Nový portál Vatikánského rozhlasu

Berlín. 1. Tiskovka na palubě letadla,
2. Přivítání v prezidentském paláci Bellevue,
3. Promluva Benedikta XVI. v Bundestagu
4. Setkání s představiteli židovské obce a podvečerní mše svatá na olympijském stadionu v Berlíně.

ad 1. Letoun společnosti Alitalia s papežem na palubě se zvedl z římského letiště Ciampino ráno v 8:15. Jako obvykle během papežské cesty se konala krátká tisková konference, při níž Benedikt XVI. odpověděl 68 přítomným žurnalistům na čtyři otázky. První byla velmi osobní a týkala toho, nakolik Benedikt XVI. pociťuje svou německou národnost a nakolik jej ovlivňuje?

„Básník Hölderlin pravil, že „Narození je víc než všechno ostatní“ a pociťuji to také. Narodil jsem se v Německu a kořen nelze a nemá se odtínat. Svou kulturní formaci jsem obdržel v Německu, mým jazykem je němčina a řeč je způsob, jakým duch žije a jedná… Když se věnuji teologii, vycházím z toho, co jsem se naučil na německých univerzitách, a musím, bohužel, připustit, že většinu knih dosud čtu spíše v němčině než v jiných jazycích. Proto je způsob mého bytí velmi silně německý. Příslušnost k německým dějinám s jejich velikostmi i slabinami nemůže a nemá být zrušena.
Pro křesťana však také platí, že se křtem rodí znovu, v novém lidu, který se skládá se ze všech národů a kultur a ke kterému opravdu patří, aniž by ztrácel svůj přirozený původ. Když pak někdo přijme velkou zodpovědnost, jako jsem ji přijal já za tento nový lid, je zřejmé, že se s ním ztotožňuje stále více. Kořen se stává stromem, jenž sahá různými směry a fakt příslušnosti k tomuto velkému společenství katolické církve, lidu složeného ze všech národů, je stále živější, hlubší a utváří veškerou existenci, aniž by bylo třeba zříkat se minulosti. Původ tedy zůstává, zůstává kulturní základ a přirozeně zůstává zvláštní láska a zvláštní odpovědnost. Ta je však zasazena a rozšířena v širší příslušnosti k civitas Dei, jak by řekl Augustin, lidu všech národů, ve kterém jsme všichni bratry a sestrami.“

Odchody z katolické církve v Německu byly tématem druhé otázky a Benedikt XVI. ve své odpovědi poukázal na nezbytnost chápání, že být v církvi není totéž jako příslušet k nějakému zájmovému - sportovnímu či kulturnímu - sdružení, nýbrž být v Pánově síti, která se dotýká základu mojí existence. Tato síť sice obsahuje ryby dobré i špatné, ale nejsme v ní kvůli jedněm či druhým, ale proto, že tato síť patří Pánu. Je proto třeba jít k jádru otázky: Co je církev? Proč v ní jsem? A neustále obnovovat vědomí specifičnosti její existence.

Třetí otázka se týkala projevů nespokojenosti s papežovou návštěvou v Německu a pocitů, s nimiž Benedikt XVI. přijíždí:

„Nejprve bych rád řekl, že je normální, když se ve svobodné společnosti a v této sekularizované době vyjadřuje odpor proti papežské návštěvě. Je správné, že při respektování všech ostatních může být tento odpor vyjadřován. Je to součást naší svobody a musíme si uvědomit, že sekularismus a přímo opozice proti katolicismu je v našich společnostech silná. Projevuje-li se tato opozice civilizovaně, není třeba nic namítat.
Na druhé straně je pravdou i to, že se vyskytují i velká očekávání a velké sympatie k papeži. V Německu existují různé formy zmíněného odporu: starodávná opozice mezi kulturou germánskou a románskou, různé dějinné kontrasty. Jsme rovněž zemí Reformace, která tyto kontrasty ještě zvýraznila. Existuje však také široký konsensus s katolickou vírou, rostoucí přesvědčení a potřeba mravní síly. Máme zapotřebí Boží přítomnosti v této době. A tak vedle opozice, kterou považuji za normální a očekávatelnou, je také mnoho lidí, kteří mne očekávají s radostí, těší se na slavení víry, společné přebývání a poznávání Boha, společný život v budoucnosti, kterou Bůh drží v rukou a ukazuje nám cestu. Proto přicházím s radostí a jsem rád, že mohu nést Kristovo poselství do své vlasti.“

