Nový portál Vatikánského rozhlasu

V posledních katechezích jsme uvažovali o modlitbě ve Skutcích apoštolů, dnes bych rád začal hovořit o modlitbě v listech svatého Pavla, apoštola národů. Předně bych rád podotknul, že to není náhodou, když jeho listy začínají a končí vyjádřením modlitby. V jejich úvodu stojí projevy díků a chval a v závěru přání, aby putování oněch společenství, kterým byly adresovány, bylo vedeno Boží milostí. Mezi úvodní formulí „především děkuji svému Bohu skrze Ježíše Krista“ (Řím 1,8) a závěrečným přáním „milost Pána Ježíše buď s vámi“ (1 Kor 16,23), se odvíjí sdělení apoštolových listů. Modlitba svatého Pavla vykazuje obrovské bohatství forem, které přecházejí od díkůvzdání k požehnání, od chval k prosbě a přímluvě, od hymnu k prosebné modlitbě. Rozmanitost výrazů dokazuje, jak modlitba zahrnuje a proniká všechny životní situace, jak ty osobní, tak ty, které se týkají komunit, ke kterým se obrací.

První elementem, který se nám apoštol snaží dát pochopit, spočívá v tom, že modlitba nesmí být nahlížena jako pouhý dobrý skutek, který konáme my ve vztahu k Bohu, jako naše jednání. Je především darem, plodem živé a oživující přítomnosti Otce a Ježíše Krista v nás. V listu Římanům píše: „Právě tak i Duch nám přichází na pomoc v naší slabosti. Vždyť ani nevíme, oč se máme vlastně modlit. A tu sám Duch se za nás přimlouvá vzdechy, které nelze vyjádřit“ (Řím 8,26). Víme, jak pravdivé je to, co apoštol říká, že totiž nevíme, oč se máme modlit, chceme se modlit, ale Bůh je daleko a nám se nedostává slov, jazyka, abychom s Bohem mluvili, ba ani myšlenek. Můžeme se jenom otevřít, dát svůj čas k dispozici Bohu a čekat, aby nám pomohl vstoupit do opravdového dialogu. Apoštol říká, že právě tento nedostatek slov, tato absence slov, ale zároveň touha vstoupit do kontaktu s Bohem, je modlitbou, kterou Duch svatý nejenom chápe, ale nese ji a tlumočí Bohu. Právě tato slabost se skrze Ducha stává pravou modlitbou, pravým kontaktem s Bohem. Duch svatý je jako tlumočník, který dává pochopit nám samotným i Bohu to, co chceme říci.

V modlitbě zakoušíme více než v jiných dimenzích existence svoji slabost, svoji nuznost, stvořenost svého bytí, poněvadž stojíme před všemohoucím a transcendentním Bohem. A čím větší pokroky činíme při naslouchání Bohu a dialogu s Ním, aby se modlitba stala každodenním dechem naší duše, tím více vnímáme také smysl svých omezení nejenom v konkrétních všedních situacích, ale také ve svém vztahu k Pánu. Roste v nás pak potřeba svěřovat se a důvěřovat Mu stále více; chápeme, že „nevíme, oč se modlit“ (Řím 8,26). A Duch svatý přichází na pomoc naší neschopnosti, osvěcuje naši mysl, rozehřívá naše srdce a řídí naše obrácení se k Bohu. Pro svatého Pavla je modlitba především dílem Ducha svatého v našem lidství, bere na sebe naši slabost a přetváří nás z lidí připoutaných ke hmotným skutečnostem na lidi duchovní. V prvním listě Korinťanům říká, „My jsme však nepřijali ducha světa, ale Ducha, který vychází z Boha. Tak můžeme poznat, co všecko nám Bůh dal darem. O tom také mluvíme – ne ovšem slovy, kterým učí lidská moudrost, ale tak, jak tomu učí Duch, takže nauku pocházející od Ducha také vyjadřujeme řečí od něho vnuknutou“ (2,12-13). Svým přebýváním v naší lidské křehkosti, nás Duch svatý mění, přimlouvá se za nás a uvádí nás do výšin Božích (srov. Řím 8,26).

Touto přítomností Ducha svatého se uskutečňuje naše sjednocení s Kristem, poněvadž jde o Ducha Božího Syna, ve kterém se z nás stali děti. Svatý Pavel mluví o Kristově Duchu (srov. Řím 8,9) a nejenom o Duchu Božím. Je zřejmé, že je-li Kristus Synem Božím, pak je Jeho duch také Duchem Božím. Duch Boží, Duch Kristův se tedy stává v Synu Božím, v Synu člověka velice blízký nám a stává se také lidským duchem, dotýká se nás a my můžeme vstoupit do společenství s Duchem. Je to jakoby se řeklo, že nejenom Bůh Otec se stal viditelným ve Vtělení Syna, ale také Duch Boží se zjevuje v životě a jednání Ježíše Krista, který žil, byl ukřižován, zemřel a vstal z mrtvých. Apoštol připomíná, že „jenom pod vlivem Ducha svatého může někdo říci: «Ježíš je Pán»“ (1 Kor 12,3). Duch tedy orientuje naše srdce k Ježíši Kristu způsobem, že „už nežiji já, ale žije ve mně Kristus“ (srov. Gal 2,20). Svatý Ambrož ve svých Katechezích o svátostech uvažuje o eucharistii a prohlašuje: „Kdo je napojen Duchem, je zakořeněn v Kristu“ (De sacramentis, 5,3,17).

Chtěl bych nyní podtrhnout tři důsledky, ke kterým v našem životě dojde, dovolíme-li, aby v nás působil jako vnitřní princip veškeré našeho jednání nikoli duch světa, nýbrž Duch Kristův.

