Nový portál Vatikánského rozhlasu

Před šesti lety mě první apoštolská cesta mého pontifikátu po Itálii zavedla do Bari na 24. národní eucharistický kongres. Dnes přicházím slavnostně uzavřít 25., tady v Anconě. Děkuji Pánu za tyto intenzivní okamžiky církevního společenství, které posilují naši lásku k Eucharistii a sjednocují nás kolem Eucharistie! Bari a Ancona, dvě města obrácená k Jadranskému moři, dvě města s bohatou historií a křesťanským životem; dvě města otevřená k Východu, k jeho kultuře a spiritualitě; dvě města, k jejichž sblížení přispěla témata Eucharistických kongresů. V Bari jsme si připomínali, že „bez neděle se nedá žít“, nyní se znovu setkáváte ve znamení „eucharistie pro každodenní život“.

Po tomto úvodu Svatý otec pozdravil celou italskou církev, předsedu biskupské konference, kardinála Angela Bagnasca, svého legáta na kongresu, kard. Re, místního arcibiskupa Edoarda Menichelliho, klérus i laiky, stejně jako představitele občasnké společnosti, kteří přispěli ke zdárnému průběhu kongresu.

„To je tvrdá řeč,! Kdopak to má poslouchat?“ (Jan 6,60) Reakce učedníků na Ježíšovu řeč o chlebu života v synagoze v Kafaranau, po níž mnozí Ježíše opustili, není příliš vzdálena našemu vzdoru vůči absolutnímu daru, který On činí ze sebe sama. Skutečné přijetí tohoto daru totiž znamená ztratit sebe sama, nechat se proniknout a proměnit do té míry, že žiji v Něm, jak to připomíná apoštol Pavel ve druhém čtemí: „Neboť žijeme-li, žijeme pro Pána, umírámeme-li, umíráme pro Pána. Ať tedy žijeme nebo umíráme, patříme Pánu“ (Řm 14,8).

„Tvrdá je ta řeč!“ Je tvrdá, protože často zaměňujeme svobodu s absencí závazků, s přesvědčení, že si poradíme sami, bez Boha, chápaného jako omezení svobody. To je iluze, která se poznenáhlu mění ve zklamání, plodí neklid a strach a kupodivu vede k oplakávání pout minulosti: „Kéž bychom byli zemřeli Hospodinovou rukou v egyptské zemi...“ – říkali židé na poušti (Ex 16,3), jak jsme slyšeli. Ve skutečnosti jedině jsme-li otevřeni Bohu, přijímáme-li jeho dar, stáváme se skutečně svobodní. Svobodní od otroctví hříchu, který hyzdí tvář člověka, a připraveni sloužit pravému dobru bratří.

„Tvrdá je ta řeč!“ Je tvrdá, protože člověk často propadá iluzi, že může „měnit kámen v chléb“. Po té, co jisté ideologie odstavily Boha na vedlejší kolej nebo ho tolerovaly jako soukromou volbu, která nemá co zasahovat do veřejného života, zaměřily se k organizaci společnosti na základě moci a ekonomie. Dějiny nám dramaticky ukazují, jak cíl zajistit všem rozvoj, materiální blahobyt a mír bez ohledu na Boha a Jeho zjevení, končí rozdáváním kamení místo chleba. Chléb, drazí bratři a sestry, je „plodem lidské práce“ a v této pravdě je obsažena veškerá odpovědnost svěřená našim rukám a našemu důmyslu. Ale chléb je také a především „plodem země“, jenž zhůry dostává slunce a déšť; je darem, o který se prosí, který nás zbavuje pýchy a nutí nás v pokorné důvěře volat: „Otče (...), chléb náš vezdejší dej nám dnes“ (Mt 6,11).

Člověk není schopen sám si dát život, rozumí sám sobě pouze vychází-li od Boha. Právě vztah k Němu zakládá smysl našeho lidství a činí náš život dobrým a spravedlivým. V modlitbě Otče náš prosíme, aby bylo posvěceno Jeho jméno, aby přišlo Jeho království, aby se naplnila Jeho vůle. V našem světě a v našem životě musíme především obnovit primát Boha, protože právě tento primát nám dovoluje nalézt pravdu o tom, kým jsme, a právě v poznávání a následování Boží vůle nacházíme své pravé dobro. Dávat čas a prostor Bohu, aby se stával živoucím středem naší existence.

Kde máme začít, z jakého zdroje máme čerpat obnovu a potvrzení Božího prvenství? Z Eucharistie. Bůh tu přichází tak blízko, že se stává naším pokrmem. Bůh sám se tu činí silou na často svízelné cestě, stává se tu přítomností přítele, která proměňuje. Už zákon předaný prostřednictvím Mojžíše býval považován za „chléb z nebe“, díky němuž se Izrael stal Božím lidem, ale v Ježíši se poslední a definitivní slovo Boží stává tělem, vychází nám v ústrety jako Osoba. On, Věčné slovo, je pravou manou, je chlebem života (srov. Jan 6, 32-35) a konat skutky Boží zanemená věřit v Něho (srov. Jan 6,28-29). Při Poslední večeři Ježíš shrnuje celou svou existenci v gestu, které je součástí velkého velikonoční dobrořečení Bohu, v gestu, které prožívá synovsky jako díkuvzdání Otci za jeho nezměrnou lásku. Ježíš láme chléb a rozděluje ho, ovšem s hluboce novým rozměrem, protože On dává sám sebe. Bere do rukou kalich a sdílí jej s ostatními, aby z něj všichni mohli pít, ale tímto gestem dává „novou smlouvu zpečetěnou svou krví“, dává sám sebe. Ježíš předjímá akt svrchované lásky, který činí poslušen vůli Otce: oběť Kříže. Život mu bude vzat na Kříži, ale On jej již nyní obětuje sám. Tak se stává, že Kristova smrt není redukována na násilnou popravu, ale Jím samým proměněna ve svobodný projev lásky, sebedarování, které vítězně pochází smrtí samotnou a potvrzuje dobro stvoření vzešlého z Božích rukou, poníženého hříchem a nyní s konečnou platností vykoupeného.Tento nesmírný dar je nám přístupný ve svátosti Eucharistie. Bůh se nám dává, aby naši existenci otevřel pro sebe, aby ji proniklo tajemství lásky Kříže, aby jí dal podíl na věčném tajemství, z něhož jsme vzešli, a předjímal nový stav plnosti života v Bohu, v jehož očekávání žijeme.

