Nový portál Vatikánského rozhlasu

Drazí bratři a sestry,
Po slavnosti Všech svatých nás církev dnes vybízí, abychom pamatovali na všechny věrné zemřelé, abychom pohlédli na četné tváře těch, kteří nás předešli a skončili svoji pozemskou pouť. Na dnešní audienci chci proto nabídnout pár myšlenek o realitě smrti, která je pro nás křesťany osvěcována Kristovým vzkříšením, abychom obnovili svoji víru ve věčný život.

Jak už jsem řekl při včerejší promluvě před modlitbou Anděl Páně, vydáváme se na hřbitovy, kde se modlíme za své drahé, kteří nás opustili, skoro jako bychom je šli navštívit a vyjádřit jim znovu svoje city, abychom pocítili jejich blízkost a připomněli si tímto způsobem také jeden článek Kréda. Ve společenství svatých existuje těsné pouto mezi námi, kteří ještě putujeme po této zemi, a mnoha bratry a sestrami, kteří jsou již na věčnosti.

Člověk se odevždy staral o své zesnulé a snažil se jim svou pozorností, péčí a cítěním jakoby propůjčit nějaký druhý život. Jakoby chtěl v určitém smyslu uchovávat jejich životní zkušenost. Paradoxně objevujeme, jak žili, co měli rádi, čeho se obávali, v co doufali a co si ošklivili právě u hrobu, kde se vybavují hojné vzpomínky, jež jsou jakoby zrcadlem jejich světa.
Proč je tomu tak? A proč je navzdory tomu smrt často tématem téměř zapovězeným v naší společnosti? Neustále existuje snaha odstranit z naší mysli jakoukoli myšlenku na smrt, přestože se týká každého z nás, týká se člověka každé doby a každého místa. Všichni i nevědomky hledáme tváří v tvář tomuto tajemství něco, co nám pomůže doufat, určitý signál, který nám dodá útěchu, něco co nám otevře horizont, jenž opět nabídne budoucnost. Cesta smrti je ve skutečnosti cestou naděje. Procházka našimi hřbitovy a čtení nápisů na náhrobcích je putováním v naději ve věčnost.

Ptáme se však: proč se bojíme smrti? Proč se lidstvo ve velké většině nikdy nevzdalo víry, že za smrtí nemůže existovat nicota? Řekl bych, že odpovědi jsou rozmanité: máme obavy před smrtí, protože máme strach z nicoty, z odchodu směrem k něčemu, co neznáme, do neznáma. Pociťujeme proto odpor, protože nemůžeme přijmout, že všechno to krásné a velké, co bylo v průběhu celého života uskutečněno, bude náhle zrušeno a vrženo do propasti nicoty. Především cítíme, že láska vzývá a vyžaduje věčnost a že je nepřípustné, aby byla v jediném okamžiku zničena smrtí.

Dále, se obáváme smrti také proto, že se sklonkem života vnímáme blížící se soud nad našimi skutky, nad tím, jaký život jsme vedli, zejména nad oněmi temnými místy, která umíme často dovedně vytěsnit anebo se je ze svého svědomí pokoušíme odstraňovat. Řekl bych, že právě otázka soudu vede člověka všech dob k tomu, že pečuje o zesnulé, věnuje pozornost lidem, kteří pro něho byli důležití a už mu nekráčí po boku v jeho pozemském životě. V určitém smyslu jsou projevy citů a lásky vůči zesnulým jakýmsi pokusem o jejich ochranu v přesvědčení, že u soudu nezůstanou bez pomoci. Můžeme to vidět ve většině kultur, které se vinou dějinami člověka.

Svět se alespoň zdánlivě dnes stal více racionálním nebo, lépe řečeno, rozšířila se v něm tendence myslet si, že je třeba vyrovnat se s každou skutečnosti pomocí kritérií experimentální vědy a že i velká otázka smrti nemá být zodpovězena ani tak vírou, ale spíše experimentálními, empirickými poznatky. Přitom však není brán dostatečný zřetel na to, že právě tento přístup vede k upadání do nových forem spiritismu ve snaze navazovat nějaký kontakt s posmrtným světem, patrně v představě, že se jedná o realitu, jež kopíruje přítomný svět.

Drazí přátelé, slavnost Všech svatých a Památka všech věrných zemřelých nám jednoduše sdělují, že jenom ten, kdo připustí, že ve smrti dřímá velká naděje, může svůj život z naděje žít. Pokud redukujeme člověka výlučně do horizontální dimenze, na to, co lze vnímat empiricky, ztrácí samotný život svůj hluboký smysl. Člověk má zapotřebí věčnost a každá jiná naděje je pro něho příliš prchavá, příliš omezená. Člověk je vysvětlitelný jedině existencí Lásky, která překonává každé osamění, včetně smrti, a přesahuje prostor i čas v jediném celku. Člověk je vysvětlitelný a nalézá svůj nejhlubší smysl, pouze existencí Boha. A my víme, že Bůh překonal svou vzdálenost a stal se bližním, vstoupil do našeho života a říká nám: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i když umřel, bude žít a žádný, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky“ (Jan 11,25-26).

Přemýšlejme o události na Kalvárii a poslyšme slova, která Ježíš z výšin kříže, pověděl zločinci, ukřižovanému po jeho pravici: „Amen, pravím ti: Dnes budeš se mnou v ráji“ (Lk 23,43). Pomysleme na dva učedníky na cestě do Emauz, jak se poté, co ušli kus cesty spolu s Ježíšem Zmrtvýchvstalým a rozpoznali Jej, ihned vydali do Jeruzaléma, aby zvěstovali Pánovo vzkříšení (srov. Lk 24,13-35). V mysli se zřetelně vynořují slova Mistrova: „Ať se vaše srdce nechvěje. Věříte v Boha, věřte i ve mne. V domě mého Otce je mnoho příbytků. Kdyby nebylo, řekl bych vám, že odcházím vám připravit místo?“ (Jan 14,1-2). Bůh se skutečně ukázal, stal se dostupným, tolik miloval svět, že „dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný“ (Jan 3,16); svrchovaným skutkem lásky na kříži sestoupil do propasti smrti, přemohl ji a vstal z mrtvých a otevřel také nám brány věčnosti. Kristus je nám oporou na cestě nocí smrti, kterou sám prošel. Je Dobrým Pastýřem a Jeho vedení lze beze strachu důvěřovat, poněvadž dobře zná cestu i napříč temnotou.

Každou neděli recitací Kréda vyznáváme tuto pravdu. Vydáváme-li se hřbitov, abychom se vroucně a s láskou pomodlili za své zesnulé, jsme opět vyzváni k odvážné a rozhodné obnově naší víry v život věčný, ba dokonce k tomu, abychom tuto velkou naději žili a dosvědčovali světu. Za přítomností neexistuje žádná nicota. A právě víra ve věčný život dává křesťanovi odvahu milovat intenzivněji tuto zemi, přičiňovat se o vytváření její budoucnosti a dodávat jí pravou a bezpečnou naději.

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Generální audience