Vážení posluchači a poutníci, opět se scházíme v prázdninovém čase, který je časem putování, abychom společně pokračovali v našem seriálu a odkrývali dávno zapomenuté příběhy, které se staly ve Svaté zemi a které jsou svázány s českou a slovenskou historií. Také jsme velmi často zmiňovali naši Cyrilometodějskou smírnou kapli v Jeruzalémě a když jsme se naposledy loučili slovy, že další pátrání po této kapli je předmětem dalšího bádání, ještě jsem netušila, jak blízko jsem byla pravdě. Ale nyní mi dovolte, abych vám „bádání“ přiblížila.

Připomeňme si údaje o kapli, které již známe. Víme, že po složitých jednáních a dokonce na několikátý pokus se podařilo získat v Jeruzalémě na Olivové hoře pozemek s domem, který byl zakoupen v srpnu r. 1934 díky neúnavnému úsilí našich františkánských kněží Josefa Koutného a Herma Kohouta, kteří ve Svaté zemi působili. Zhruba po roce – v neděli 28. července 1935 byla slavnostně vysvěcena pražským biskupem Antonínem Eltschknerem. A tak se jejímu duchovnímu otci pateru Antonínu Bartošovi po 20 letech splnil sen, abychom měli ve Svaté zemi vlastní kapli, a to dokonce s malým hospicem pro poutníky. Ještě téhož roku přišli bratři těšitelé a začali zde působit. Po druhé světové válce objekt připadl Svatému stolci a od r. 1948 začal sloužit jako residence apoštolského delegáta. V roce 1964 v ní došlo k historickému setkání Svatého otce Pavla VI. s patriarchou Athenagorem a také ji v pozdějších letech navštívil i Svatý otec Jan Pavel II.

Protože mi stále zůstával neobjasněn osud naší československé Cyrilometodějské smírné kaple v Jeruzalémě, letos v květnu jsem navštívila Svatou zemi, abych pokračovala v pátrání po našich pozůstalostech. Místo, které jsem našla a kde by mohla kaple být, se ukázalo jako druhé stavební místo, které ale nakonec nebylo zakoupeno. Právě toto místo jsem v neděli po Nanebevstoupení Páně navštívila společně s mými vzácnými přáteli - františkány bratrem Janem Kapistránem a Karolem. Když jsme procházeli toto druhé stavební místo, dnes již pusté, rozhodli jsme se ještě zkusit štěstí a vystoupat o několik desítek metrů výše na Olivovou horu. Tam jsme uviděli vysoký plot s bránou a nápisem, že zde sídlí apoštolský delegát Svatého stolce – tedy nuncius. Toto místo jsme nemohli opustit jen tak. Po chvilce váhání jsme zazvonili, zanedlouho se brána otevřela a my jsme vstoupili. Musím se přiznat, že se mi trochu tajil dech a já na konci cesty, která vedla zahradou, musela na chvilku zastavit své kroky, protože jsem cítila, že uvidím něco, co jsem tak dlouho hledala a o čem jsem byla přesvědčená, že „někde musí být“ – naši československou Cyrilometodějskou smírnou kapli s malým hospicem. Ale to už nás vítala italská sestřička, která nás vpustila dovnitř. Hned u vchodu jsme viděli keramické desky se znaky všech našich tehdejších československých diecézí. Prohlíželi jsme si všechny důležité místnosti v přízemí. Nejprve malý salonek, kde jsou vyobrazeni postupně všichni apoštolští delegáti, tedy nunciové, kteří zde od roku 1948 působili a který za časů naší kaple sloužil bratřím těšitelům. Další místností byl salon, ve kterém se setkal v roce 1964 Svatý otec Pavel VI. s patriarchou Athenagorem a který býval v době naší smírné kaple přijímacím salonem. Tam, kde bývaly desky diecézí, které jsme viděli u vchodu, je dnes veliký obraz Svatého otce Benedikta XVI. Na protější stěně, kde kdysi býval obraz od Ludwiga Bluma zobrazující pohled na Jeruzalém „jaký rozvíjí se před očima návštěvníka kaple v záři zapadajícího květnového slunce“ a kde v den svěcení byla busta prezidenta Masaryka, je dnes terakotová plastika zobrazující již zmiňované setkání Svatého otce s patriarchou. Po prohlídce salonů jsme se ocitli na konci chodby a konečně mohli vstoupit do naší kaple.

Neubránila jsem se hlubokému dojetí, stejně jako bratři. Prohlédli jsme si kapli a já jsem stále nemohla v koutku srdce uvěřit, že jsme TAM. Společně jsme se pomodlili Věřím v Boha, Otčenáš a Zdrávas Maria a zazpívali jsme to, co na těchto místech naši poutníci zpívali velmi často – českou a slovenskou hymnu. Na malý okamžik jsem nebyla schopná slova. Většina kaple zůstala tak, jak bývala před téměř 80 lety – okna, lampy, sochy svatých Cyrila a Metoděje, křížová cesta i chorvatský oltář. Poté jsme vyšli ještě před nunciaturu na zahradu, odkud je výhled na Jeruzalém a který dnes díky moderní zástavbě i stromoví dává jenom tušit, jak krásný pohled se našim poutníkům otevíral na Staré město v dobách zlatého věku kaple. V zadní části zahrady je dnes stejně jako kdysi lurdská jeskyně. Když jsme se loučili se sestřičkou, přišel také otec nuncius – arcibiskup Antonio Franco. Krátce jsme ho pozdravili a stručně mu pověděli o účelu naší návštěvy, historii kaple a jejích zakladatelích. Usmíval se a přívětivě pokyvoval hlavou. Na závěr nám požehnal a my se vydali z Olivové hory směrem ke Starému městu vstříc zapadajícímu slunci. Ještě mnohokrát jsme se cestou otáčeli a dívali se zpět směrem k nunciatuře. A mě se stále více a více vybavují slova, kterými generální konzul Kadlec v roce 1935 vítal naše poutníky na československém konzulátu v Jeruzalémě a které jsme si při pohledu ze zahrady nunciatury na Jeruzalém také připomněli: „Až stanete při západu slunce u nové svatyně a uvidíte s vlastního československého pozemku ten úžasný obraz starého města jerusalémského, umírajícího s odcházející nádherou jedinečných barev palestinského západu, až uvidíte krvavou záplavu hasnoucí nad novým městem a od východu spěchající noc nad chrámovým náměstím a spletí kopulí a zdí starého Jerusalema, který nemohl vypadati příliš odlišně za dob Kristových, pak teprve pochopíte, kolik krásy bylo v idei monsignora Bartoše a kolik hloubky zároveň…“

Další články z podrubriky O poutích a putování - Česká zastavení ve Svaté zemi