Nový portál Vatikánského rozhlasu

Obracet se k Pánu v modlitbě vyžaduje vždycky radikální úkon důvěry spolu s vědomím, že se svěřujeme Bohu, který je dobrý, „milosrdný a milostivý, shovívavý, velmi laskavý a věrný“ (Ex 34,6-7; Žl 86,15; srov. Jl 2,13; Gn 4,2; Žl 103 8; 145,8; Neh 9,17). Proto bych se dnes rád spolu s vámi zamyslel nad jedním Žalmem, který je mocně prostoupen důvěrou a ve kterém Žalmista vyjadřuje svou klidnou jistotu, že je veden, chráněn a v bezpečí před každým protivenstvím, protože jeho pastýřem je Pán. Jde o 23. Žalm, podle řecko-latinské tradice dvacátý druhý, text důvěrně všem známý a všemi oblíbený.

„Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám“: tak začíná tato krásná modlitba, jež evokuje pastýřské prostředí nomádů a zkušenost vzájemného poznání, jež vzniká mezi pastýřem a ovcemi, které tvoří jeho malé stádce. Tento obraz předává atmosféru důvěrnosti, niternosti a něhy. Pastýř zná každou svoji ovci jednotlivě, nazývá je jmény a ony ho následují, protože ho znají a důvěřují mu (srov.

Jan 10,2-4). Pečuje o ně, střeží je jako drahocenná dobra, připraven je bránit, zaručuje jim blahobyt a umožňuje jim klidně žít. Nic nemohou postrádat, je-li pastýř s nimi. Na tuto zkušenost Žalmista poukazuje, když označuje Boha za svého pastýře a nechává se Jím vést k bezpečným pastvinám:

„Dává mi prodlévat na svěžích pastvinách,
vodí mne k vodám, kde si mohu odpočinout.
Občerstvuje mou duši,
vede mě po správných cestách
pro svoje jméno“ (v. 2-3)

Našim zrakům se otevírá vize zelených luk a vodních pramenů, oáz pokoje, k nimž pastýř vede stádo; symbolů míst, která kypí životem a kam Pán uvádí Žalmistu, jenž si připadá jako ovce, které leží na lučině u vodního pramene a odpočívají nikoli v napětí či ve střehu, ale důvěřivě a pokojně, protože místo je bezpečné, voda pramenitá a bdí nad nimi pastýř. Tady nezapomínejme, že scenerie, kterou Žalm popisuje, se nachází v zemi, kterou z velké části tvoří poušť a která je vystavena žhavému slunci. Kočující pastýř žije na blízkém východě spolu se svými ovcemi ve vyprahlé stepi, která se rozprostírá kolem vesnic. Pastýř však umí nalézt lučiny a čerstvou vodu, jež jsou pro život podstatné, umí dovést k oáze, kde se duše „občerství“, nabude nových sil a nové energie, aby bylo možno se znovu vydat na cestu.

Žalmista praví, že jej Bůh vodí „na svěží pastviny“ a k „vodám, kde si lze odpočinout“, kde je všeho dostatek a hojnost. Je-li Hospodin pastýřem, pak i na poušti, která je místem nedostatku a zmaru, nechybí jistota radikální přítomnosti života, takže lze říci: „nic nepostrádám“. Pastýři totiž leží na srdci jeho dobro, přizpůsobuje svoje rytmy a svoje požadavky těm, které mají jeho ovce, putuje a žije s nimi, vede je po „správných“ stezkách, takových, které jsou pro ně vhodné, je pozorný k jejich potřebám a nikoli ke svým vlastním. Bezpečí jeho stáda je mu prioritou, které podřizuje svoje vedení.

Drazí bratři a sestry, také my - jako Žalmista - kráčíme za „dobrým Pastýřem“, ačkoli mohou být stezky našeho života obtížné, křivolaké či úmorné a nezřídka vést i duchovně vyprahlým bezvodým územím pod pražícím sluncem racionalismu. Jdeme-li po nich pod vedením Dobrého Pastýře Krista, jsme si jisti, že jdeme po správných cestách a že nás vede Pán, který je nám stále nablízku, a že nebudeme nic postrádat.

