Nový portál Vatikánského rozhlasu

Když se podíváme s odstupem na českou politiku polistopadového období, nedá nám mnoho práce, hned na první pohled si všimnout jedné podstatné vady české demokracie: Je zatížena totalitní minulostí a totalitními praktikami: snahou ovládat a manipulovat, nikoli přesvědčovat, žalostně malou tolerancí a neschopností vést dialog. Zkrátka spolu mluvit. sednout si k jednomu stolu, dívat se do očí a říkat si odlišné názory. Zájmů je v každé společnosti tolik, že pro rozumné vládnutí se musí vždy hledat kompromis. Po celá léta můžeme s lítostí sledovat, jak si politici různých politických orientací spílají přes média a přitom se všichni svorně zadušují, že jim jde o veřejné blaho.

Ano, zastavme se u tohoto nejmenšího společného jmenovatele poctivé politiky s lidmi a pro lidi: veřejné blaho. O to jde formálně a verbálně každému politikovi, ať už patří ke kterékoliv politické straně. A hned je o čem mluvit: je možné si sednout k jednacímu stolu a vyjasnit si tento pojem. Je možno diskutovat o tom, jakými cestami onoho veřejného blaha dosáhnout. Jenže to právě my neumíme. Ono to vůbec není snadné: kdo to někdy zkusil, dobře ví, že urážet se navzájem z do očí je obtížnější, než se urážet jakkoli jinak, po telefonu, po e-mailu, v novinách, v televizi, zkrátka nepřímo. A naopak: V osobním kontaktu se může uplatnit mimoslovní komunikace, osobní charisma.

Stačí vzpomenout vývoje vztahu Gorbačova s Reaganem na konci studené války po roce 1985. Dokud se osobně nesetkali, zdálo se, že se nikdy na ničem nemohou shodnout. Ale nejmenší společný jmenovatel tu byl: Oba měli zájem o bezpečnost a prosperitu národů, v jejichž čele se ocitli, ať už demokratickou cestou, či řízením Božím ... Oba si uvědomovali, že závody ve zbrojení decimují ekonomiky obou supervelmocí, i když ruskou pochopitelně mnohem více. Oba začali na tomto společném jmenovateli diskutovat a stavět a zůstalo za nimi obdivuhodné dílo: osvobození stamiliónů lidí od komunistického otroctví ...

Ale zpátky k nám domů: zásadní problém neschopnosti české politiky odrazit se ode dna komunikační nedostatečnosti vidím v tom, že jsme se až doposud (až na výjimky) nikdy nesnažili vycházet z toho, co nás spojuje, na čem můžeme stavět, ale naopak vždy jsme hašteřivě hledali jen to, v čem se neshodujeme... Česká politika a stále pouze rodící se demokracie nepochopila ani úlohu politické parlamentní opozice: žádná hodnotná opozice nesmí zapomínat na to, že cílem politiky je obecné blaho. To je přece i jejím cílem. Za tohoto předpokladu je primitivní a kontraproduktivní kritizovat a zavrhovat vše, co dělá ta která aktuální vláda. Smysl má současně s kritikou předkládat návrhy na produktivnější nebo efektivnější cesty k řešení politických témat. Chápu, proč se tak neděje: jednak by bylo nezbytné připustit, že se vládě to či ono povedlo, a to je v současné politické metodice považováno za slabost, jednak by bylo nutné si lámat hlavu pozitivním hledáním efektivnějších cest. Je snadné vyhlásit generální stávku proti propouštění na železnicích, o to obtížnější je najít účinné nástroje a cesty, jak v této oblasti či kdekoliv jinde, méně plýtvat.

Ukazuje se, že další z hodnot, o které se musí nová politika pro lidi a s lidmi opírat, je dialog. A naopak, politika, která se trvale, znovu a znovu, nepokouší o dialog, není poctivou politikou pro lidi a s lidmi, není politikou, jejímž cílem je prosazování a garantování obecného blaha... Zajisté, je především věcí voličů, aby poznali, kdo je vodí za nos a slouží jen sobě, místo, aby sloužil jim, jak nepochybně před volbami slíbil. Povinností politiků ovšem je voliče neklamat a umožnit jim utvořit si vlastní názor.

Nezbytné úsilí o dialog povede, doufám, i cestou generační: vyrůstá, chvála Bohu, nová generace, nekontaminovaná totalitním myšlením typu: Kdo není s námi, je proti nám. Co není zakázáno, je povinné. Atp. Vyrůstá generace, která bude spíše pokládat za normální, že kdo není proti nám, je s námi... Co není spravedlivými zákony zakázáno, a co se nepříčí dobrým mravům a svědomí, je dovoleno... Pokud si vůbec dovolíme v něco doufat, pak v to, že se časem vytvoří nová mentalita nové generace politiků, která musí přijít. Politiků s vědomím větší odpovědnosti za vlastní jednání, za vlastní výkon, za vlastní poctivost, politiků, vědomých si toho, že úkolem státu je zabývat se pouze tím, co není v samosprávných silách jednotlivce, úplné rodiny, obce, regionu. Politiků, vědomých si odpovědnosti vůči vlastnímu svědomí a příštím generacím. Ale nejen mezi mladými, snad i mezi lidmi střední generace, jejíž zkušeností je třeba využít, protože se jen těžko bez nich lze obejít, jsou ještě takoví, které totalita nedokázala kontaminovat a zlomit. Takové je třeba hledat, najít, oslovit, získat pro politiku účinného dialogu, protože takoví by oživili stojaté vody českého politického rybníčku. Máme v politice nezvykle málo žen. I tady je třeba hledat a dohánět.

Tlak musí přijít se strany voličů, nabídka ze strany politických stran. Poctivé hledání politiků schopných dialogu, to je, po mém soudu, prioritní výzva pro českou politiku. Pokud k němu dojde, cesta k dialogu a k lepší a nové politice pro lidi a s lidmi bude otevřena ... Pokud se tak nestane, budeme se na zpustlém nástupišti hádat dál, až nám ujede poslední vlak...

Další články z podrubriky Konzervativní hodnoty v politice