto světa Boží láskou.

Drazí zasvěcení bratři a sestry, vy všichni prezentujete onu symbolickou pouť, kterou v tomto Roce víry ještě více projevujete svoji patřičnost k církvi, abyste byli utvrzeni ve víře a obnovili svoje zasvěcení Bohu. Každého z vás i vaše instituty co nesrdečněji zdravím a děkuji za vši účast. V Kristově světle a s rozmanitými charismaty kontemplativního a apoštolského života se podílíte na životě a poslání církve ve světě. V tomto duchu uznání a společenství bych vám chtěl adresovat tři pozvánky k plnému vstupu do oné „brány víry“, která je nám neustále otevřena (Porta fidei, 1).

Nejprve vás zvu, abyste živili víru, která je s to osvěcovat vaše povolání. Vybízím vás proto, abyste si formou jakési vnitřní pouti připomněli onu „první lásku“, kterou Pán Ježíš Kristus roznítil ve vašich srdcích. Nikoli z nostalgie, ale kvůli opětovnému roznícení onoho plamene. Proto je třeba být s Ním v mlčenlivé adoraci; vzbuzovat vůli a radost ze sdílení života, rozhodnutí, poslušnosti víry, blahoslavenství chudých a radikality lásky. Neustále obnovujte toto setkání lásky a zanechávejte všeho, abyste byli s Ním a dávali se jako On do služeb Bohu a bratřím (srov. Vita consecrata, 1).

Za druhé vás zvu k víře, která umí rozpoznat moudrost slabosti. V radostech a strastech nynějšího času, kdy doléhá tvrdost a tíha kříže, nepochybujte, že kenose Krista již je velikonočním vítězstvím. Právě v omezeních a v lidské slabosti jsme povoláni žít připodobňování se Kristu; ve scelující tenzi, která předchází v mezích možností a v čase eschatologickou dokonalost (ibid. , 16). Uprostřed společností založených na efektu a úspěchu se váš „menšinový“ život, vyznačující se slabostí maličkých a empatií s těmi, kdo nemají hlas, stává evangelním znamením odporu.

Nakonec vás zvu k obnově víry, která z vás činí poutníky k budoucnosti. Svou povahou je zasvěcený život duchovní poutí, hledáním Tváře, která se někdy ukazuje a jindy skrývá: „Faciem tuam, Domine, requiram“ (Žl 26,8). To ať je stálá touha vašeho srdce, základní kriterium, kterým se orientuje vaše cesta v malých každodenních krůčcích i zásadních rozhodnutích. Nespojujte se s proroky zkázy, kteří hlásají zánik nebo nesmyslnost zasvěceného života v církvi našich dnů, ale spíše se oblečte v Ježíše Krista a do výzbroje světla, jak vybízí svatý Pavel (srov. Řím 13,11-14), buďte bdělí a pozorní. Svatý Chromácius z Akvileje psal: „Oddal od nás Pane toto nebezpečenství, abychom se nikdy nenechali obtížit spánkem nevěrnosti; ale dostalo se nám Tvé milosti a Tvého milosrdenství, abychom mohli bdít vždy ve věrnosti Jemu, neboť naše věrnost může bdít jedině v Kristu“ (Sermone 32,4).

Drazí bratři a sestry, radost zasvěceného života, vede nutně skrze účast na Kristově kříži. Tak tomu bylo u Nejsvětější Panny Marie. Utrpení Jejího srdce tvoří jediný celek se Srdcem Božího Syna, probodnutým z lásky. Z této rány proudí Boží světlo a také z utrpení, obětí, sebedarování, kterým zasvěcené osoby žijí z lásky k Bohu a k bližním, proudí totéž světlo, které evangelizuje národy. V tento sváteční den přeji zvláště vám zasvěceným, aby váš život měl vždy příchuť evangelní parresie a Dobrá zvěst byla ve vás žita, dosvědčována a hlásána a svítila jako Slovo pravdy (srov. Porta fidei, 6).
Amen

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Homilie