Rádio Vaticana

Otec Gumpel – překladatel, badatel, asistent a pravá ruka jednoho z teologický poradců II. Vatikánského koncilu. Ve svých pamětech svůj podíl na koncilním dění označuje jako pracovní rovinu tohoto církevního sněmu. Rozhodování však zůstalo na jiných...

„Něco takového na koncilech vždy existovalo. Nesmí dojít k tomu, že se učenci, profesoři a odborníci pokusí koncil ovlivnit podle svých osobních názorů. Během koncilu jsem hovořil se stovkami biskupů, kteří za námi přicházeli nebo si nás zavolali. Vždy jsem byl přesvědčen, že je velice moudré opatření nesvěřit vedení koncilu do rukou profesorů, nýbrž lidem se zdravým rozumem. Možná jsou tito lidé méně teologicky vzdělaní než profesoři a také potřebují pomoc těchto vzdělanců. Ale pak se sami rozhodují, co učinit. To byla jedna z významných zkušeností...

Vraťme se však k otázce exempce a vůbec celého nepřátelství vůči řeholníkům, které pocházelo zejména z belgické strany. Existuje pro něj přesný historický důvod, sahající ke sporům mezi jansenisty a Tovaryšstvem. Na lovaňské univerzitě kvůli této řevnivosti nemohl řeholník získat řádnou profesuru. Tento postoj se promítl rovněž do debaty o koncilních dokumentech. Možná víte, že při projednávání koncilních dokumentů se první kolo diskuse týká posouzení navrhovaného textu jako základu pro další připomínky. Již v prvním kole se koncilní otcové ze severní Evropy vyslovili proti předloženým podkladům. Neměli však potřebnou většinu dvou třetin diskusního pléna; dosáhli nicméně šedesáti procent. Znamenalo to, že více než polovina koncilního sněmu byla názoru, že předložené dokumenty nejsou dostačující. Jan XXIII. tedy rozhodl o přepracování dokumentů, včetně dogmatické konstituce o církvi, do které již přípravná komise zahrnula samostatnou kapitolu o řeholnících – De religiosis.
Právě proti této kapitole se nejvíce stavěli belgičtí i severoněmečtí biskupové. Papež pověřil novou formulací kapitoly dvě komise – teologickou a komisi pro řeholníky. Měly rovnoprávně spolupracovat a mít stejný počet členů i hlasů při schvalování dokumentu. V mezidobí dvou koncilních period, mezi jedenašedesátým a dvaašedesátým rokem, se však najednou stalo, že dotyčná kapitola z dokumentu zmizela úplně. To bylo dvojí velice vážné porušení koncilních stanov a právního řádu. Obě komise měly přece spolupracovat. Kapitolu ale vyškrtla teologická komise, aniž komisi pro řeholníky vůbec informovala. Přitom její členové byli všichni v Římě...“

Přepracovaná kapitola dogmatické konstituce o řeholním životě navíc nikdy nebyla předložena k diskusi všeobecné teologické komisi, pokračuje německý jezuita. Jeden z belgických biskupů později podpořil vyškrtnutí kapitoly a její nahrazení kapitolou o všeobecném povolání ke svatosti.

„Otázce nové kapitoly, která již nenesla název o řeholnících, nýbrž věnovala se všeobecnému povolání ke svatosti, bylo věnováno minimálně času při diskusi v koncilní aule – pouze šest dní, od 25. do 30. října 1962, s poukazem na pětidenní dušičkové volno. Kupodivu ale vystoupil kardinál Doepfner – jeden z těch, kteří na koncilu spolu s kard. Suenensem nejvíce mluvili, ačkoliv oba říkali, že by se měly příspěvky do diskuse odevzdávat písemně. Měl výhrady k nové předložené kapitole a poukazoval na nutnost jejího vylepšení. Není prý se čemu divit, když text napsalo několik lidí za pouhé tři čtyři dny. No to už tedy byla opravdu špína. Věděli jsme zcela přesně z vlastní zkušenosti, jak dlouho trvá, než někdo precizně zformuluje text do koncilního dokumentu, opatří ho uspořádaným poznámkovým aparátem a tak dále. Nová kapitola podle toho také vypadala – týkala se sice svatosti, ale její pojetí spočívalo na moralizujícím výkladu. «Estote perfecti, sicut Pater vester perfectus est». Buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec. To bylo všechno, po pojmu “svatost” ani stopa. Co je to vlastně svatost? Jisté je, že koncil nikdy nepodá scholastickou definici; to už je dlouhá tradice. Avšak možná bylo vhodné říci, že tu existuje nějaké spojení s Kristem, s Boží Trojicí.

