Nový portál Vatikánského rozhlasu

Tomáše Halíka netřeba představovat. Je autorem mnoha knih přeložených do mnoha jazyků. Nedávno se objevil italský překlad knihy Vzdáleným nablízku (Vicino ai lontani, Libreria Editrice Vaticana, Citta del Vaticano, prosinec 2012). Autor usilující o dialog s ateisty dochází k závěru, že na jedné straně ateisté nejsou tak daleko od Boha, jak by se mohlo zdát, a na druhé straně zbožní nejsou Bohu tak blízko, jak prohlašují. Někdy je dokonce možno mít dojem, že Halík má více porozumění a sympatií pro ateisty než pro věřící. „Na dnešním pestrém a hlučném veletrhu náboženského zboží si se svou křesťanskou vírou občas připadám bližší skeptikům a ateistickým či agnostickým kritikům náboženství než mnohému z toho, co je tam tak vtíravě nabízeno. S ateisty určitého druhu jsem schopen spoluprožít jejich pocit Boží nepřítomnosti ve světě“ (str. 9, citace viz Vzdáleným nablízku, Lidové noviny, Praha 2011).

Druhý vatikánský koncil v konstituci Gaudium et spes pojal otázku ateismu vyváženě. Ukazuje na omyly a zlo ateismu, a prohlašuje, že „církev nemůže jinak, než s pocitem bolesti a se vší rozhodností znovu odmítnout tyto zhoubné nauky – jako to učinila již dříve“ (GS 21). Tato výpověď se shoduje s některými silnými výroky, které nacházíme v Bibli, jako např. slova Žalmisty „Nerozumný si říká v srdci: «Bůh není»“ (Žl 14,1). Na druhé straně koncil poukazuje na to, že existují různé ateismy, které mají různé příčiny. Jednou z příčin bývá – bohužel – pohoršující postoj těch, kteří se prohlašují za věřící (srov. GS 19). Proto je třeba poznávat příčiny bezvěrectví, což především znamená vést dialog se samotnými nevěřícími.

Lze říci, že od otevřeného boje proti ateizmu církev přešla do vyváženější pozice: odmítá ateismus, ale zároveň se mu snaží porozumět navazováním dialogu s ateisty. Avšak na vlně špatného chápání koncilní obnovy objevil se v církvi nejednoznačný postoj, který se vyznačuje radikálním kriticismem vůči věřícím a zároveň jakousi naivitou či dokonce fascinací ateismem. Mám dojem, že Tomáš Halík se někdy k tomuto postoji blíží, neboť - podle mého mínění – soudobý ateismus idealizuje.

Katechismus katolické církve s odkazem na učení koncilu vypočítává tři typy ateismu: praktický materialismus, ateistický humanismus, podle něhož víra v Boha ohrožuje svobodu člověka, a nakonec ateismus marxistického typu, který v náboženství spatřuje překážku pro budování ráje na zemi (srov. KKC 2124). Halík vidí podstatu ateismu poněkud shovívavě v nedostatku trpělivosti. Ateista je pak někdo, kdo před tajemstvím světa, jeho paradoxy a temnými stránkami dochází unáhleně k závěru: „Žádný Bůh neexistuje“. Autor dokonce tvrdí: „Neříkám ateistům, že nemají pravdu, nýbrž že nemají trpělivost; tvrdím, že jejich pravda je nedopovězená pravda“ (str. 14).

Přijetím výše zmíněné perspektivy Halík v jistém smyslu klade naroveň ateismus s tím, co nazývá „náboženským fundamentalismem“ nebo „entusiasmem příliš lehké víry“. Tyto postoje – praví autor – „se sobě vzájemně nápadně podobají tím, jak rychle dokážou být hotovi s tajemstvím, kterému říkáme Bůh, - a právě proto jsou pro mne všechny tři tyto pozice stejnou měrou nepřijatelné“ (str. 9).