V odpovědi na čtvrtou otázku pak Svatý otec poukázal na ekumenismus s přáteli evangelíky, který bude mocným a centrálním bodem této návštěvy.

ad 2. Po přistání na letišti Tegel, kde papeže osobně přivítali kancléřka Merkelová a prezident Christian Wulff, se oficiální uvítací ceremoniál konal přímo na zámku Bellevue, tedy v sídle prezidenta Spolkové republiky.

„Buďte vítán doma,
zahájil Německý prezident svou promluvu, v níž mimo jiné zmínil svědky víry Dietricha Bonhoeffera, Bernarda Lichtenberga a Edithu Stein, který se postavili proti zločinnému a bezbožnému režimu.
„Přicházíte do země, která před 22 roky prožila zázrak pokojné revoluce, sjednocení Německa i Evropy. Bez Vašeho odvážného předchůdce Jana Pavla II, bez katolických dělníků v Polsku a bez křesťanských církví v NDR, které poskytovaly útočiště těm, kteří hledali svobodu, by to všechno nebylo možné. Za to ze srdce děkuji.“

Prezident Wulff dále zmínil klíčová témata pontifikátu Benedikta XVI.: vztah víry a rozumu, který zdaleka není jen předmětem jenom akademické diskuse, a touhu dnešního člověka nalézat smysl života zejména uprostřed narůstající ekonomické a ekologické krize.

„Přestože je tato cesta oficiální návštěvou, která posílí dobré vztahy mezi Spolkovou republikou Německa a Svatým stolcem, nepřijel jsem proto, abych sledoval dané politické či ekonomické cíle jako to právem činí jiní státníci, ale proto, abych se setkal s lidmi a mluvil o Bohu.“

Řekl po úvodním poděkování státním představitelům ve své promluvě na uvítanou Benedikt XVI., který posléze zmínil projevy rostoucí indiference ve společnosti, jež považuje otázku pravdy spíše za překážku, a dodal:

„Naše soužití potřebuje závazný základ, protože jinak bude žít každý jen podle vlastního individualismu. Náboženství je jedním z těchto základů zdařilého soužití. Skutečnost, že existují hodnoty, které absolutně nejsou ovladatelné, je pravou zárukou naší svobody. Kdo se cítí povinován vůči pravdě a dobru, bude bez váhání souhlasit s tím, že svoboda se rozvíjí pouze v odpovědnosti k většímu dobru. Takovéto dobro existuje jedině společně pro všechny. Musím se tedy vždycky zajímat také o své bližní. Svoboda nemůže být žita bez vztahů.“

Spolková republika Německo, pokračoval dále Svatý otec, nabyla své dnešní podoby silou svobody formované odpovědností vůči Bohu i jednoho ke druhému. Potřebuje tuto dynamiku, zahrnující všechny lidské oblasti, aby se v nynější situaci mohla nadále rozvíjet. Má ji zapotřebí svět, jenž si žádá hlubokou kulturní obnovu a potřebuje znovuobjevit základní hodnoty, na nichž lze stavět lepší budoucnost.

„Doufám, že k tomu budou moci aspoň trochu přispět jednotlivá setkání během této mojí cesty. Kéž nám všem v těchto dnech žehná Bůh.“

PLNÉ ZNĚNÍ promluvy Benedikta XVI. na uvítanou je ZDE

ad 3. Svatý otec v odpoledních hodinách navštívil Bundestag, Německý spolkový parlament, na pozvání jeho předsedy Norberta Lammerta. Kromě německého prezidenta Wulffa a spolkové kancléřky Merkelové byli v aule přítomni také předsedkyně Spolkové rady Hannelore Kraftová a předseda Spolkového ústavního soudu Andreas Vosskuhle. Svatého otce pozdravil předseda parlamentu, křesťanský demokrat Lammert.

