Všeobecným problémem dnešní politiky je skutečnost, že reaguje na negativní jevy ve společnosti až poté, co nastaly. Ač je dostatečně známo, že státní výdaje by bylo nutné a možné snížit, například v dopravě dávat přednost železnici, ve zdravotnictví využít spoustu rezerv, jen namátkou poplatky za návštěvu lékaře (i jako opatření proti zneužívání), úhradu stravy v nemocnici, omezení vlastních výdajů zdravotních pojišťoven, včas hledat alternativní energetická řešení pro čas vyčerpání zdrojů, který se blíží, řešit problém stárnutí populace, čelit kriminalitě, nezaměstnanosti...
Z pohledu vyspělosti vědy a techniky je nepochopitelné, že politika nepřistupuje k řešením problémů, o kterých víme, že bezpečně nastanou a které řešit umíme. Pochopitelné je to ovšem z pohledu systému střídání se u moci v zastupitelské demokracii. V podstatě každé perspektivni politické opatření vedené odpovědností a smyslem pro hodnoty, snad až na snižování daní, je nepopulární. Úspory ve státních výdajích jsou sice populární pro obyvatelstvo, ale nepopulární pro úředníky, kterých se týkají. Ti, i s jejich rodinnými příslušníky, jsou také voliči. A pro znovuzvolení je každý hlas dobrý. Co na tom, že příští generace budou na náš egoismus doplácet?
Politická strana se chová účelově: chce být zvolena a zákonitě tedy nepopulární opatření odsouvá. Dokud se z toho nestane vážný problém. To už bývá zpravidla pozdě. Teď se divíme světovému terorismu? Kdo se zajímal v uplynulých padesáti letech o palestinské uprchlíky? Kdo ještě dnes ví o téměř dvou stech tisících uprchlíků ze Západní Sahary v alžírském Tindoufu? Vyrůstají tam nové generace, které nepoznaly nic jiného než stanové tábory a příděly potravin, pokud na místo určení vůbec dojdou ... Kvůli milionům dalších uprchlíků v dalších desetiletích se na ně docela zapomnělo a nikdo už pro ně nesežene peníze...
Je to jako ona příslovečná taška na střeše, jejíž výměna dnes ušetří statisíce za rekonstrukci po dvaceti letech zanedbávání ... Politici ani nenavrhují odpovědná, tedy nepopulární řešení. Vědí, že tudy cesta k moci nevede. Pokud se o to přece jenom pokusí, narážejí zpravidla na nepřekonatelné potíže a odsuzují se k odstavení od moci v příštím volebním období.
V září roku 2003 navrhla italská vláda reformu penzijního systému. Fakta jsou všeobecně a dostatečně známa: v populaci ubývá mladých lidí v produktivním věku a přibývá lidí v důchodovém věku. Při současném systému financování dojde nejpozději za dvacet let k vyčerpání všech zdrojů a rezerv a ke zhroucení takového systému financování penzí. Je nezbytné posunout hranici věku odchodu do důchodu a zvýšit pojistné dávky, učinit systém samofinancovatelným a pojistit jej proti rizikům. Reakcí odborů byla generální stávka. Vyhlásit generální stávku proti politickým opatřením plynoucím z objektivním faktů je jako vyhlásit ji proti těmto faktům samým, je to něco jako vyhlásit generální stávku proti krupobití nebo povodním.
Nevěřím, že by politika neměla dostatek nástrojů, jak rizika poznávat, předvídat a jak na ně včas reagovat a negativním jevům zavčas předcházet. Nelze se spokojit s otřepaným konstatováním, že chybí politická vůle. Proč chybí politická vůle? Jedním, méně pravděpodobným důvodem může být neznalost, druhým, daleko pravděpodobnějším důvodem nedostatek odvahy k činu. Obava z negativní reakce voličů. Obava ze ztráty mocenského postavení.
Jaká je cesta ven z tohoto začarovaného kruhu? Existuje vůbec nějaká?
Jako krok správným směrem se na první pohled nabízí rozšíření a prohloubení všeobecného vzdělání. Nejen vzdělání jako pouhé znalosti faktů, ale vzdělání jako schopnosti analyzovat jevy, samostatně a dospěle uvažovat, správně se rozhodovat a odpovídat za svá rozhodnutí. Předpokladem odpovědného rozhodování je totiž nejen vzdělání ale i mravnost. Dostatek informací a schopnost analyzovat jsou podmínky nutné, nikoli však postačující: pro správné, tedy pozitivní, perspektivní a odpovědné rozhodnutí je třeba i jisté mravnosti.
Není pochyb, že je mnoho důvodů pro to, zejména ve velkoměstech, používat veřejnou dopravu. Pokud ovšem je doprava ve městě tak ucpaná, že jet městskou dopravou je ctností z nouze, nejde o rozhodnutí dobrovolné. Důvodem jet svým vlastním autem bývá převážně jen pohodlí. Odříci si pohodlí předpokládá jistý mravní čin. Mravní čin je tedy dobrovolná volba toho, co je prospěšné nejen mně, ale i druhým, často dobrovolná oběť. Poznání, že dobré je nejen to, co je logické, legitimní a prospěšné pouze mně, ale především to, co je prospěšné obecně.
Potkal jsem před lety politika z jedné velké západoevropské země a ten nesdílel moji skepsi, pokud jde o schopnost politiky, hledat řešení problémů dříve než nastanou. Tvrdil s neochvějným optimismem, že pro rozumná řešení by se v odpovědné společnosti měla vždy najít nezbytná většina. A to i pro taková, která jsou krátkodobě spojena s nepříjemnostmi. Kéž by měl pravdu!
Vzdělání je jistě jednou z cest, které nám mohou pomoci otevřít oči. Příklady velkých mužů a žen z dávné i blízké historie nás učí, že život je úkol. Pokud se k této definici života přihlásíme, nebude nám zatěžko najít odvahu k činům a správným rozhodnutím.
Další články z podrubriky Konzervativní hodnoty v politice
odeslat článek
vytisknout článek
