Letos 6. června uplynulo 50 let od smrti Carl Gustava Junga. Stěží lze přehlédnout, že se tomuto švýcarskému psychiatrovi dostává pozornosti i v katolickém prostředí. Tato pozornost má svoje příčiny; je totiž plodem určitého nedorozumění.
Až do konce 60. let panoval v katolickém prostředí značně nedůvěřivý postoj vůči psychoanalýze a ostatním disciplinám, které se z ní vyvinuly jako např. analytická psychologie Junga a individuální psychologie Adlera. Stačí připomenout Monitum publikované 15. července 1961 vatikánským úřadem Sant´Uffizio, který v té době bděl nad pravostí věrouky a který zapovídal praktikování psychoanalýzy a seminaristům nedovoloval se jí podrobovat. Koncem šedesátých let prožila psychoanalýza obrodu v dílech Reicha, Marcuse a Fromma, kteří podali nový výklad Freuda v souladu s marxistickým myšlením. Katolický svět, který se tehdy otevíral vyhlídkám komunistické revoluce, se stal vnímavým také vůči freudovské psychoanalýze, která byla do té doby rozhodně odmítána.
Pro mnohé katolíky byla však psychoanalýza dále nestravitelná vzhledem k negativnímu pohledu Freuda na náboženství. Mohl však katolický svět jenom kvůli onomu Freudovu postoji nadále odmítat to, co svět začal považovat za klíčový moment interpretace lidství? Právě do této doby spadá objev Junga, který kromě toho, že odmítal takzvaný „freudovský pansexualismus“, jenž byl dalším nestravitelným soustem pro katolíky, byl také velice otevřen spiritualitě a náboženskému světu a dokonce uznával určitou terapeutickou hodnotu svátosti smíření. To tedy nakonec stačilo k tomu, aby byla analytická psychologie přijata a vůči novým kulturním instancím byl zaujat postoj intelektuální otevřenosti.
Avšak za jakou cenu? Stačilo jenom nepátrat příliš do hloubky po tom, jaký typ spirituality Jung nabízel. Začít lze od jednoduchého faktu, že totiž větší část Jungova souborného díla Opera omnia zaujímají spisy pojednávající o… alchymii! Nikoli o dějinách alchymie či o alchymistech jako předchůdcích psychologie nebo o souběžnosti mezi alchymií a psychologií, nikoli. Pojednávají přímo o alchymii, tedy o tom jak vzájemně slučovat různé kovy, o magickém významu symbolů, čísel, o vlivu přírodních prvků na člověka apod. Četba knihy Vzpomínky, sny, myšlenky (Atlantis, 1998), která podle výslovného přání autora není zařazena do Opera omnia, všechno objasňuje.
V této autobiografické knize Jung jasně vysvětluje alchymický postup coniunctio oppositorum, tedy sjednocení protikladů, tedy princip jeho analytické psychologie. Nicméně coniunctio oppositorum není metoda výlučně alchymická; je také základní ideou gnose. Gnose je antická pohanská víra v obskurní tajemství, které však prý může vysvobodit duši z vězení tohoto života a uvést ji do duchovního světa, tzv. pleromatu, království dobrého ducha, který zrušil jakoukoli různost. Jung svými alchymickými idejemi vlastně vyznával gnosi. Ve zmíněné knize Jung píše: „Job je jakýmsi předobrazem Krista. Oba mají vztah k ideji utrpení. Kristus je služebník Boha, který trpí a Job také. V případě Krista jsou hříchy světa příčinou jeho utrpení a utrpení křesťanů. To vede nevyhnutelně k otázce: Kdo je zodpovědný za tyto hříchy?“ – a Jung odpovídá: „V posledku vlastně Bůh, který stvořil svět a jeho hříchy a proto musí On sám podstoupit Kristův lidský úděl.“ – domnívá se švýcarský psychiatr.
Pokud je však Bůh jakožto původce hříchu zlý, musíme se tázat, kdo je tím dobrým? Odpověď lze nalézt v téže knize. Jung vypráví, že roku 1916 byl po tři dny objektem úkazu tzv. automatického psaní. Výsledkem toho je knížečka o 14 stranách s názvem Septem sermones ad mortuos, kterou podle Junga nadiktoval gnostický filosof Basilides, který žil ve 2. století. Poslední z těchto Sedmi kázání k mrtvým končí těmito slovy: „V nezměrné vzdálenosti je v zenitu jediná hvězda. A tou je ojedinělý bůh tohoto ojedinělého člověka, je to jeho svět, jeho pleroma, jeho božství. V tomto světě je tímto člověkem Abraxas, který rodí a pohlcuje svůj svět. Touto hvězdou je bůh a cíl člověka. Je to jeho ojedinělý bůh, který jej vede.“ Tolik Jung. Abraxas je jméno démona.
Teprve před rokem a půl byla poprvé publikována Jungova tzv. „Červená kniha“ neboli Liber novus, kterou choval v tajnosti po celý svůj život autor i jeho dědicové. Tato kniha obsahuje tzv. Septem sermones a další magické a gnostické texty sepsané švýcarským psychiatrem. Jde o dílo vskutku znepokojivé; obrovský svazek o 205 stranách, který Jung napsal vlastní rukou ozdobným gotickým písmem. Je zdobený miniaturami a ilustracemi různých vizí a rituálů.
Jaký je tedy závěr? Carl Gustav Jung zajisté byl psychiatrem otevřeným vůči spiritualitě. Ve srovnání s tímto autorem, jehož se dovolává nemálo současných katolických spisovatelů, se však nabízí otázka, zda by nebyl přece jen lepší spíše ateismus pana Freuda.
Z deníku La Bussola Quotidiana, 6. června 2011
přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Reportáže, reflexe, sloupky
odeslat článek
vytisknout článek
