Nový portál Vatikánského rozhlasu

Původ a povaha Norem

Během plenárního zasedání v listopadu 1974 zkoumali otcové této Kongregace problémy týkající se údajných vidění a zjevení, která spolu často souvisejí, a došli k následujícím závěrům:

1. Dnes se zpráva o těchto zjeveních šíří více než v minulosti díky informačním prostředkům (massmédiím). Snadnost dopravy navíc favorizuje a zvětšuje počet poutí. Církevní autorita je proto volána vyslovit se k věci neprodleně.

2. Dnešní mentalita, vědecké požadavky a nároky kritického zkoumání na druhé straně znesnaďnují, ne-li znemožňují dobrat se s náležitou rychlostí soudu, kterým se v minulosti končilo šetření v této věci (constat de supernaturalitate, non constat de supernaturalitate) a který umožňoval ordinářům autorizovat nebo zakazovat veřejný kult nebo jiné formy zbožnosti věřících.

Z těchto důvodů, aby se zbožnost, kterou mezi věřícími působí fakta tohoto druhu, mohla projevit při respektování plného společenství s církví a přinášet plody, z nichž potom církev může rozlišovat pravou povahu faktů, došli otcové k závěru, že je třeba stanovit v této věci následující proceduru.

Jakmile je církevní autorita informována o nějakém údajném vidění či zjevení, má za úkol:

a) za prvé posoudit fakt podle pozitivních a negativních kritérií (srov. infra, č.I.);

b) dále, pokud toto šetření vyústí v příznivý závěr, povolit některé veřejné projevy kultu či zbožnosti a nadále nad nimi velmi rozvážně bdít (to se rovná formulaci: pro nunc nihil obstare);

c) a nakonec ve světle uplynulého času a zkušenosti a se zvláštním zřetelem na duchovní plody vyvolané novou zbožností, vyjádřit, pokud je třeba, soud de veritate et supernaturalitate.

I. Kritéria posuzování povahy údajných vidění či zjevení alespoň podle určité pravděpodobnosti

A) Kritéria pozitivní:

a) Morální jistota či alespoň velká pravděpodobnost existence faktu na základě seriózního šetření.

b) Zvláštní okolnosti týkající se existence a povahy faktu, to znamená:

1. osobní kvality subjektu či subjektů (zejména psychická vyváženost, poctivost a správnost mravního života, upřímnost a ochota chápat církevní autoritu, schopnost vrátit se k normálnímu režimu života z víry, atd.);

2. pravost teologické a spirituální nauky bez příměsi omylu, pokud jde o zjevení;

3. zdravá zbožnost, hojné a stálé duchovní plody (např. duch modlitby, konverze, svědectví lásky, apod.).

B) Kritéria negativní:

a) Zjevný omyl ohledně faktu

b) Věroučné omyly připisované samotnému Bohu nebo blahoslavené Panně Marii nebo nějakému světci a jejich projevům, nicméně s přihlédnutím k možnosti, že subjekt byť nevědomky přidal k autentickému nadpřirozenému zjevení prvky ryze lidské anebo omyly přirozeného řádu (srov. svatý Ignác z Loyoly, Duchovní cvičení, č. 336).

c) Zřetelná snaha po zisku úzce spojená s faktem.

d) Těžce nemorální skutky spáchané subjektem či jeho druhy ve chvíli nebo u příležitosti faktu.

e) Psychické nemoci nebo psychopatické tendence u subjektu mající nepochybný vliv na údajný nadpřirozený fakt anebo psychóza, kolektivní hysterie nebo jiné prvky toho druhu.

Je třeba vzít v úvahu, že tato pozitivní i negativní kritéria jsou indikativní a nikoli rozhodující a mají se aplikovat kumulativně neboli ve své vzájemné konvergenci.

II. Zásah kompetentní církevní autority

1. Pokud se během údajného nadpřirozeného faktu mezi věřícími téměř spontánně zrodí kult nebo určitá zbožnost, má kompetentní církevní autorita závažnou povinnost okamžitě se informovat a přistoupit k pečlivému prošetření.

2. Kompetentní církevní autorita může zasáhnout na základě oprávněné žádosti věřících (ve společenství s pastýři a nikoli z podnětu sektářského ducha) a autorizovat a ustanovit některé formy kultu či zbožnosti, pokud tomu po aplikaci výše zmíněných kritérií nic nepřekáží. Je však zároveň třeba dbát na to, aby věřící tento způsob jednání nechápali jako církevní schválení nadpřirozeného charakteru tohoto faktu (srov. Předběžná poznámka, c).

3. Z důvodu svého věroučného a pastoračního poslání může kompetentní autorita zasáhnout motu proprio; musí to však učinit za vážných okolností například kvůli naprávě nebo prevenci nešvarů při výkonu kultu nebo zbožnosti, anebo kvůli odstranění bludných nauk, vyhnutí se rizikům falešného mysticismu nebo nepřístojnostem, atd.

4. V nejistých případech, které nepředstavují pro církev žádné riziko, se kompetentní církevní autorita vzdá každého soudu a každého přímého zásahu (protože se může také stát, že údajně nadpřirozený fakt po určité době upadne v zapomenutí); nesmí však přestat bdít a popřípadě rychle a rozvážně zasáhnout, je-li to nutné.

III. Autority kompetentní zasáhnout

1. Úkol bdít a zasáhnout náleží především místnímu ordináři.

2. Národní či regionální biskupská konference může zasáhnout:

a) pokud se po splnění toho, co mu náleží, na ni obrátí místní ordinář, aby bezpečněji rozlišila daný fakt;

b) pokud fakt zasahuje do národního či regionálního prostředí, vždy však s předcházejícím souhlasem místního ordináře.

3) Apoštolský stolec může zasáhnout jak na žádost samotného ordináře, tak kvalifikované skupiny věřících anebo také přímo z důvodu všeobecné jurisdikce Svatého otce (srov. infra, č.IV).

IV. Zásah Kongregace pro nauku víry

1.a) Zásah Kongregace si může vyžádat jak ordinář po splnění vlastních povinností, tak skupina kvalifikovaných věřících. V tomto druhém případě se dbá na to, aby odvolání ke Kongregaci nebylo motivováno podezřelými důvody (jako např. vůlí donutit ordináře změnit jeho právoplatná rozhodnutí či potvrdit nějakou odštěpenou skupinu atd.).

b) Kongregaci náleží zasáhnout motu proprio ve vážných případech, zvláště dotýká-li se fakt značné části církve, vždy však po nezbytné konzultaci s ordinářem, a pokud to situace vyžaduje, tak i s biskupskou konferencí.

2. Kongregaci náleží posoudit a schválit způsob postupu ordináře anebo, pokud to pokládá za možné a vhodné, přistoupí k novému šetření faktu jinak než postupoval ordinář a vykoná jej buď samotná Kongregace anebo zvláštní Komise.

Tyto normy přijaté na plenárním zasedání této Kongregace byly schváleny Svatým otcem Pavlem VI. 24. února 1978.

V Římě v paláci Kongregace pro nauku víry podepsali 25. února 1978

Prefekt, Franjo kardinál Šeper
Sekretář, biskup Jerome Hamer, O.P.