Poukaz na trpělivost v souvislosti s tajemstvím reality je evidentně cenný. Příliš snadné odpovědi či předstírání, že obtížné otázky vůbec neexistují, nevedou ke zralé víře. Nedostatek trpělivosti může vést k upadnutí do jakési náboženské ideologie, která nemá mnoho společného s vírou jakožto živým vztahem k Bohu v církvi. Vynořuje se však otázka, zda je nedostatek trpělivosti skutečně hlavním problémem víry a bezvěrectví v dnešním světě. Diktatura relativistického ateismu, „nové náboženství“, jak to označuje Benedikt XVI. v knize „Světlo světa“, má poněkud jiné příčiny než nedostatek trpělivosti vůči tajemství Boha. Také hedonismus a konzumismus nelze podchytit kategorií „trpělivosti“.

Odmítání víry v Boha (z nedostatku trpělivosti či spíše z jiných příčin) se dnes výrazně pojí s koncepcí člověka. Existují ovšem různé ateismy, ale v podstatě platí, že ateismus jde ruku v ruce s podporou interrupcí, experimentů na lidských embryích (včetně oplodnění in vitro), eutanasie, homosexuální ideologie, gender ideologie apod. Odmítání Boha však ústí do přijetí nápovědy biblického hada z Ráje: „Budete jako Bůh poznávat dobro i zlo“ (Gen 3,5). Odmítání Stvořitele ve jménu člověka, který chce žít tak, jako by Bůh neexistoval, nesouvisí s kategorií trpělivosti. Proto bych nepospíchal s ospravedlňováním současných ateistů, jakoby byli ve všem OK, jenom jim chyběl dostatek trpělivosti.

Nechci tím říci, že O. Halík nemá pravdu, když upozorňuje na potřebu jít vstříc současným Zacheům, čili lidem, kteří jsou na okraji, ale trochu se zajímají o náboženství, křesťanství a o Ježíše. Ano! Takových lidí je mezi námi i v církvi mnoho a záleží na tom, zda budou získáni či nikoli. O. Halík přiznává: „Mám rád Zachey; myslím, že mi bylo dáno jim rozumět“ (str.25). Proto také – tvrdí autor – „jsem se rozhodl, že budu psát knížky jiného druhu – jako pochybující s pochybujícími a hledající s hledajícími“ (str. 28). Církev nepochybně potřebuje „Halíky“, kteří dovedou postřehnout Zachea a vyjít mu vstříc.

Vadí mi však jistá přepjatost, kterou jsem v Halíkově rétorice zaznamenal a o které jsem se už zmínil. Mám na mysli, že čtenář knížek tohoto českého autora může dospět k závěru, že tím nejkrásnějším, nejlidštějším postojem je právě pochybování, držení se stranou a nepřijetí jednoznačného rozhodnutí pro Ježíše jakožto Spasitele. Halík píše o Zachejích, kteří jsou „na okraji či za viditelnými hranicemi církví, a v pásmu otázek a pochybností, v té pozoruhodné krajině mezi dvěma opevněnými tábory těch, kteří «mají jasno» (totiž sebejistých věřících a sebejistých ateistů)“ (str. 28-29). Zdá se tedy, jakoby jistota víry byla ze své povahy něčím podezřelým a v podstatě vlastně srovnatelná s domýšlivostí ateistů. Držení se stranou za viditelnými hranicemi církve je líčeno jako „pozoruhodná krajina“. Proč tedy z této krajiny odcházet, když je tak pozoruhodná, že se vedle ní jistota víry jeví jako omezenost?

„Blahoslavení vy na okraji, neboť vy budete v centru, v srdci“ (str. 37) - parafrázuje Halík evangelní blahoslavenství. Dejž Bůh, aby se mnozí, kteří jsou na okraji, ocitli v centru. Dějiny církve znají nejeden takový příběh: sv. Pavel, sv. Augustin, sv. Edith Stein. Tím více je však třeba zdůraznit, že skutečně „pozoruhodnou krajinou“ je podstupování rizika víry církve a nikoli stoické držení se stranou. Biblický Zacheus byl vskutku zaujat a chtěl vidět Ježíše Nazaretského. Samotný zájem a držení se stranou by přece nestačily k tomu, abychom přes dva tisíce let šířili Jeho poselství. Zájem byl podstatný začátek, ale nejdůležitější bylo na Zacheově postoji to, že přijal Ježíše k sobě, a potom rozdal polovinu svého majetku chudým a vynahradil těm, kterým ukřivdil. Jinými slovy, Zacheus se nechal nalézt Tím, který „přišel hledat a zachránit, co zahynulo“ (Lk 19,10). Je třeba znát, co znamená „hynout“, ale okouzlovat se raději nechejme tím, že se někdo nechal nalézt.

