O předposledním lednovém víkendu si ve slovinském Novo Mesto tamní věřící společně se svým arcibiskupem Mons. Antonem Stresem připomněli šedesát let od zápalného atentátu na lublaňského arcibiskupa Mons. Antona Vovka (1900-1963). Psal se 20. leden 1952, když v malebném městečku na řece Krce rozlícený zmanipulovaný dav pojal úmysl „zapálit ďábla“, tedy svého pastýře. Teprve nyní, po více než půl století, současný lublaňský metropolita požehnal bustu svého předchůdce a na závěr eucharistické slavnosti se modlil za brzké blahořečení málo známého mučedníka komunistické doby.
Kdo však byl tento muž, který slovinské katolíky neochvějně provedl hrůzami druhé světové války a tyranií padesátých let? Na dobových fotografiích upoutá jeho vzrostlá a stále vzpřímená, nepokřivená postava. Pamětníci vzpomínají na jeho zvučný barytonálně zabarvený hlas, který i před početným shromážděním nepotřeboval ozvučení. Mons. Vovk byl brilantním řečníkem a strhoval věřící svými promluvami při velkých lidových pobožnostech, dodával jim odvahu a útěchu. Málokdo tušil, že tento duchovně i fyzicky mohutný člověk trpí chatrným zdravím. Jeho celoživotní onemocnění – diabetes – se projevilo v necelých třiceti letech, když působil ve svých prvních farnostech Metlika a Tržič. Několik měsíců před vypuknutím války proti Jugoslávii tehdejší lublaňský biskup Gregorij Rožman jmenoval Antona Vovka kanovníkem katedrální kapituly a zamýšlel mu svěřit vedení nového semináře. Válka však změnila běh událostí a Mons. Vovk se věnoval kněžím, prchajícím z oblastí Slovinska okupovaných Němci, kteří se uchylovali do lublaňské provincie, obsazené italskou armádou. Na sklonku války se stal generálním vikářem a rok poté pomocným biskupem lublaňské diecéze. Jako své biskupské heslo si Anton Vovk zvolil úryvek z jedenáctého žalmu: „In Domino confido“ – zajisté mu právě tato důvěra napomohla obstát při mnoha následných zkouškách.
Státní úřady daly Vovkovi ihned na vědomí, že jeho jmenování neuznávají, a přislíbily mu nemalé obtížě. Tento slib – jako jeden z mála – také během celého jeho biskupského působení dodržely. Po skončení války Slovinsko opustilo asi tři sta kněží. Z těch, kteří neodešli, bylo 429 odsouzeno bez regulerních procesů k dlouholetým trestům, často opakovaným. Devět kněží bylo odsouzeno k smrti. Titův režim si byl velmi dobře vědom toho, že církev skýtá jedinou alternativu k jeho ideologii a že je třeba zničit její autonomii. Funkcionáři zasahovali libovolně do života farností a kněží a ekonomické podpory se dostávalo pouze duchovním sdruženým do státem zřízené „Asociace katolických kněží Lidové slovinské republiky“.
Zvláště vynalézavá byla tajná policie při dlouholetém útisku lublaňského biskupa. Mons. Vovk byl podroben nejméně devadesáti výslechům v každou denní či noční dobu; on i jeho spolupracovníci byli neustále sledováni, nemluvě o domovních prohlídkách v biskupském paláci a sledování korespondence. Brutální výslechy pokračovaly i v akutních fázích Vovkovy nemoci a protože nevedly ke kýžené kolaboraci, režim se mstil uvězněním jeho nejbližších spolupracovníků a dalších kněží či seminaristů. Lublaňského biskupa však slovinská tajná policie (UDV - Uprava državne varnosti) nechávala na svobodě vystavujíc ho nesmírnému psychologickému tlaku, který vyvrcholil fyzickým terorem – pokusy o otravu, přepady far, kde Vovk přespával při svých pastoračních cestách, až ke zmíněnému násilnému činu v Novo Mesto.
Mons. Vovk zde 21.1.1952 vystoupil po osmdesátikilometrové cestě vlakem (automobil mu režim již dávno nepovolil) a ocitl se tváří tvář rozlícenému davu. Někdo jej polil benzínem a zapálil – zatímco zástup křičel „Hoř, ďáble! Zdechni, ďáble!“, biskup se snažil zbavit svého pláště a především umělohmotného kolárku, který mu působil největší popáleniny. Celá scéna trvala přes čtyři hodiny, během kterých se agenti tajné služby nesnažili minimálně zmírnit vyprovokovaný dav. Naopak, zamezili přístupu lékaře či sanitního vozu a donutili popáleného biskupa ke zpáteční cestě do Lublaně. Během jeho dlouhé hospitalizace dokonce pokračovali ve výsleších. Agresoři z Nového Města nebyli nikdy potrestáni – komunistický režim je neváhal bohatě odměnit.
Mons. Vovk přežil, avšak zřetelná jizva na krku jej doprovázela po zbytek pozemského života jako znamení jeho mučednictví. Po smrti lublaňského metropolity Rožmana byl jeho nástupcem jmenován biskup Vovk ( 26.11.1959) a po dlouhých průtazích dostal povolení k cestě do Říma. Při osobním setkání s Janem XXIII. (1.2.1960) prosil nový lublaňský arcibiskup o odpuštění, že nemůže kvůli své nemoci před papežem pokleknout. Svatý otec reagoval slovy: „Jsem to já, kdo by si měl před vámi kleknout.“
Mons. Anton Vovk zemřel ve třiašedesáti letech ( 7.8.1963) na následky svého podlomeného zdraví. Diecézní beatifikační proces byl uzavřen v roce 2007 a jeho akta byla předána z Lublani vatikánské Kongregaci pro blahořečení a svatořečení.
Další články z podrubriky Reportáže, reflexe, sloupky
odeslat článek
vytisknout článek