Je to potřetí, kdy hlava katolické církve pronáší projev v aule parlamentu, po historických proslovech Jana Pavla II. v Římě a ve Varšavě.
Svatý otec zahájil svou řeč před německými poslanci příběhem z první Knihy královské, kdy Šalomoun při svém nástupu na trůn po Bohu žádá chápavé srdce, které by mu dovolovalo rozlišovat dobro a zlo. Bible nám chce touto volbou sdělit, zdůraznil Benedikt XVI., že konečným měřítkem politické práce nemá být úspěch a zisk, nýbrž úsilí o spravedlnost.

„Odejmeš-li právo, čím jiným pak bude stát než velkou loupežnou hordou?“, řekl jednou svatý Augustin. My Němci víme z vlastní zkušenosti, že tato slova nejsou pouhým strašákem. Zažili jsme odtržení moci od práva, kdy moc stála proti právu, pošlapala je a stát se stal nástrojem zpustošení práva – velice dobře organizovanou loupežnickou hordou, jež ohrožovala celý svět a mohla jej dohnat na pokraj zkázy. Služba právu a obrana před nadvládou bezpráví je a zůstává zásadní úlohou každého politika. V historickém okamžiku, kdy člověku připadá moc, jež pro něj byla dosud nepředstavitelná, tato úloha nabývá na zvláštní naléhavosti. Člověk může zničit svět, může manipulovat sám sebou, může takříkajíc vyrábět lidi a zároveň je zbavovat lidství. (...) Šalomounova žádost zůstává rozhodující otázkou, před níž stojí také dnešní politikové a politika.“

Svatý otec se dále zaměřil na vytváření právního řádu v předkřesťanských dobách a na návaznost křesťanských teologů na přirozené právo, rozvinuté řeckou filosofií, a na římský právní systém.

„V protikladu k jiným velkým náboženstvím křesťanství státu a společnosti nikdy nepředkládalo právo založené na zjevení, právní řád vyplývající ze zjevení. Namísto toho odkazovalo na přírodu a rozum jako na skutečné právní zdroje – na soulad mezi objektivním a subjektivním rozumem, který ovšem předpokládá zakotvení obou těchto sfér ve stvořitelském Božím rozumu. Křesťanští teologové tak navázali na filosofické a právnické hnutí, utvářející se od 2. st. př. Kr. V první polovině druhého předkřesťanského století se společenské přirozené právo, rozvinuté stoickými filosofy, setkalo s naukou římského práva. Tímto kontaktem se zrodila západní právní kultura, jež měla a dosud má rozhodující význam pro právní kulturu celého lidstva.“

Pro rozvoj práva a lidstva bylo rozhodující, že se křesťanští teologové postavili proti náboženskému právu, požadovaném pohanským modloslužebnictvím, na stranu filosofie, rozumu a přírody a uznali v jejich spolupůsobení platný zdroj práva, pokračoval Benedikt XVI, avšak v posledním půlstoletí byla tato idea přirozeného práva kvůli pozitivistickému pojetí přírody a rozumu redukována na jakousi podivnou katolickou nauku. Tím byly vyřazeny ze hry klasické prameny étosu a práva. Tato výlučně pozitivistická koncepce však člověka ohrožuje v jeho lidství, zdůraznil Svatý otec.

Vyhraněnost pozitivistického rozumu, který není s to vnímat nic víc než funkčnost, se podobá betonovým stavbám bez oken, v nichž si sami vyrábíme světlo i klima a nechceme již obojí čerpat z širého Božího světa. A přitom před sebou nemůžeme skrývat, že i v tomto samostvořeném světě přece ve skrytu čerpáme z Božích zásob, které přetváříme v naše dílo. Je třeba znovu rozevřít okna, spatřit dálky světa, oblohu a zemi a učit se to vše správně používat.“

Vyzval papež přítomné politiky a poukázal na zrod ekologických hnutí v 70. letech, která byla takovýmto „voláním po čerstvém vzduchu“. Existuje však i ekologie člověka, podotkl Benedikt XVI.