Co znamená pro náš každodenní život toto začínat od Eucharistie, které má vést k potvrzení Božího primátu? Eucharistické společenství, drazí přátelé, nás vytrhuje z individualismu, předává nám ducha Krista zemřelého a vzkříšeného, Jemu nás připodobňuje. Hluboce nás spojuje s bratry v onom tajemném společenství, kterým je Církev, kde jediný Chléb činí z mnohých jediné tělo (srov. 1 Kor 10,17), a naplňuje modlitbu raněkřesťanského společenství, jak ji zaznamenala kniha Didaché: „Jako byl tento rozlámaný chléb rozdělen po pahorcích a znovu shromážděn se stal jediným, tak ať je tvá Církev ze všech končin země shromážděna ve tvém Království“ (IX, 4). Eucharistie drží a proměňuje celý každodenní život. Jak jsem připomměl ve své první encyklice, „v eucharistickém společenství je zahrnuto jak být milováni, tak milovat druhé ze své strany“, proto „Eucharistie, která se nepromítá do praktických skutků lásky, je sama v sobě roztříštěná“ (Deus caritas est, 14).

Ve dvou tisíciletích dějin Církve jako hvězdy září svatí a světice, jejichž existence je výmluvným znamením toho, jak právě ve společenství s Pánem, v Eucharistii, má původ nové a intezívnější přijímání odpovědnosti na všech úrovních života společnosti, právě zde má původ pozitivní sociální rozvoj, v jehož centru je člověk, zejména chudý, nemocný nebo v obtížích. Sytit se Kristem je cestou, jak nezůstat nezúčastnění či lhostejní k osudům bratří, nýbrž přijmout logiku lásky a daru, logiku oběti Kříže. Kdo dokáže pokleknout před Eucharistií, kdo přijímá tělo Páně nemůže být nepozorný v předivu všedních dní k situacím neůstojným člověka. Dokáže se sám sklonit k potřebnému, dokáže rozlomit svůj chléb a podat jej hladovému, rozdělit se o vodu s žíznícím, obléci nahého, navštívit nemocmocného a vězněného (srov. Mt 25, 34-36). V každém člověku dokáže vidět samého Pána, která se neváhal zcela vydat za nás a pro naši spásu. Eucharistická spiritualita je tedy skutečnou protilátkou na individualismus a egoismus, kterým je často poznamenaný náš každodenní život, vede k znovuobjevení nezištnosti, k centrálnímu významu vztahů, počínaje rodinou se zvláštní pozorností k tišení zraněných rodin, které se rozpadly. Eucharistická spiritualita je duší církevního společenství, které překonává rozmíšky a polemiky a dokáže zhodnotit různost charismat a služeb zapojených do služby jednotě Církve, její vitalitě a jejímu poslání. Eucharistická spiritualita je cestou navracející důstojnost dnům člověka, a tedy také jeho práci, když slaďuje čas slavení a rodiny, a hledá východisko z nejistoty a problémů spojených s nezaměstnaností. Eucharistická spiritualita nám také pomáhá v přístupu k různým formám lidské křehkosti s vědomím, že křehkost nezatemňuje hodnotu člověka, nýbrž vyžaduje blízkost, přijetí a pomoc. Z Chleba života čerpá nový elán oblast výchovy a vzdělání, zaměřená na svědectví o základních hodnotách existence, poznání a duchovním i kulturním dědictví. Její vitalita nám dovolí obývat lidskou obec s připraveností nasadit své síly v péči o obecné dobro a budování spravedlivější a bratrštější společnosti.

Drazí přátelé, vyjděme z této marcké země (Marche – region, kde setkání probíhá) v síle Eucharistie, v trvalém prolínání tajemství, které slavíme s prostorem našich všedních dní. Není nic autenticky lidského, co by v Eucharistii nenacházelo adekvátní formu k tomu, abychom to prožívali v plnosti. Ať se tedy každodenní život stává duchovním místem, abychom za všech okolností prožívali Boží primát, ve vztahu s Kristem a jako oběť Otci (srov. Postsynodální exhort. Sacramentum caritatis, 71). Ano, „nejen z chleba žije člověk, ale z každého slova, které vychází z Božích úst.“ (Mt 4,4). My žijeme z poslušnosti těmto slovům, která jsou živým chlebem, až k odevzdanosti, po vzoru Petra, vedeného inteligencí lásky: „Pane, ke komu půjdeme? Ty máš slova věčného života, a my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží“ (Jan 6,68-69).

Tak jako Panna Maria, staňme se i my „lůnem“ připraveným nabídnout Ježíše člověku naší doby. Probouzejme hlubokou touhu po oné spáse, která přichází jedině od Něho. Dobrou cestu s Kristem, Chlebem života, celé Církvi, která je v Itálii!

Přeložila Johana Bronková

Další články z podrubriky Homilie