Vatikán.
Mimořádný soulad nauky a každodenního života v osobnosti sv. Hildegardy vyzdvihuje Benedikt XVI. ve svém apoštolském listě, kterým benediktinskou abatyši z Bingenu jmenuje učitelkou církve. Středověká porýnská mystička se tak řadí ke třem ženám mezi třiceti třemi nositeli tohoto titulu – italské mystičce sv. Kateřině Sienské, španělské karmelitánce sv. Terezii z Avily a francouzské karmelitánce sv. Terezii z Liseux. Svatý otec po vykreslení životního příběhu a přiblížení obsáhlého korpusu Hildegardina díla poukazuje na aktuálnost jejího učení pro dnešního člověka – poutníka (
homo viator). Podnět k teologickému hledání; úvahy o Kristově mystériu, nazíraném v jeho kráse; dialog teologie s kulturou, vědou a soudobým uměním; myšlenka církevní reformy pojímané jako konverze srdce a nikoliv jakou pouhé neplodné strukturní změny; docenění liturgie jako oslavy života; citlivý přístup k přírodě, jejíž zákony je nutno bránit a neznásilňovat – toto poselství německé světice nepozbývá platnosti, píše papež. Její prohlášení učitelkou církve je velice významné zejména pro ženy, neboť vyjadřuje nejušlechtilejší hodnoty ženskosti. Hildegardin vzor vrhá nové světlo na přítomnost ženy v církvi a společnosti – jak z hlediska vědeckého bádání, tak v souvislosti s pastorační činností. Schopnost sv. Hildegardy obracet se k lidem vzdáleným víře a církvi z ní činí rovněž důvěryhodnou svědkyni nové evangelizace. Benedikt XVI. v závěru svého apoštolského listu připomíná, že již v roce 1979 připojil svůj podpis k žádosti kard. Josepha Höffnera, se kterou se kolínský arcibiskup obracel na bl. Jana Pavla II. Tehdejší předseda Německé biskupské konference žádal o prohlášení sv. Hildegardy učitelkou církve a zdůvodňoval svou prosbu pravostí její nauky, svatostí života a vlivem jejího díla.
Druhým apoštolský listem papež prohlašuje za učitele církve sv. Jana Avilského. Rovněž tento “hlasatel evangelia, kazatel a duchovní učitel” odkazuje k nové evangelizaci, píše Benedikt XVI. Papežský list shrnuje světcův život a dílo, upozorňuje na jeho vliv na další soudobé světce, kterým byl rádcem i přítelem – od sv. Ignáce z Loyoly po sv. Terezii od Ježíše – a přechází k nauce: Mistr z Avily byl průkopníkem ve svých výrocích o univerzálním povolání ke svatosti. Je rovněž nepostradatelným článkem řetězu v historickém procesu systematizace nauky o kněžství. Jeho spisy se staly zdrojem inspirace pro kněžskou spiritualitu; může být považován za tvůrce mystického hnutí v řadách diecézního kléru, píše papež. Svatost kněží je při reformě církve nepostradatelná, cituje Benedikt XVI. patrona španělského diecézního kléru a poté vyzdvihuje jeho hluboké biblické znalosti. Jako “věrnou kopii sv. Pavla” označil toledského světce v kanonizační bule papež Pavel VI. (31.5.1970). Jednotící linií všech spisů sv. Jana Avilského je prvenství Krista a jeho milosti, která je výrazem Boží lásky. Tuto dimenzi podtrhuje také současná spiritualita a teologie, uvádí Svatý otec a vyjmenovává díla papežského magisteria zrcadlící tento rozměr, včetně své vlastní encykliky Deus caritas est . Nelze hlásat Boží Slovo, aniž bychom zakusili Boží lásku – tento postoj ztělesňuje pokorná a vyrovnaná osobnost španělského kazatele, uzavírá papež.
Oba latinské apoštolské listy Benedikta XVI. nesoucí datum 7. října 2012 a zapečetěné rybářským prstenem (sub anulo Piscatoris) publikoval dnes v italském překladu vatikánský deník L´Osservatore Romano (8.-9.10.2012).
(jag)
odeslat článek
vytisknout článek