Proto může Žalmista klidně, s jistotou a bez strachu a obav prohlásit:

„I kdybych čel temnotou rokle,
Nezaleknu se zla, vždyť ty jsi se mnou.
Tvá kyj a tvá hůl,
ty jsou má útěcha“ (v. 4).

Kdo kráčí s Hospodinem temnými roklemi utrpení cítí se v bezpečí uprostřed nejistoty a všech lidských problémů. Ty jsi se mnou. Toto je naše jistota, která nás nese. Temnota noci vzbuzuje strach svými proměnlivými stíny, těžkostmi při rozpoznávání hrozeb a svým tichem, jež je vyplňováno nedešifrovatelným šramotem. Pokud je stádo na cestě po západu slunce, kdy je viditelnost nejistá, je běžné, že ovce zneklidní. Vynořuje se riziko klopýtnutí nebo oddálení a zbloudění a také strach před možnými agresory, kteří se skrývají v temnotách. Žalmista, který mluví o „temnotě“ rokle, používá hebrejského výrazu, který evokuje temnotu smrti, takže rokle, kterou je třeba projít, je místem úzkosti, strašlivých hrozeb a nebezpečí smrti. A přece žalmista pokračuje bezpečně, beze strachu, neboť ví, že s ním je Pán. Výraz „ty jsi se mnou“ je nezlomným vyznáním důvěry, syntetizuje radikální zkušenost víry. Blízkost Boha přetváří realitu; temná rokle ztrácí nebezpečnost a je zbavena každé hrozby. Stádo nyní může klidně kráčet za doprovodu důvěrně známého zvuku hole, která tluče o zem a signalizuje tak ubezpečující přítomnost pastýře.

Tímto útěšným obrazem se končí první část Žalmu a střídá jej odlišná scéna. Jsme stále na poušti, kde žije pastýř spolu se svým stádem, a jsme přeneseni pod jeho stan, který se otevírá a poskytuje pohostinství:

„Prostíráš pro mne stůl
před zraky mých nepřátel,
hlavu mi mažeš olejem,
má číše přetéká“ (v. 5).

Nyní je Pán prezentován jako Ten, který přijímá žalmistu gesty velkodušné a pozorné pohostinnosti. Božský hostitel „prostírá stůl“. Tento hebrejský výraz původně označuje zvířecí kůži, která je položena na zem, aby na ni byly kladeny pokrmy ke společnému jídlu. Je to gesto sdílení nejenom pokrmu, ale také života. Nabízí společenství a přátelství, vytváří tak vztahy a vyjadřuje solidaritu. Potom je tu štědrý dar vonného oleje, kterým se pomazává hlava, což na poušti v žáru slunce přináší úlevu, osvěžuje a zjemňuje pleť, a jeho vůně povznáší ducha. Známkou slavnosti je pak bohatě sdílená číše přetékající vybraným vínem. Pokrm, olej a víno jsou dary, které poskytují život a radost, protože převyšují to, co je nezbytně potřebné, a vyjadřují přejícnost a hojnost lásky. 104. Žalm, který oslavuje prozíravou Pánovu dobrotu, praví: „Dáváš růst trávě pro dobytek, bylinám užitečným člověku, aby dobýval ze země chléb i víno k radosti lidského srdce“ (v. 14-15). Žalmista byl středem mnoha pozorností, takže si připadá jako pocestný, který nalézá odpočinek v pohostinném stanu, zatímco jeho nepřátelé se musí dívat, aniž by mohli zasáhnout, neboť ten, kterého považovali za svoji kořist, byl uveden do bezpečí, stal se posvátným hostem, nedotknutelným. Také my jsme žalmistou, pokud skutečně věříme ve společenství s Kristem. Když nám Bůh otevírá svůj stan, aby nás přijal, nemůže nám uškodit nic.