Modlitba animovaná Duchem nás v první řadě uvádí do stavu, kdy opouštíme a překonáváme každou formu strachu či otroctví a žijeme autentickou svobodu Božích dětí. Bez modlitby, která denně oživuje naše bytí v Kristu, v postupně rostoucí důvěrnosti, ocitáme se v situaci popsané svatým Pavlem v listě Římanům: nekonáme dobro, které chceme, nýbrž děláme zlo, které nechceme (srov. Řím 7,19). Tato slova vyjadřují odcizenost lidského bytí, destrukci naší svobody vlivem prvotního hříchu: chceme dobro, které nekonáme a děláme to, co nechceme: zlo. Apoštol chce, abychom pochopili, že z tohoto stavu nás nevysvobozuje naše vůle, ba ani Zákon, nýbrž Duch svatý. A poněvadž „kde je duch Páně, tam je svoboda“ (2 Kor 3,17), zakoušíme v modlitbě svobodu darovanou Duchem: autentickou svobodu, kterou je svoboda od zla a hříchu pro dobro, pro život a pro Boha. Svoboda Ducha, pokračuje svatý Pavel, nespočívá ve zhýralosti, ani v možnosti dělat zlo, ale „ovocem Ducha je láska, radost, pokoj, shovívavost, vlídnost, dobrota, věrnost, tichost, zdrženlivost“ (Gal 5,22). Toto je pravá svoboda: možnost skutečně následovat touhu po dobru, po pravé radosti, společenství s Bohem a nebýt tísněn okolnostmi, které po nás žádají jiné zaměření.

Druhým důsledkem, ke kterému dochází v našem životě, necháme-li v sobě působit Kristova Ducha, je to, že se samotný vztah s Bohem stává natolik hluboký, že se jej nedotkne žádná jiná skutečnost či situace. Chápeme tak, že modlitba nás neosvobozuje od zkoušek či utrpení, ale umožňuje nám je prožívat v jednotě s Kristem, s Jeho utrpením a s vyhlídkou účasti také na Jeho slávě (srov. Řím 8,17). Častokrát v naší modlitbě prosíme Boha o vysvobození z fyzického a duchovního zla a činíme tak s velkou důvěrou. Máme, nicméně, často dojem, že nejsme vyslyšeni a hrozí nám, že klesneme na mysli a nevytrváme. Ve skutečnosti však není lidského volání, které by Bohem nebylo vyslyšeno. Právě v ustavičné a věrné modlitbě chápeme spolu se svatým Pavlem, že „utrpení tohoto času se nedají srovnat s budoucí slávou, která se zjeví na nás“ (Řím 8,18). Modlitba nás nezbavuje zkoušek a utrpení, ba dokonce – říká sv. Pavel – „my sami uvnitř naříkáme a očekáváme své přijetí za syny, vykoupení našeho těla“ (Řím 8,23). Pavel nám praví, že modlitba nás nezbavuje utrpení, ale umožňuje nám jej prožít a čelit mu s novou silou s toutéž důvěrou jako Ježíš, který podle listu Židům „v době, kdy jako člověk žil na zemi, přednesl s naléhavým voláním a se slzami vroucí modlitby k tomu, který měl moc ho od smrti vysvobodit, a byl vyslyšen pro svou úctu (k Bohu)“ (Žid 5,7). Odpovědí Boha Otce Synovi na Jeho naléhavé volání a slzy, nebylo vysvobození od utrpení, od kříže, od smrti, nýbrž mnohem větší vyslyšení, mnohem hlubší odpověď. Skrze kříž a smrt Bůh odpověděl zmrtvýchvstáním Syna, novým životem. Modlitba oživená Duchem svatým přivádí také nás, abychom prožívali denně své životní putování s jeho zkouškami a utrpením v plné naději, v důvěře v Boha, který odpoví, jako odpověděl Synovi.

Za třetí. Modlitba věřícího otevírá také k dimenzím lidství a celého stvoření, bere na sebe nedočkavé čekání tvorstva, „až se Boží synové zjeví ve slávě“ (Řím 8,19). To znamená, že modlitba nesená Duchem Krista, který promlouvá v našem nitru, nezůstává nikdy uzavřena v sobě samé, není nikdy jenom modlitbou za mne, ale otevírá se k účasti na utrpeních naší doby, na utrpení druhých. Stává se tak přímluvou za druhé a tím také mým osvobozením ode mne, přívodem naděje do celého stvoření, výrazem oné lásky Boží, která nám byla vlita do našich srdcí skrze Ducha, který nám byl dán (srov. Řím 5,5). A právě toto je znamení opravdové modlitby, že totiž nekončí v nás samotných, ale otevírá vůči druhým a tak mne osvobozuje a napomáhá k vykoupení světa.

Drazí bratři a sestry, svatý Pavel nás učí, že se ve svojí modlitbě máme otevřít k přítomnosti Ducha svatého, který se v nás přimlouvá vzdechy, které nelze vyjádřit, aby nám napomáhal přilnout k Bohu celým srdcem a celým naším bytím. Kristův Duch se stává silou naší „slabé“ modlitby, světlem naší „pohaslé“ modlitby, ohněm naší „vyprahlé“ modlitby a obdařuje nás pravou vnitřní svobodou, učí nás vyrovnávat se s životními zkouškami v jistotě, že nejsme sami, otevírá nás na horizonty lidství a tvorstva, které „sténá a spolu trpí porodními bolestmi“ (srov. Řím 8,22).

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Generální audience