Emertitní řezenský biskup
Gerhard Ludwig Müller před dvěma týdny nastoupil do nového úřadu prefekta Kongregace pro nauku víry. Se svým domovským biskupstvím se oficiálně rozloučí v září (23.9.). Na to, jak se zabydluje ve své nové pozici (a v bývalém kardinálském bytě Benedikta XVI., který mu Svatý otec spontánně otevřel), se prefekta někdejšího Svatého oficia ptala německá redakce Vatikánského rozhlasu:
Připadám si jak prvňáček. Mnohé věci jsou pro mne nové, ačkoliv obsahově jsem práci již znal díky své pětileté účasti na pravidelných měsíčních shromážděních Kongregace pro nauku víry. Přesto je to pro mne velká změna – z diecézního biskupa na arcibiskupa římské kurie.
Na co byste se chtěl ve své práci zaměřit a na co položit důraz?
Naše kongregace a římská kurie existují proto, aby Svatému otci pomáhaly v jeho učitelském a pastýřském úřadě. To nejdůležitější v církvi je víra, která nám byla dána Božím zjevením v Ježíši Kristu ke spáse všech lidí. Proto je naší úlohou hlásat Boží dobrotu a vlídnost, které nám byly vírou darovány. Proto je jistě také důležité, aby někteří lidé překonali předsudky, klišé a stereotypy, s nimiž pohlížejí na římskou kurii. Pracují zde jejich spolubratři a spolusestry a snaží se zde něco dobrého vykonat ve službě univerzální církvi, což je právě v dnešní době důležité. Žijeme ve světě, kde převládá sekularizovaný úhel pohledu na člověka. Musíme jej přeměnit v pozitivní náhled. Člověk je zde proto, aby poznával Boha a miloval jej. Z této lásky k Bohu a Boží lásky (Gottesliebe) musí vzejít něco kladného pro společnost i člověka samotného. Člověk rozpoznává sám sebe jako Boží obraz a chápe svou důstojnost. Jsme zde pro své rodiny či pracovní kolektiv, avšak i pro rozsáhlejší oblasti lidského života – hospodářství, politiku, kulturu. Všude tam je nutné přinášet to, co je na křesťanství pozitivní a konstruktivní. Můžeme to však učinit pouze tehdy, když se plně a celistvě zaměříme na lidské hledání Boha a pravdy. Bůh se nikdy nesmí stát okrajovým tématem. Rozpomeneme-li se na Boha, Ježíše Krista, můžeme v církvi odbourat mnohá pnutí. Nesmí docházet k tomu, aby jednotu církve narušovaly ideologie sektářské povahy, které – ať již jsou na pravém či levém kraji – podivným způsobem spolupracují a tak škodí církvi. Tato uskupení mají bohužel v mnoha médiích větší odezvu než miliony věřících, kteří jdou cestou následování Ježíše Krista a konají mnoho dobrého při stavbě jeho církve
Jak by se podle vašeho názoru dalo posílit to, co je na církvi pozitivní. A jak byste to chtěl udělat?
Kongregace pro nauku víry není nástupkyní inkvizice, jak to bývá trochu reakčně a konzervativně označováno ve zpravodajství, protože si nikdo nedá námahu s tím, aby se zabýval současností. Inkvizice měla tehdy, v roce 1542, za úkol odvrátit hereze a omyly své doby. Po druhém Vatikánském koncilu byla založena Kongregace pro nauku víry s pověřením podporovat katolickou víru. Víra je událost spásy. Jedná se zde o spásu člověka a celého lidstva – na tento kladný pohled bychom rádi upozornili. Svatý otec vyhlásil Rok víry a kongregace vyzvala k prohlubování znalostí o víře. Mnozí katolíci totiž naneštěstí nevědí, co je vlastně obsahem víry a nechají se snadno strhnout k výpadům vůči církvi právě kvůli tomu, že věří něčemu nesprávnému. Neměli bychom však věřit nepravostem a nepravým lidem, nýbrž tomu, co pro nás učinil Bůh. Proto smíme spoléhat na ty, kteří jsou našimi bratry a sestrami, a důvěřovat jim. Biskup není nikdo jiný než ten, kdo zastává učitelský úřad z Kristova pověření.
