Nový portál Vatikánského rozhlasu

Vatikán. Kněžství vyžaduje vnitřní spojení, dokonce připodobnění Kristu, a tím nutně překročení sebe sama, zřeknutí se toho, co je pouze naše - oné tolik proklamované seberealizace. O těchto radikálních nárocích spojených s kněžským povoláním mluvil Benedikt XVI. při ranní liturgii svěcení olejů (missa chrismatis) v bazilice sv. Petra.

„Žádá se, abychom my – já – nevymáhali svůj život pro sebe sama, ale dali jej k dispozici jinému: Kristu; abych se neptal: co z toho budu mít já, nýbrž: co mohu dát já Tobě a tak těm druhým? Nebo ještě konkrétněji: jak uskutečnit připodobnění Kristu, který nepanuje, ale slouží; nebere, ale dává – jak to uskutečnit v často tak dramatické situaci dnešní církve?“

Papež se v té souvislosti obsáhle zmínil o tzv. Výzvě k neposlušnosti, ve které rakouské sdružení kněží a laiků formulovalo v červnu loňského roku řadu požadavků jako např. svěcení žen, zrušení celibátu, eucharistii pro příslušníky jiných vyznání nebo eucharistickou slavnost bez kněze.

„Je neposlušnost cestou k obnově církve? Chceme věřit autorům této výzvy, kteří tvrdí, že jsou podněcováni starostí o církev a že jsou přesvědčeni o nezbytnosti čelit pomalosti institucí drastickými prostředky, aby otevřeli nové cesty a pozvedli církev na úroveň dnešní doby. Je však neposlušnost opravdu cestou? Je možné v tom zaznamenat nějaké připodobnění se Kristu, které je předpokladem opravdové obnovy anebo jde spíše o zoufalý podnět učinit něco k přetvoření církve podle vlastních tužeb a idejí?“

- ptá se Benedikt XVI. a s odkazem na Krista vybízí k nezjednodušujícímu pohledu na věc:

„Copak Kristus nepoopravil lidské tradice, které hrozily zadusit Boží slovo a Boží vůli? Ano, učinil to, aby znovu probudil poslušnost vůči pravé vůli Boží, Jeho vždy platnému slovu. Ležela Mu na srdci pravá poslušnost oproti libovůli člověka. A nezapomeňme, že On byl Synem a měl jedinečnou autoritu a odpovědnost zjevit autentickou vůli Boží, aby tak otevřel cestu Božího slova do světa pohanů. On nakonec konkretizoval svoje poslání vlastní poslušností a pokorou až na kříž, čímž učinil svoje poslání věrohodným. Ne má, ale tvá vůle – to je slovo, které zjevuje Syna, jeho pokoru a zároveň jeho božství a ukazuje nám cestu.“

Není takto de facto hájena nehybnost a zkostnatělost tradice? – táže se znovu papež. A odpovídá Nikoli s poukazem na nové formy obnovy v hnutích plných vitality, které dokazují působení Ducha svatého. Živé řeky života vytryskly z lidí plných radosti z víry a radikální poslušnosti, dynamiky naděje a síly lásky.

„Drazí přátelé, je zřejmé, že připodobnění Kristu je předpokladem a základem každé obnovy. Možná se nám postava Krista jeví příliš vznešenou a příliš velkolepou, abychom se osmělili vzít si měřítko z Něho. Pán to ví. Proto se postaral o jakési „překlady“ do velikostí, které jsou nám přístupnější a bližší. Právě z tohoto důvodu Pavel bez bázně svým komunitám řekl: napodobujte mne, ale já patřím Kristu.“

Podobně jako další historické postavy velkých světců byl tak svatý Pavel „překladem Kristova životního stylu“, dodal Svatý otec. A v dalším se věnoval dvěma klíčovým momentům kněžské služby, k nimž se kněží vždy znovu zavazují při obnově svých slibů na Zelený čtvrtek. Prvním z nich je poslání učit jako součástí správy Božích tajemství, jak to formuluje v prvním listu Korinťanům sv. Pavel (4, 1). Papež poukázal na náboženskou negramotnost „naší inteligentní společnosti“. Příležitostí k zvěstování poselství víry s novým zápalem má být Rok víry vyhlášený v souvislosti s 50. výročím II. Vatikánského koncilu. Za nástroje doporučil papež na prvním místě Písmo svaté, jak poznamenal nikdy nečtené dostatečně, ale také texty Druhého vatikánského koncilu a Katechismus katolické církve ukazující autenticky víru Církve, a magisterium Jana Pavla II., které – jak Benedikt XVI. zdůraznil - „zdaleka nebylo využito dostatečně“.

„Každé naše zvěstování musí být poměřováno slovem Ježíše Krista: „Moje učení, není moje“ (Jan 7,16). Nevyučujeme soukromé teorie a názory, nýbrž víru církve, které sloužíme. Nesmí to přirozeně znamenat, že toto učení nezastávám cele a že ve mne není ukotveno pevně. V této souvislosti mi přicházejí na mysl slova svatého Augustina: Co je více mé než já sám? Co je méně mé než já sám? Nepatřím sobě samému a stanu se sebou samým právě tím, že překročím sebe sama a překročením sebe samého se dokáži včlenit do Krista a Jeho těla, kterým je církev.“

Právě tak, jsme-li jedno s tím, kdo nás povolal, bude naše zvěstování věrohodné, dodal Svatý otec. A zastavil se u dalšího z kněžských závazků označovaného termínem „horlivost pro duše“. Papež si všímá, že jde o spojení považované některými za zastaralé, nahrávající dualistické vizi člověka. Jak řekl, jako kněží máme starost o celého člověka včetně jeho fyzických potřeb, ale nejen o ně:

„Nicméně, nestaráme se jenom o tělo, ale také o potřeby duše člověka, o lidi, kteří trpí v důsledku pošlapávání svých práv nebo zmařené lásky, o lidi, kteří se ocitli v temnotě ohledně pravdy a kteří trpí absencí pravdy a lásky. Staráme o spásu člověka s jeho tělem i duší. A jako kněží Ježíše Krista tak činíme s horlivostí. Lidé nesmí nikdy mít dojem, že dodržujeme svědomitě pracovní dobu a před ní a po ní patříme jenom sobě samým. Kněz nepatří nikdy sobě samému. Lidé musí vnímat naši horlivost, která svědčí o věrohodnosti evangelia Ježíše Krista. Prosme Pána, aby nás naplnil radostí svého poselství, abychom s radostným zápalem sloužili Jeho pravdě a Jeho lásce.“

PLNÉ ZNĚNÍ homilie Benedikta XVI. je ZDE

Končil Benedikt XVI. svoji homilii při dopolední mši svaté, kterou spolu s papežem koncelebrovalo přibližně 2000 kněží římské diecéze.

(RaVat)