Nový portál Vatikánského rozhlasu

Vatikán. Svatý otec dnes pozval členy římské kurie k tradiční výměně vánočních přání. Ve své reflexi vyzdvihl dvě témata, kterým v současném okamžiku přikládá největší důležitost. Prvním je rodina a s ní spojený rozdíl mezi mužem a ženou; druhým pak dialog a hlásání víry.
Papež ve své syntéze uplynulého roku, který se vyznačoval „pohnutými situacemi, avšak rovněž znameními naděje“, připomněl pastorační cesty do Mexika, na Kubu a do Libanonu. Poukázal na radost Světového setkání rodin v Miláně, která dokazuje, že navzdory všem protichůdným dojmům si rodina i dnes podržela svou sílu a životnost:

„Nelze však popřít krizi, která – zejména v západním světě – rodinu ohrožuje v jejích samých základech. (...) V otázce rodiny se nejedná pouze o určitou společenskou formu, nýbrž je v sázce sám člověk a jeho identita. Ptáme se, co je zapotřebí dělat, abychom byli lidmi tak, jak je to správné.“

Vyvstává otázka, zda je člověk schopen celoživotního svazku, zda takovýto svazek odpovídá jeho přirozenosti a není v rozporu s jeho svobodou či seberealizací. Má tento svazek cenu, i když přináší utrpení? - ptal se Benedikt XVI.

„Odmítání lidského svazku, které se stále více šíří z důvodu špatně chápané svobody a seberealizace či kvůli útěku před trpělivým snášením utrpení, znamená uzavření člověka do sebe sama. Člověk si uchovává své „já“ pro sebe a nikdy jej nepřekoná. Pouze v darování sebe sama však člověk dospívá ke svému lidství. Jenom otevře-li se druhému, druhým – dětem, rodině – a dá-li se utvářet utrpením, odhaluje šíři svého bytí. “

Odmítnutím tohoto svazku mizí základní postavy lidské existence – otec, matka, dítě. Hroutí se podstatné rozměry lidské životní zkušenosti, pokračoval papež a odvolal se na obsáhlý dokument vrchního francouzského rabína, kterým reaguje na ideologické tlaky redefinice manželství a rodiny.

„Vrchní rabín Francie, Gilles Bernheim, dokázal, že atentát, kterému je vystavena autentická rodina, skládající se z otce, matky a dítěte, směřuje k hlubší dimenzi. Doposud jsme příčinu krize rodiny spatřovali v chybném výkladu podstaty lidské svobody. Nyní je však zřejmé, že je ve hře pohled na bytí jako takové; na to, co ve skutečnosti znamená být člověkem. “

Podle genderové sexuální filosofie totiž pohlaví není přirozenou daností, kterou musí člověk přijmout a naplnit smyslem, nýbrž sociální rolí, kterou si člověk volí nezávisle na společnosti, jež rozhodovala doposud. Benedikt XVI. poukázal na výraznou pomýlenost tohoto pojetí a jemu podléhající antropologické revoluce.

„Člověk popírá svou přirozenost předznamenanou tělesností, kterou se lidská bytost vyznačuje. Odmítá svou přirozenou danost a chce si ji sám vytvořit. Podle biblického příběhu o stvoření k podstatě člověka náleží, že jej Bůh stvořil jako muže a ženu. Tato dualita je pro lidskou bytost zásadní, tak, jak ji Bůh ustanovil, avšak tento výchozí fakt je odmítán. (...) Muž a žena jako realita stvoření, jako přirozenost lidské bytosti již neexistují. Člověk se postavil proti své přirozenosti, je z něj pouze duch a vůle. Manipulace s přírodou, které v souvislosti s životním prostředím tolik litujeme, se zde stává zásadní volbou člověka vůči sobě samému.“

Pokud však již neexistuje rozdíl mezi mužem a ženou jako danost stvoření, pokračoval Svatý otec, neexistuje ani rodina jako předznamenání všeho stvořeného. Také potomstvo pozbývá své role a zvláštní důstojnosti, která mu dosud byla vyhrazena. Ze samostatného právního subjektu se stává objektem, na který má člověk právo. A na co má právo, může si také opatřit.

„Tam, kde se svoboda činu stává svobodou sebestvoření, se nezbytně dospívá k popření samého Stvořitele. V důsledku toho je člověk jako Boží stvoření a jako obraz Boží znetvořen v podstatě svého bytí. V boji o rodinu je v sázce sám člověk. A je stále zřejmější, že popíráním Boha se rozkládá také lidská důstojnost. Kdo hájí Boha, hájí člověka.“

Církev má bránit zásadní, ustavující a nezadatelné hodnoty lidství v dialogu se společností – státem, vědou, kulturou, upozornil Benedikt XVI.

„Církev reprezentuje paměť lidského bytí vzhledem k civilizaci zapomnění, která zná jenom sebe a vlastní měřítka. Stejně jako člověk bez paměti ztrácí svou identitu, ztratilo by ji i celé lidstvo. To, co bylo církvi ukázáno v setkání zjevení a lidské zkušenosti, sice přesahuje oblast rozumu, avšak nevytváří zvláštní svět, který by pro nevěřícího člověka neměl význam. Pokud se člověk ve svém myšlení snaží reflektovat a postihnout tyto poznatky církve, rozšiřují obzory jeho rozumu. A to se týká rovněž těch, kterým se nedaří sdílet víru církve.“

Nutnost dialogu s křesťany i představiteli jiných náboženství je pak zásadní povinností a zodpovědností. Vzájemné poznání a pochopení však také znamená postupné přibližování se pravdě, zdůraznil Svatý otec ve své dnešní předvánoční promluvě pro římskou kurii.

(jag)