Ve své řeči z 25. října dal belgický biskup André Marie Charue ještě něco k lepšímu. Při svém vystoupení v koncilní aule hovořil o dvou kategoriích v rámci církve – hierarchii a laicích. Kam se pak měli zařadit řeholníci? Jako takoví nenáleží k hierarchickému zřízení církve, avšak nepatří také beze všeho k laikům. Kromě toho byla zcela smetena pod stůl druhá velká dimenze církve, která se plně orientuje na povolání, i otázka rozdílných stavů v církvi. V pobouřené reakci na tento proslov se spojilo asi osm řeholníků – mezi nimi italský arcibiskup z Lanciano-Ortona, který byl emeritním generálním představeným františkánů, a někteří z jezuitů – mimo jiné biskup Guilly z Georgetownu v Guyaně, tehdy ještě britské. Na svou schůzku pozvali dva teology – Otce Molinariho a mne. Chtěli vědět, jak nejlépe se proti této koncilní tendenci postavit. Doporučili jsme, aby hojně vystupovali v diskusi. Nebyli však nikdy vyvoláni kvůli časové tísni.“

A na tomto místě odbočíme ve vzpomínkách koncilního teologa k jinému tématu. Jistě neméně palčivému než pro něj, člena Tovaryšstva, bylo rozhodování o dnešní šesté kapitole dogmatické konstituce Lumen gentium.
Týká se vlastního smyslu koncilní debaty.

„Zde narážíme na jeden velký a zcela zásadní nedostatek celého Druhého vatikánského koncilu. Víte, kolik lidí bylo při zahájení tridentského koncilu? Nikdy to neuhodnete – 31. Kolik lidí zahajovalo první vatikánský koncil? Sedm set dvacet sedm. Při druhém Vatikánu to bylo více než dva a půl tisíce. Účastníci tridentského koncilu se navíc dělili na dvě skupiny – takzvaní theologi minores, tedy učenci včetně představitelů různých řeholí. Nejprve diskutovali mezi sebou, biskupové seděli v tridentské katedrále a jednoduše jim naslouchali. Teprve poté si vzali slovo koncilní otcové, kteří se ale díky několikatýdenním teologickým diskusím dobře orientovali. Při prvním vatikánském koncilu mohl každý hovořit tak dlouho, jak chtěl. V Mansiho historii koncilů jsou uvedeny řeči, které trvaly hodinu nebo hodinu a půl. Vlastní názor pak lze přesně vyložit a odůvodnit. Při druhém vatikánském koncilu to kvůli počtu účastníků možné nebylo. Diskusní příspěvky byly omezeny na deset minut. A v deseti minutách se toho latinsky moc říci nedá – zejména mluvíte-li pomalu, aby vám vůbec někdo rozuměl. Je možné poukázat na jeden aspekt – tak jsme to dělali v promluvách, které jsme psali na přání biskupů. Tento aspekt je pak ovšem nutno uvést do celkové souvislosti. Opakovaně jsme koncilním moderátorům a nakonec Pavlu VI. předkládali požadavek, aby bylo vystoupení v diskusi prodlouženo na půl hodiny či hodinu a aby se obě strany mohly konfrontovat. Tím by bylo i koncilní plénum dostatečně informováno. Situace totiž byla taková, že jeden mluvil o jedné věci, druhý o něčem jiném. Nikdy se nejednalo o souvislé vysvětlení principů, na kterých celá debata spočívala.“

O. Gumpel byl také u toho, kdy se rozhodovalo samotné směřování II. Vatikánského sněmu.

„Nelze přehlížet jednu věc – na koncilu byla přirozeně jedna velká skupina, byli to lidé ze západní Evropy. Již před koncilem se sešli a radili, na což měli samozřejmě právo. Byli to Němci, Francouzi, Belgičané, Holanďané, Rakušané a Švýcaři. Udržovali živé kontakty a částečně již měli zcela nově přepsané některé z koncilních dokumentů. To je legitimní. Udělali to, zatímco nikdo jiný něco takového nepodnikl. Mnozí biskupové si na tento přístup stěžovali. Říkali :Domnívali jsme se, že se koncil bude za svá vyjádření modlit a od případu k případu se k nim vyslovovat a rozhodovat. Nikdy by nám nepřišlo na mysl, že se někde dá dohromady jedna biskupská konference nebo dokonce více biskupských konferencí, čímž vznikne velká skupina, která bude chtít sněmu dominovat. V obou prvních periodách koncilu to tak totiž skutečně bylo. Sami jsme to pozorovali. Koncil byl zahájen 11. října a o tři dny později se měly volit komise. Západoevropská skupina docílila toho, že do koncilních komisí byli navoleni jen lidé, kteří podporovali jejich názory. Papež si vymínil právo na volbu třetiny členů v každé komisi, což byla částečná kompenzace, ale početní převaha tu byla stále. Tato skupina tedy od počátku koncilní aulu ovládala, byť nepopírám, že některé její příspěvky byly dobré. Jako odborný teolog mám však vůči tomuto uskupení jednu velkou výhradu. Byli totiž silně ovlivněni fenomenologií a existencialismem, s propastně hlubokou averzí a až instinktivním odporem vůči všem výrokům o přirozenosti. Byl to střet tehdejší německé a francouzské teologie s římskou teologií, která se zakládá na přirozeném právu, a se scholastikou. Odvedli dobrou práci v exegezi a patristice, avšak vynechali celou scholastickou vývojovou kapitolu s tím, co jí předcházelo a následovalo. Věřím, že teolog něco takového nemůže udělat,“

uzavírá Otec Peter Gumpel, který bude o vlivu západoevropských koncilních otců hovořit i příště.

Přeložila Jana Gruberová

Další články z podrubriky Koncilní teolog vzpomíná...