Když se pocestný opět vydá na cestu, božská záštita trvá dále a provází jej na cestě:

„Štěstí a přízeň mě provázejí
po všechny dny mého života,
přebývat smím v Hospodinově domě
na dlouhé, předlouhé časy“ (v. 6).

Žalmista, který opouští stan a vydává se na cestu, je provázen Boží dobrotou a věrností. Tato cesta však dostává nový smysl a stává se poutí do Hospodinova chrámu, na posvátné místo, kde chce žalmista přebývat navždy a kam se chce vracet. Hebrejské sloveso, které je tady užito, znamená „vracet se“, ale s nepatrnou změnou samohlásky může být chápáno i jako „přebývání“, jak jej podávají starobylé i většina moderních překladů. Mohou však být podrženy oba významy: vrátit se do chrámu a přebývat tam, je přáním každého Izraelity. Být nablízku Bohu a jeho dobrotě, přebývat opravdu tam, kde je Bůh, je touhou a steskem každého věřícího. Následování Pastýře přivádí do Jeho domu, což je cílem každé pouti, vytouženou oázou v poušti, útočištěm na útěku před nepřáteli, místem pokoje, kde je den za dnem zakoušena dobrota a věrná láska Boha v klidné radosti, která nemá konce.

Bohatství a hloubka obrazů tohoto Žalmu provázejí celé dějiny a náboženskou zkušenost Izraelského lidu i křesťanů. Postava pastýře evokuje zejména dobu Exodu, dlouhou cestu pouští, stádo putující pod vedením božského Pastýře (srov. Iz 63,11-14; Žl 77,20-21; 78,52-54). Poslání pást Hospodinovo stádo měl v zaslíbené zemi král: David, Bohem vybraný pastýř a postava Mesiáše (srov. 2 Sam 5,1-2; 7,8; Žl 78,70-72). Po Babylonském exilu jako v novém exodu (srov. Iz 40,3-5.9-11; 43,16-21), je Izrael uveden do vlasti jako ztracená a znovunalezená ovce, kterou Bůh vrátil na hojné pastviny a místa spočinutí (srov. Ez 34,11-16.23-31). Svou evokativní plnost a svůj plný význam se však tomuto našemu žalmu dostává teprve v Pánu Ježíši. Ježíš je „Dobrý Pastýř“, který jde hledat ztracenou ovci, který zná svoje ovce a dává za ně život (srov. Mt 18,12-14; Lk 15,4-7; Jan 10,2-4.11-18), On je život, správná cesta, která nás vede k životu (srov. Jan 14,6), světlo, které osvěcuje temnou rokli a přemáhá každý náš strach (srov. Jan 1,9; 8,12; 9,5; 12,46). On je velkodušný hostitel, který nás přijímá, poskytuje nám ochranu před nepřáteli, prostírá nám hostinu svého těla a své krve (srov. Mt 26,26-29; Mk 14.22-25; Lk 22,19-20) i onu definitivní mesiášskou hostinu v Nebi (srov. Lk 14,15ss; Zj 3,20; 19,9). On je královský Pastýř, král mírnosti a odpouštění, který trůní na oslaveném dřevu kříže (srov. Jan 3,13-15; 12,32; 17,4-5).

Drazí bratři a sestry, 23. Žalm nás vybízí k obnově naší důvěry v Boha a k naprostému odevzdání se do Jeho rukou. S vírou tedy prosme, aby nám Pán umožnil putovat i na obtížných cestách naší doby stále v jeho šlépějích jako chápavému a poslušnému stádci, přijal nás ve svém domě ke své hostině a dovedl nás ke „klidným vodám“, abychom se přijetím daru jeho Ducha mohli občerstvit u jeho pramenů, zdrojů živé vody, která „tryská do života věčného“ (Jan 4,14; srov. 7,37-39).

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Generální audience