Řím.
Římské světce Marcelina a Petra cituje nejstarší zachovaný seznam mučedníků latinské církve, tzv. Martyrologium Hieronymianum. Jeho autor v 5. století průkazně čerpal z řady starších pramenů. Dozvídáme odtud, že Marcelino byl římským presbyterem a Petr exorcistou. Jako jejich
dies natalis, den zrození pro nebe, je uváděn 2. červen, kdy se jejich památka slavila v katakombách při třetí míli staré via Labicana (dnešní oblast Torpignattara), na hřbitově zvaném
Ad duas lauros (U dvou vavřínů).
Císař Konstantin k poctě Marcelina a Petra nechal nad katakombami vystavě baziliku a papež-básník, sv. Damasus (366-384), k jejich poctě složil a dal do kamene vytesat hymnus. Prohlašuje v něm, že příběh jejich mučednictví mu je znám přímo z úst jejich kata. Podle tohoto svědectví byli Marcelinus a Petr odsouzeni k stětí ve skrytu lesa, aby jejich hrob, který si předtím museli vlastníma rukama vykopat, zůstal neznámý. Přesto, přičiněním jakési zbožné Lucilly, nezůstali v zapomnění a jejich těla byla přenesena do katakomb na via Labicana.
Náhrobní kámen s Damasovým hymnem zničili Gótové. Papež Vigilius (537-555) jej ale nechal obnovit a zařadil jména obou mučedníků do římského kánonu. Nejpozději v této době vznikl také kostel zasvěcený Marcelinovi a Petrovi uvnitř hradeb. Jejich jméno dostal jeden z dávných titulů, tedy nejstarších křesťanských shromaždišť v Římě, titulus Nicomedis na křižovatce Via Labicana a Via Merulana, tedy na hlavní cestě mezi bazilikami P. Marie Sněžné (Sta Maria Maggiore) a Sv. Jana na Lateránu.
Na přelomu 6. a 7. století vzniklo také Passio, vyprávění o mučednické smrti obou světců, kde se vedle faktů známých od Damasa objevují další, leč z rigorózně vědeckého hlediska neověřitelné, podrobnosti. Praví se tam, že křesťanské svědectví Marcelina a Petra šlo tak daleko, že chtěli dokonce uzdravit chorou dceru svého věznitele, jistého Artemisia. Ten se však nabídce vysmál, s tím, ať je jejich Bůh vyvede z žaláře, je-li tak silný. Marcelinus a Petr vskutku v noci zázrakem vyšli z vězení a přišli do domu svého věznitele. Na místě pak pokřtili celou jeho rodinu a tři sta dalších. Krátce na to byli odsouzeni k smrti a sťati na 12. míli Via Aurelia, na místě zvaném Silva Nigra, na jejich památku přejmenovaném na Silva Candida.
Za zmínku ještě stojí, další osud relikvií obou mučedníků. Papež Řehoř IV. je věnoval Eginhardovi, důvěrníkovi císaře Karla Velikého. Ten sice vyjádřil podezření, že mu byly podstrčeny falešné relikvie, nicméně úcta k oběma římským mučedníkům se tak dostala do benediktinského opatství Seligenstadt v Hessensku.
Vraťme se ale k římskému kostelu, který byl dnes přidělen jako kardinálský titulus arcibiskupu Dukovi. Středověkou baziliku, opravovanou v osmém a třináctém století nechal naposled restaurovat papež Pavel IV. za časů tridentského koncilu. Na začátku 18. století byla ale podle dobových zpráv opuštěná, zchátralá ba polozbořená. Když nastoupil v roce 1740 na papežský trůn Benedikt XIV, přikázal, aby byl chrám přestavěn od základů a práci svěřil římskému markýzovi Girolamu Theodolimu, proslulému architektu a spisovateli. Nový kostel byl dokončen v roce 1752. Rozvržen je nad půdorysem řeckého kříž a završen kupolí zřetelně inspirovanou Borrominiho univerzitním kostelem Sant´Ivo alla Sapienza.
Dodejme ještě, že před pražským arcibiskupem patřil titulární kostel sv. Marcelina a Petra dvěma významným osobnostem: pařížskému arcibiskupovi, kard. Jean-Marie Lustigerovi, a od roku 1998 arcibiskupovi Toronta slovinského původu, kard. Aloysiu Matthew Ambrožičovi, který zemřel v loňském roce.
Chrám sv. Marcelina a Petra je také jedním z římských statií. Putuje se do něj v sobotu po 2. neděli postní.
Další články z podrubriky Reportáže, reflexe, sloupky
odeslat článek
vytisknout článek
