Rádio Vaticana

Řím. Pozoruhodné podrobnosti týkající se zahájení Druhého vatikánského koncilu či přesněji jeho svolání papežem Janem XXIII. byly koncem loňského roku zveřejněny v knize Pius XII. a koncil vydané nakladatelstvím Cantagalli (Nicola Bux, Peter Gumpel, Alexandra von Teuffenbach – Pio XII e il Concilio, Cantagalli, Siena 2012). Poprvé zde souhrnně podaná historická fakta vystavují těžké zkoušce široce rozšířenou legendu o náhlém osvícení dobrého papeže, který se k nemalému údivu, ne-li odporu kardinálů nedlouho po svém zvolení na Petrův stolec rozhodl oznámit svolání všeobecného církevního sněmu. Autoři zmíněné knihy přitom samozřejmě nijak neznevažují fakt, že koncil byl dílem Ducha svatého v církvi, ale dokládají, že jeho svolání nebylo jenom výsledkem překvapivého rozhodnutí jednotlivce, jak to naznačují různí církevní historikové, nýbrž bylo předmětem důkladné diskuse ve vatikánských kruzích již dlouho předtím.

Již roku 1922 papež Pius XI. ve své první programové encyklice (Ubi arcano) těsně po svém zvolení oznámil úmysl svolat koncil a o rok později dokonce požádal o názor diecézní biskupy a kardinály celého světa, z nichž většina odpověděla kladně. Naléhavější však tehdy byla potřeba konkordátu a tím vyjasnění statutu Svatého stolce na mezinárodní scéně. Státní sekretář Pia XI., kardinál Pacelli, pozdější papež Pius XII. uvažoval hned po svém zvolení v roce 1939 o svolání koncilu, ale až po válce učinil konkrétní kroky, když 4. března 1948 pověřil kardinála Alfreda Ottavianiho z posvátného oficia zkoumáním této možnosti. Byla ustavena zvláštní přípravná komise a v knize je poprvé zveřejněna příslušná dokumentace chystaného koncilu, jehož příprava trvala do roku 1951. Pius XII. z různých po sobě jdoucích důvodů koncil nakonec nesvolal, ale texty jeho papežského magisteria jsou nikoli náhodou nejčastěji citovaným zdrojem dokumentů Druhého vatikánského koncilu. Protože na rozdíl od svého nástupce Jana XXIII. předvídal, že se konání koncilu protáhne na několik let, nechtěl diecéze ponechat bez vedení v době, kdy se vzpamatovávaly po válečných hrůzách. Problémem byly také technické obtíže spojené s realizací diskuse přibližně 2000 tehdejších církevních hodnostářů, což byl v dějinách koncilů dosud zcela nevídaný počet. Od roku 1954 se připojily také papežovy vážné zdravotní obtíže, které svolání koncilu definitivně znemožnily.

Po smrti papeže Pia XII. nastoupil koncem října roku 1958 papež Jan XXIII., kterého ještě na konkláve, den před jeho zvolením, navštívili kardinálové Ottaviani a Ruffini a rozmlouvali s ním o svém přesvědčení, že je zapotřebí svolat koncil. Papež Jan XXIII. potom až do onoho oficiálního oznámení, 25. ledna 1959, několikrát na toto téma s různými lidmi také mluvil.
Legenda o nenadálosti svolání koncilu má přitom paradoxně původ v duchovním deníku Jana XXIII., který v něm roku 1962 vypočítává přijaté milosti a o svém tehdejším oznámení napsal, že je učinil: „aniž by o tom dříve přemýšlel a bez jakéhokoli svého předchozího záměru či představy“. Sdělení Jana XXIII. však může být chápáno poněkud hlouběji než to učinili mnozí historikové, totiž jako přiznání toho, že sám podrobněji lidsky nepromýšlel důsledky takového kroku, ale přijal jej simpliciter et confidenter jako milost.

Svolání koncilu tedy bylo vyústěním působení Ducha svatého v církvi, ale nebylo bleskem z jasného nebe, nýbrž mělo dlouhou prehistorii v zodpovědné přípravě. Její podrobnosti zveřejněné ve zmíněné knize Piux XII. a koncil tak překvapivě dokreslují právě onu hermeneutiku kontinuity, v níž je třeba - podle Benedikta XVI. - nahlížet Druhý vatikánský koncil a to narozdíl od tzv. hermeneutiky přelomu sugerující, že tento koncil byl jakýmsi novým počátkem církve. Kontinuitu v církvi totiž zajišťuje Duch svatý a nikoli prchavé lidské nadšení.

(mig)