„Také člověk má přirozenost, jíž musí dbát a s níž nemůže libovolně manipulovat. Člověk není pouze sebeutvářející se svoboda. Člověk netvoří sebe sama. Je duchem a vůlí, avšak rovněž přirozeností, a jeho vůle je spravedlivá pouze tehdy, naslouchá-li přirozenosti, respektuje ji a přijímá sebe sama jako toho, jímž je a jenž sám sebe nestvořil. Právě takto a pouze takto se uskutečňuje skutečná lidská svoboda.“

Normy, vložené do lidské přirozenosti, předpokládají existenci vůle Božského Stvořitele, uvedl Svatý otec. Důkazem toho je celé kulturní dědictví Evropy, dodal. Na základě přesvědčení o Bohu Stvořiteli byla v Evropě rozvinuta idea lidských práv, rovnosti všech lidí před právem, poznání nedotknutelnosti lidské důstojnosti každého jednotlivce a vědomí o zodpovědnosti lidí za jejich konání.

„Toto rozumové poznání vytváří naši kulturní paměť. Ignorovat ji či ji považovat za pouhou minulost by bylo amputací části naší kultury, která by ji připravila o její celistvost. Evropská kultura vznikla setkáním Jeruzaléma s Aténami a Římem – ze střetnutí izraelské Boží víry, řeckého filosofického rozumu a římského právního myšlení. Toto trojnásobné setkání vytváří evropskou vnitřní identitu. Toto setkání, při vědomí zodpovědnosti člověka před Bohem a za poznání nedotknutelné důstojnosti každého člověka, založilo právní měřítka, jejichž obrana je nám v našem historickém okamžiku svěřena.“

PLNÉ ZNĚNÍ promluvy Benedikta XVI. v Bundestagu je ZDE

ad 4. Po promluvě v aule parlamentu následovalo rovněž v budově Říšského sněmu setkání s představiteli německé židovské komunity. Přítomnost židovské diaspory na území dnešního Německa sahá až do počátku čtvrtého století. Devadesát procent německých Židů bylo vyvražděno během druhé světové války, dnes jejich komunita čítá něco přes sto tisíc věřících, za které Benedikta XVI. pozdravil jejich předseda Dieter Graumann. Papež ve své krátké promluvě k zástupcům židovských komunit mimo jiné uvedl:

„Domnívám se, že my křesťané si máme stále více uvědomovat svou vnitřní příbuznost s judaismem. Pro křesťany nemůže být spásná událost přetržena. Spása přichází právě z Židů (srov. Jan 4,22). Tam, kde je konflikt Ježíše s judaismem jeho doby viděn povrchně, jako oddálení se Staré smlouvě, dochází nakonec k jeho redukci na ideu osvobození, která považuje Tóru pouze za otrocké dodržování obřadů a vnějších předpisů. Ve skutečnosti ovšem Kázání na hoře neruší Mojžíšský zákon, ale odhaluje jeho skryté možnosti a nechává zaznít nové nároky. Odkazuje k nejhlubšímu základu lidského jednání, k srdci, kde člověk volí mezi čistým a nečistým, kde se projevuje víra, naděje a láska.“

PLNÉ ZNĚNÍ promluvy Benedikta XVI. na setkání s židovskou obcí je ZDE

Po setkání se zástupci německé židovské komunity se Svatý otec odebral na berlínský Olympijský stadion, kde se konala mše sv., které se účastnilo 80 tisíc věřících.

Benedikt XVI. v homilii mimo jiné řekl:

„Někteří hledí na církev a ulpívají na jejím zevnějšku. Církev se pak jeví jako jedna z mnoha organizací v demokratické společnosti, podle jejichž norem a zákonů má být posuzována i tak obtížně uchopitelná skutečnost jakou je „církev“. Pokud se k tomu ještě přidá bolestná zkušenost, že v církvi jsou ryby dobré i špatné, zrno i koukol, a pokud zůstává pohled upřen na negativní věci, neodhalí se velké tajemství a krása církve.
Nepřichází potom žádná radost z příslušnosti ke kmeni, kterým je „církev“. Šíří se nespokojenost a nevole, nedochází-li k realizaci vlastních, povrchních a mylných idejí o „církvi“ a vlastních „snů o církvi“! Potom ustává radostný zpěv: „Děkuji Pánu za milost, že mne povolal do své církve“, jak to přesvědčivě vyznávaly celé generace katolíků.“

PLNÉ ZNĚNÍ homilie Benedikta XVI. je ZDE

Další články z podrubriky Cesty mimo Itálii

(RaVat)