Kromě toho je třeba se varovat a nepodléhat hyperkriticismu vůči „vlastním“, kteří jsou v církvi, a zároveň shovívavé naivitě vůči těm „cizím“, kteří jsou za viditelnými hranicemi církve. Znám v polské církvi duchovní, kteří jsou ochotni bagatelizovat, ospravedlňovat agrese i nesmyslné výtky činěné církvi, a zároveň jsou hyperkritičtí vůči věřícím, zvláště kněžím. Uvědomuji si, že takovýto postoj může být reakcí na opačnou situaci, kdy někdo chce z církve mít tvrz, z níž jsou neustále odstřelováni ti, kdo jsou za jejími hranicemi. Nicméně, ani jeden, ani druhý postoj mne nepřesvědčuje. Neboť jako je špatné nepřátelství vůči cizím, stejně tak nedobrá je programová nechuť (kriticismus) vůči „vlastním“. Jde mi o to, aby přívětivost vůči nevěřícím, pochybujícím, nevedla k nevlídnosti vůči věřícím, praktikujícím katolíkům, byť by jistě měli mnoho vad, kněze nevyjímaje. Netvrdím, že O. Halík je nevlídný vůči těm, kteří jsou v církvi. Jen bych rád našel v jeho knihách sympatie nejenom vůči „marnotratnému synovi“, ale také vůči staršímu bratrovi, který se ztratil doma.

Kniha O. Halíka je pro mne také zajímavá na té rovině, v níž popisuje situaci přechodu od komunismu k nové době. „Kdysi jsem se domníval, že jeden z nejtěžších mravních úkolů – ale zároveň jednou z největších příležitostí stát se morálně dospělým – je zachovat si tvář v čase pronásledování, v době nesvobody. Později jsem poznal, že ještě náročnější je období na prahu získané svobody“ (str. 210). Halík podotýká, že po pádu totalitního systému byli hrdinové i oběti smícháni s viníky a kolaboranty. Pokládá za dobré, že se neprobudil „duch pomsty“ a nebyla prolita krev. Ale ptá se, zda nenastala druhá krajnost (opak krvavého vyúčtování) – totiž bagatelizace viny? Proces smíření a odpuštění v sociálním kontextu rozhodně nespočívá na sloganu „už o tom nemluvme“. Souhlasím s O. Halíkem na základě svojí polské zkušenosti, že „rány nebyly vyhojeny, jen přikryty – a začaly hnisat. ... Šero, které umožňovalo vytvořit iluzi zdánlivé jednoty, v níž se rychle smazal rozdíl mezi disidentem a konfidentem, se nevyplatilo: šero houstlo a světlo pravdy skomíralo“ (str. 212).

Halík si všímá, jak se zkompromitované komunistické elity potichu přesunuly ze světa politické vlády do oblasti ekonomické moci, která je dnes nejednou důležitější než politika, jež se stále více stává fasádou. Při čtení těchto vět jsem smutně pokyvoval hlavou, protože toto hodnocení sedí také na Polsko. Stejně tak jako kapitální tvrzení, že „politika se stává součástí «zábavního průmyslu»“ (str. 214).

Halík připomíná, že křesťané jsou za této situace povinni „prakticky ukázat, počínaje děním ve vlastních církevních řadách, že odpuštění a smíření je něco úplně jiného než krátkozraké a lehkomyslné «zapomenutí» či «převlečení kabátů». Jde přece o dlouhodobý proces přerodu...“ (str. 215). Tam kde po dlouhém období totalitarismu takovýto proces nenastal, nadále zůstává «rozdělení paměti» způsobující hluboký rozkol ve společnosti, který nelze zastřít «zapomenutím» nebo «hrou na odpuštění» (srov. str. 216) .

Tomášem Halíkem je možné se nadchnout. Na druhé straně je v mnoha věcech možné s ním nesouhlasit, někdy může Halík i trochu iritovat. V každém případě se vyplatí Halíka číst. Nutí k zamyšlení, provokuje, má nám co říci.

Autor je jezuita, děkan teologické fakulty na Papežské univerzitě Gregoriána v Římě.
Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"