Nový portál Vatikánského rozhlasu

Vatikán. Dnes dopoledne se Benedikt XVI. setkal se svými spolupracovníky z římské kurie, aby si vyměnili vánoční blahopřání. Papež při této příležitosti každoročně bilancuje končící se rok. Na začátku své promluvy Benedikt XVI. připomněl, že základem stávající ekonomické a finanční krize v Evropě je etická krize, která ohrožuje starý kontinent.

„Třebaže hodnoty solidarity, nasazení pro druhé a odpovědnost za chudé a trpící jsou hodnoty, o nichž se nepochybuje často chybí motivační síla schopná přivést jednotlivce i velké sociální skupiny k odříkání a k obětavosti. Poznání a vůle nejdou nutně ruku v ruce. Vůle, která hájí osobní zájmy, zatemňuje poznání a oslabené poznání není s to pobídnout vůli.“

Krize proto nabízí velmi zásadní otázky, pokračoval Benedikt XVI.: „Kde se nachází světlo schopné osvítit naše poznání nejen obecných idejí, ale také konkrétních imperativů? Kde je síla pozvedající naši vůli? Na tyto otázky musí odpovídat naše zvěstování evangelia, nová evangelizace, aby se tato zvěst stala událostí a životem.

Za velké téma letošního roku označil Benedikt XVI. právě tuto otázku: jak hlásat evangelium dnes? Jakým způsobem se víra jakožto živá a životná síla dnes může stát realitou? Všechny církevní události končícího se roku, řekl dále papež, se týkaly právě tohoto tématu. Byly to cesty do Chorvatska, Španělska u příležitosti Světových dnů mládeže, a dále do Německa a Beninu. Benedikt XVI. připomněl také návštěvy Benátek, San Marina, Ancony a Kalábrie, zmínil také setkání různých náboženství a lidí hledajících pravdu v Assisi a vznik Papežské rady pro novou evangelizaci. Každá z těchto událostí měla své vlastní akcenty, pokračoval papež, který pak poukázal na to, že v Německu, zemi, kde se zrodila Reformace, měl zvláštní místo ekumenismus, s nímž je neoddělitelně spojena otázka, která je stále znovu předmětem disputací: Co je reforma církve? Jak se uskutečňuje? Jaké jsou její cesty a její cíle?

„Se znepokojením sledují nejenom věřící, ale i nezúčastnění pozorovatelé, že lidé, kteří pravidelně chodí do kostela stále více stárnou a jejich počet se neustále snižuje; je méně povolání ke kněžství a roste skepticismus a nevěra.“

Co tedy máme dělat? táže se papež. Do nekonečna lze diskutovat o tom, co dělat, aby se tato tendence obrátila. Jistě je třeba učinit mnohé. Avšak činy samotné problém nevyřeší.

„Jádrem krize církve v Evropě – jak jsem řekl ve Freiburgu – je krize víry. Pokud na ni nenalezneme odpověď, pokud víra neobnoví svou životnost a nestane se hlubokým přesvědčením a reálnou silou skrze setkání s Ježíšem Kristem, budou všechny jiné reformy neúčinné.“

Benedikt XVI. v této souvislosti poukázal na radostné nadšení pro víru, jehož byl svědkem během návštěvy v Africe.

„Není tam cítit ani náznak oné – mezi námi tak rozšířené - únavy víry. Nic z oné u nás stále znovu vnímatelné znuděnosti z toho, že jsme křesťané. Přes všechny problémy, veškeré soužení a trápení, které jsou zajisté a právě v Africe, bylo možné neustále zakoušet radost z křesťanské existence a oporu ve vnitřní blaženosti, která pramení z poznání Krista a příslušnosti do Jeho církve. Z této radosti se rodí energie sloužit Kristu i v tíživých situacích lidského utrpení… Setkání s touto vírou připravenou k oběti a právě proto se radující, je velkým lékem proti únavě z křesťanské existence, kterou zakoušíme v Evropě.“

Lékem proti únavě víry byla také velkolepá zkušenost Světových dnů mládeže, pokračoval dále papež, a označil ji za „prožitek nové evangelizace“, ve kterém se stále jasněji ukazuje, že Světové dny mládeže jsou novým, omlazeným způsobem křesťanské existence. Benedikt XVI. pak tento způsob shrnul do pěti bodů.

„Za prvé je to nová zkušenost katolicity, všeobecné církve, která oslovila mládež a všechny přítomné. Ačkoli pocházíme ze všech kontinentů a nikdy dříve jsme se neviděli, známe se… Zevnější separace a rozdělení jsou relativizovány. Všichni jsme byli osloveni jediným Pánem, Ježíšem Kristem… Naše modlitby byly totožné. Působením toho vnitřního setkání s Ježíšem Kristem se nám v našem nitru dostalo stejné formace rozumu, vůle a srdce.“

A společná liturgie, pokračoval papež, je jakási vlast srdce a sjednocuje nás v jedné rodině. Skutečnost, že všechny lidské bytosti jsou bratři a sestry je tady nejenom ideou, ale stává se skutečnou zkušeností, jež vytváří radost.

Druhým bodem, u něhož se Benedikt XVI. pozastavil, byla „jedna z nejdůležitějších zkušeností oněch dnů“, totiž setkání s dvaceti tisící dobrovolníků, kteří nezištně dali k dispozici týdny či měsíce svého času na přípravu madridského setkání.