Jako prefekt Kongregace pro nauku víry budete zastávat ještě další úlohy. Mimo jiné povedete papežskou komisi Ecclesia Dei, pověřenou dialogem s tradicionalisty, jako je například Kněžské bratrstvo sv. Pia X. Co od těchto rozhovorů očekáváte a co byste do nich osobně rád vnesl?
Cílem je vždy jednota církve a jednota věřících s církví. Katolíkem mohu být pouze tehdy, když plně a bezvýhradně uznám víru církve. K ní náleží také učitelský úřad, jehož významnou součástí je učení II. Vatikánského koncilu. Proto je důležité, aby vnitřní blokády, které existují u okrajových uskupení, byly překonány, a aby se tito lidé jednoduše otevřeli a důvěřovali našemu Svatému otci Benediktu XVI. a všem těm, kteří pracují z jeho pověření. Nejde o to, někoho nutit, nýbrž o to, že sice uznáváme svobodu víry a Božích dětí, ale také plnost Božího Zjevení. Jeho věrný a stálý výklad byl svěřen církvi a tím jejímu učitelskému úřadu. Proto ze srdce vyzývám všechny, pro které je právě toto nesnadné, aby si dodali odvahy a hledali jednotu církve právě tak jako pravdu víry. Jednota církve a pravda víry jsou dvě strany jedné mince.
Stejně jako papež pocházíte z Německa. Má to pro váš úřad nějaký zvláštní význam?
Být Němec není nic špatného. Vznikla zde významná evropská kultura, nikoli však jediná. Také nemáme německou národní církev, která by se teď měla radovat z toho, že získala nový post. Rovněž neplatí měřítka kopané, kde fanoušky těší, že někdo z vlastního mužstva vyhrál. Jsme velkou Boží rodinou, na jejímž počátku stojí letnice se svou mnohostí jazyků a civilizací. To samé zažívám zde v Římě, avšak není třeba zastírat, že němčina je má mateřština stejně jako u Svatého otce. Svou důležitost zde má naše univerzitní a teologická kultura a také skutečnost, že Německo je konfesně rozdělená země. Němečtí teologové jsou tudíž bezprostředně konfrontováni s protestantismem a musí být ekumenicky orientováni. Ekumena v žádném případě neznamená, že se vzdáváme vlastní víry. Spíše se snažíme katolickou víru učinit natolik srozumitelnou, aby byla také z druhé strany vnímána přitažlivějším způsobem. Můžeme svou víru velice dobře duchovně i intelektuálně zastupovat, aniž bychom přitom druhé uráželi. Proto doufáme, že bude ekumenický proces pokračovat a že nám jednou Bůh daruje milost sjednocení všech křesťanů v jedné viditelné církvi. V té budeme společně vzdávat Bohu chválu, vyznávat společně víru a společně ve svátostech přijímat Boží život.
Chtěl byste na závěr našeho rozhovoru vyjádřit nějaké zvláštní přání, prosbu či poděkování?
Chtěl bych každému člověku popřát, aby zakusil Boží lásku ve svém osobním životě. A to samé bych přál také životu celé církve. Napětí bude stále existovat, avšak je nutné je překonávat a svěřit se jednotě Boží rodiny, která nás nese, máme-li dobré rodinné zázemí. Platí to jak pro vlastní rodinu, tak pro větší rodiny obcí, farností, diecézí i světové církve. Život se pak stává radostí, neboť jsme všichni děti Boží. Svatému otci bych chtěl poděkovat za důvěru, kterou mi věnoval. Naše lidské síly jsou však omezené, a proto bych všechny křesťany v Římě i na celém světě chtěl prosit o modlitbu. Kéž bychom mohli v dobrém a bratrském duchu spolupracovat na nové evangelizaci našeho evropského kontinentu a neztratit přitom ze zřetele rovněž celou světovou církev,
uzavírá nový prefekt Kongregace pro nauku víry, arcibiskup Gerhard Ludwig Müller.
Připravil Mario Galgano, přeložila Jana Gruberová
odeslat článek
vytisknout článek
