Dvacátého devátého srpna začaly v Londýně Paraolympijské hry, tedy mezinárodní turnaj sportovců s fyzickým potižením. Jak chce tradice, nastupují po skončení klasické Olympiády. Hlavním kaplanem obou sportovních událostí je P. John Armitage, generální vikář diecéze Brentwood, na jejímž území jsou letos hlavní olympijské stadiony. V rozhovoru pro Vatikánský rozhlas vypráví o svých zkušenostech z her a o přípravách na duchovní službu na paraolympiádě.
V době her obývaly olympijskou vesnici tisíce sportovců. Měli jsme tam svoji kapli, podobně jako ostatní náboženství a vyznání. Musím říct, že poptávka po duchovní službě byla dost velká. Sportovci přicházeli do kaple po celou dobu trvání Olympiády. Nejvíce ovšem během tří olympijských nedělí. To bývalo opravdu těsno. Eucharistie se účastnilo několik stovek lidí. Každodenně jsme měli tři mše svaté, na které vždycky přišli věřící, někdy nad očekávání mnoho. Mohu tedy říci, že duchovní služba byla skutečně žádaná.
Co vás nejvíc těšilo na kaplanské službě během Olympiády a Paraolympiády?
Popravdě řečeno nevidím větší rozdíl mezi duchovní službou na Olympiádě a v jiných prostředích, jako je škola, vězení nebo nemocnice. Lidé, kteří přichází za knězem, chtějí v podstatě vždycky to samé: chtějí se pomodlit, vyzpovídat, přistoupit k eucharistii. Je sice pravda, že na Olympiádě můžete potkat slavné sportovce, ale i ti potřebují stejnou službu jako všichni ostatní. Samozřejmě jsou pod velmi silným tlakem, aby dosáhli co nejlepších výsledků. To také předznamenává Olympiádu jako setkání mladých lidí z celého světa odhodlaných vydat ze sebe všechno. Všichni tu dávají ze sebe všechno, ale zlato vyhrávají jen někteří.
Jak vypadá duchovní služba během Paraolympiády?
Mše svaté jsou jen dvě, v 7.30 a 5 hodin odpoledne. Jak známo, Paraolympiády se účastní daleko méně sportovců, méně zemí vysílá své reprezentace a je také méně disciplín. Do pastorace je zapojeno pět kněží, kteří jsou k dispozici od sedmi ráno do deseti večer. Řeč je samozřejmě o katolické duchovní službě. Své kaplany tu mají ale také další křesťanská vyznání a jiná náboženství. Každá komunita má také své zvláštní místo k bohoslužbám.
Co nového ve srovnání s klasickou Olympiádou ukazují Paraolympijské hry?
Myslím, že hlavním problémem celého olympijského hnutí je fakt, že jde o ohromnou mašinerii, velkou mediální událost, ve které se ztrácí to, co je nejpodstatnější a co jsme my kaplani viděli velmi výrazně. Mám na mysli ohromné nasazení mladých lidí. Téměř každý vítěz děkoval svým rodičům, mluvil o opoře, kterou měl v rodině. Takže podstatou Olympiády není ta gigantická akce, velké sportovní objekty, ale velké osobnosti mladých lidí a jejich blízkých. Myslím, že na Paraolympiádě to vidíme ještě výrazněji. Tím spíš, že to má být Paraolympiáda s dosud největší sledovaností. Téměř všechny lístky byly vyprodány už před zahájením, což je samo o sobě velmi povzbudivé.
Co je na těchto hrách nejdůležitější z hlediska církve?
Pro církev je jedním z nejdůležitějších aspektů takových her otevřenost pro člověka. Hlavními postavami Paraolympiády jsou lidé, kteří ve své každodennosti nepatří do hlavního proudu společnosti. Tyto hry nás tedy učí otevřenosti pro ně, otevřenosti životu. Církev je pro-life. Nejčastěji se to vyjadřuje v otevřenosti nenarozenému dítěti, to je velmi důležité. Ale neomezuje se pouze na to. Pro-life postoj se vyjadřuje také v péči o ty, kdo nepatří do mainstreamu, jako právě postižení lidé. Církev má v této oblasti velké zkušenosti, dlouhou tradici péče o to, aby se s postiženými zacházelo jako s plnohodnotnými lidmi. Mnoho pro to děláme také v našich farnostech a školách. Katolická církev kromě toho uspořádala v rámci příprav na Paraolympiádu velkou mezinárodní konferenci o teologii postižení, která nedávno proběhla v Londýně a pomohla k lepšímu porozumění, jak má probíhat integrace postižených. Myslím, že Paraolympiáda bude v tomto smyslu důležitým impulsem jak pro Církev tak pro společnost.
- hovořil hlavní kaplan letošní olympijských i paraolympijských her, P. John Armitage.
Přeložila Johana Bronková