„Tito mladí lidé obětovali ve víře kus života nikoli proto, že to bylo přikázané, nikoli proto, že to přináší nebeskou odměnu, ba ani proto, že to chrání před hrozbou pekla. Nedělali to proto, že chtěli být dokonalí. Neohlíželi se zpět, sami na sebe.“

Ohlížení se zpět, podobně jako Lotova žena, je podle papeže velké pokušení, kterým je člověk lákán k tomu, aby si dělal starosti jen o sebe samého. To člověka vnitřně vyprazdňuje a činí z něho „solný sloup“. Tito mladí, dodal pak Benedikt XVI., konali dobro, ačkoli to bylo obtížné a vyžadovalo oběti, a činili tak jednoduše proto, že konat dobro je krásné, je krásné být pro druhé. Je třeba se jen odvážit skoku. Všemu musí předcházet setkání s Ježíšem Kristem.

„Třetím prvkem, který se stále více stává přirozenou a centrální součástí Světových dnů mládeže je adorace. Jsou to pro mne nezapomenutelné chvíle, když se obrovské zástupy lidí intenzivně ztiší v přítomnosti Pána v Nejsvětější svátosti a klaní se… Adorace je v posledku úkon víry – úkon víry jako takový. Bůh není nějakou možnou či nemožnou hypotézou původu světa. On je tam. A je-li přítomen, skláním se před ním. Potom se rozum, vůle a srdce otevírá vůči Němu a od Něho. Ve zmrtvýchvstalém Kristu je přítomen Bůh, který se stal člověkem a trpěl za nás, protože nás má rád. Vstupujeme tak do této jistoty tělesné lásky Boha k nám a činíme tak tím, že milujeme spolu s Ním. Toto je adorace, která pak dává tvar mému životu. Jenom takto mohu také správně slavit eucharistii a odpovídajícím způsobem přijímat Tělo Páně.“

Čtvrtým důležitým prvkem Světových dnů mládeže je svátost pokání, jak řekl Svatý otec. Umožňuje nám uznávat, že odpuštění potřebujeme nepřetržitě a učí nás odpovědnosti. V člověku totiž existuje nejenom ochota mít rád a schopnost odpovídat Bohu ve víře. Existuje v něm také tendence, která pochází z hříšných dějin člověka (církevní učení hovoří o prvotním hříchu) a odporuje lásce, uzavírá nás do sebe samých a dokonce vede ke zlu.

„Moje duše je tak stále znovu pošpiňována vlastní gravitací, která mne táhne dolů. Potřebujeme proto pokoru, která stále znovu žádá Boha o odpuštění; nechává se očistit a vzbuzuje v nás opačnou, pozitivní sílu Stvořitele, která nás táhne vzhůru.“

Poslední pátá charakteristika, která by ve spiritualitě Světových dnů mládeže neměla být přehlédnuta je radost, pokračoval Benedikt XVI.

„Odkud přichází? Jak vysvětlit tuto radost? Zajisté existují mnohé faktory, které působí společně, ale tím rozhodujícím je podle mého názoru, jistota pocházející z víry: jsem chtěný. Mám určitý úkol. Jsem přijímaný, milovaný. Josef Pieper ve své knize o lásce ukázal, že člověk může přijmout sebe samého jedině tehdy, když je sám přijat někým druhým. Potřebuje bytí druhého, který mu nejenom slovy říká: je dobře, že jsi. Jedině počínaje určitým „ty“, může „já“ nalézt samo sebe. Jedině je-li „já“ přijato, může přijmout samo sebe. Kdo není milován, nemůže milovat ani sebe samého.Toto přijetí přichází především od druhé osoby. Avšak každé lidské přijetí je křehké. V posledku potřebujeme přijetí bezpodmínečné. Jedině, pokud mne přijme Bůh a nabudu o tom jistoty, definitivně vím: je dobré, že jsem. Je dobré být lidskou osobou. Tam kde člověk nevnímá, že je přijat Bohem, že je Bohem milován, ztrácí se pak odpověď na otázku, zde je opravdu dobré existovat jako lidská osoba. Pochybnost o lidské existenci se stává stále více nepřekonatelnou. Tam kde převládne pochybnost o Bohu, následuje pak nevyhnutelně pochybnost o samotné existenci lidí. Dnes vidíme, že se tato pochybnost šíří. Vidíme to v nedostatku radosti, ve vnitřním smutku, který je možné vyčíst z mnoha lidských tváří. Jedině víra mi dává jistotu: je dobré, že jsem. Je dobré existovat jako lidská osoba. A to je jedna z podivuhodných zkušeností Světových dnů mládeže.“

V závěru své promluvy se Benedikt XVI. zmínil o mezináboženském setkání v Assisi a připomněl přátelskou atmosféru a vzájemnou úctu, která tam panovala.

„A nakonec bych rád ze srdce poděkoval vám všem za podporu v poslání, které nám Pán svěřil jakožto svědkům svojí pravdy, a všem vám přeji radost, kterou nám dává Bůh ve vtělení svého Syna. Požehnané Vánoce!“

Končil Benedikt XVI. svou tradiční bilanční promluvu na předvánočním setkání se svými spolupracovníky z římské kurie.

(mig)